S dcerou Zuzanou jsme měly vždycky hezký vztah. Když jsem minulý rok odešla do důchodu a jí se narodilo miminko, přestěhovala jsem se do rodinné vily jejího manžela. Chtěla jsem jí pomáhat s dětmi, aby mohla víc pracovat.

První patro pronajímají dvěma studentům, ve druhém bydlím já a ve třetím Zuzana s manželem Dušanem a dětmi. Má půlroční Apolenku a sedmiletého Tomáše z předchozího vztahu. Obě děti často hlídám. Dva týdny po nastěhování jsem zjistila něco, co přede mnou dcera několik let tajila. Když otevřu okno do světlíku, velmi dobře slyším, co se u nich v patře děje. Především Dušanův řev. Nadávky, křik, někdy rány. Zuzana mi nikdy nic neřekla. Dušan se ke mně přitom na chodbě chová úplně normálně. Na první pohled působí jako skvělá partie. Je okouzlující, má dobré zaměstnání a Tomáš mu říká tati. Jenže to, co slyším, do toho obrazu vůbec nezapadá.

Jsem téměř přesvědčená, že jí kromě řvaní někdy brání odejít z bytu, rozbíjí věci a několikrát ji uhodil. Jednou jsem na jejím obličeji viděla něco, co vypadalo jako otisk po facce. Když jsem se jí druhý den zeptala, popřela to. Prý měla alergickou reakci na krém. Nevím, co z toho všeho skutečně vidím a co si jen domýšlím. Ale některé věci se opakují příliš často na to, abych je dokázala ignorovat.

Začala jsem si všímat i Tomáše. K mámě, ke mně a k dalším ženám se někdy chová zvláštně. Neposlouchá, vysmívá se nám, rychle se vzteká. Připadá mi, že kopíruje chování, které vidí doma. A láme mi to srdce. Zároveň si připadám jako vlezlá tchyně, která se plete dospělé dceři do života.

Je mi jasné, že budu pro spoustu lidí ten padouch já. Jenže tady nejde o to, že se mi nelíbí, jak se dcera hádá s manželem. Mám strach, že v jejich domácnosti dochází k násilí. A právě tady začíná moje dilema. Vím, že OSPOD může v některých případech pomoci, ale také jsem slyšela o situacích, kdy se vztahy v rodině po zapojení úřadů ještě zhoršily. Pokud zavolám, Zuzana zjistí, že jsem to byla já. Přestane mi věřit a dávat mi děti. Dušan se mě může pokusit z domu dostat.

A co když se kvůli tomu rozvedou? Co když děti nakonec získá do péče on? Když zavolám policii, bojím se, že Dušan všechno otočí proti Zuzaně. Řekne, že je nestabilní, hysterická, že bere psychiatrické léky a každý večer pije dvě deci vína.

A pak je tu ještě jedna věc. Po medializovaném případu malé Viktorky mám strach. V tom případě soud letos v létě čelil kárné žalobě ministra spravedlnosti poté, co odborné šetření dospělo k závěru, že při rozhodování o svěření dítěte do péče nebyly dostatečně zohledněny závažné okolnosti. Nevím, co mám dělat.

Bojím se, že dcera mi už nikdy nebude věřit. Bojím se, že přijdu o vnoučata. Ale zároveň se bojím, že když neudělám nic, jednou si budu vyčítat, že jsem mohla zasáhnout. Nebo že ji Dušan zabije jako Simonu Monyovou.

Má vůbec cenu OSPOD kontaktovat? Mám zavolat policii? Nebo existuje způsob, jak nejdřív zjistit, co je možné udělat, aniž bych rozpoutala válku v celé rodině? Už tomu dál nedokážu jen přihlížet.

Komentář terapeutky: Nečekejte, až budete mít jistotu, že jde o násilí

Z toho, co popisujete, bych vaše obavy rozhodně nebagatelizovala. Zároveň bych vám nedoporučila, abyste sama vyšetřovala, co se v domácnosti děje, nebo se snažila Dušana usvědčit. Pokud máte podezření na násilí a v domácnosti žijí děti, potřebujete především bezpečný způsob, jak situaci konzultovat s odborníky. U domácího násilí je důležité počítat s tím, že člověk zvenčí často nikdy nedostane „důkaz“ v podobě přiznání oběti nebo viditelného zranění. Je to příliš velké sousto, než abyste na to byla sama.

To, že vaše dcera násilí popře, ještě neznamená, že se neděje. Pro člověka, který je dlouhodobě vystavený násilí, může být velmi obtížné o něm mluvit. Může mít strach z partnera, z rozpadu rodiny, o děti, o bydlení nebo o ekonomickou situaci. Může se také obávat, že jí nikdo nebude věřit. Popisujete přitom několik různých signálů najednou: opakovaný křik a nadávky, podezření na fyzické násilí, možné bránění v odchodu z domácnosti a děti, které jsou násilným prostředím přímo zasažené.

A právě poslední bod je zásadní. Dítě nemusí být samo napadáno, aby pro něj domácí násilí představovalo ohrožení. Pokud pravidelně slyší křik, urážky nebo rány a vidí, že jeden rodič má nad druhým moc, je součástí násilné situace. OSPOD ostatně mezi děti, na které se sociálně právní ochrana vztahuje, výslovně řadí i děti ohrožované násilím mezi rodiči nebo jinými osobami.

Dušana bych prozatím nekonfrontovala vůbec, Zuzanu by od vás izoloval. Může ale nastat situace, kdy vám nezbyde nic jiného, než volat policii.

Hodně lidí se bojí, že oznámení OSPOD povede k tomu, že se z domova odeberou děti. To ale neodpovídá realitě. OSPOD by neměl fungovat jako úřad, jehož hlavním cílem je děti rodičům odebrat. Úkolem OSPOD je ochrana práv a zájmů dítěte a pomoc při řešení situací, které dítě ohrožují. OSPOD může spolupracovat s dalšími odborníky a institucemi. Bohužel, co se týče kompetencí sociálních pracovnic, se OSPOD mezi sebou liší.

Nikdo vám nemůže slíbit, že se situace po několika zásazích zvenčí vyřeší. Doporučila bych vám, abyste před oznámením nejdřív šla na několik konzultací s odborníky na domácí násilí z intervenčních center nebo neziskových organizací. Ti vám pak pomohou efektivněji komunikovat s OSPOD. Od první schůzky nečekejte řešení, popište jim konkrétní situaci, řekněte, čeho se bojíte, a zjistěte, jaké máte možnosti. Nemusíte hned přijít s požadavkem: „Zasáhněte a udělejte něco s mojí dcerou.“ Můžete začít otázkou: „Mám tyto informace a obavy o děti. Jak mám nejlépe postupovat?“

Nemusíte sama ukázat prstem na Dušana, že je to násilník a vaše dcera je oběť. Potřebujete předat informace lidem, kteří jsou schopni situaci odborně posoudit.

A co když se na vás dcera naštve? To je velmi realistické riziko, které vám nikdo nemůže slibem o „správném postupu“ odstranit. Nikdo vám nemůže zaručit, že když uděláte správnou věc (tj. říct si o pomoc, dcera vám poděkuje. Možná se na vás opravdu rozzlobí a na nějaký čas přeruší kontakt. Odejít z násilného vztahu je běh na dlouhou trať. Proto byste měla přemýšlet i o tom, jak si zachovat vztah s dcerou a vnoučaty, pokud se situace vyhrotí. Pokud máte podezření, že váš blízký žije s násilným člověkem, snažila bych se především zůstat pro něj bezpečným člověkem. Neříkejte: „Okamžitě ho opusť, jinak vám nepomůžu.“ Spíš: „Věřím ti, jsem tady pro tebe, a pokud budeš někdy potřebovat odejít nebo něco řešit, pomůžu ti.“ V některých situacích to může být důležitější než jednorázová konfrontace. Pokud se vaše dcera rozhodne z násilného vztahu odejít až později, měla by vědět, že u vás má dveře otevřené.

Dušana bych prozatím nekonfrontovala vůbec, Zuzanu by od vás izoloval. Může ale nastat situace, kdy vám nezbyde nic jiného, než volat policii. Zde je třeba oddělit dvě věci: dlouhodobou obavu o děti a bezprostřední nebezpečí. Pokud právě probíhá útok, někdo vyhrožuje, je někdo zavřený v bytě, dochází k fyzickému napadání nebo máte obavu, že může být někdo bezprostředně zraněn, nečekala bych na OSPOD ani na další konzultace a volala bych policii na čísle 158. Policie může v případech domácího násilí za splnění zákonných podmínek násilnou osobu vykázat ze společného obydlí. Vykázání nyní trvá 14 dní a má ochranný, nikoli trestní charakter. Pokud v obydlí žije nezletilé dítě, zákon ho pro účely vykázání považuje za ohroženou osobu.

V méně akutní situaci bych ale nevolila mezi dvěma extrémy – buď nic nedělat, nebo okamžitě zavolat policii. Existuje i mezikrok: odborná konzultace s intervenčním centrem nebo OSPOD. Můžete si nejdřív nechat vysvětlit, co může jednotlivý krok znamenat a jaká rizika s sebou nese. Nemusíte mít jistotu, že se násilí skutečně děje a jak moc je to závažné. Pokud máte důvodnou obavu, můžete ji předat někomu, kdo ji umí odborně posoudit. V situaci, jako je tato, byste neměla nést zodpovědnost sama.

Co dělat, když máte podezření na domácí násilí?

  1. Pokud hrozí bezprostřední nebezpečí: Volejte Policii ČR 158, případně 112. Policie může při splnění zákonných podmínek násilnou osobu vykázat ze společného obydlí.
  2. Pokud situace není akutní: Můžete nejdřív kontaktovat OSPOD a popsat konkrétní obavy o děti. OSPOD je určen mimo jiné pro situace, kdy jsou děti ohrožovány násilím v rodině.
  3. Chcete nejdřív mluvit anonymně? Obraťte se na Linku pomoci obětem kriminality a domácího násilí 116 006. Policie ji uvádí mezi dostupnými kontakty pro oběti domácího násilí.
  4. Pomoci může také intervenční centrum. Policie je uvádí mezi místy prvního kontaktu a v případech domácího násilí s nimi spolupracuje.
  5. Nesnažte se násilníka sami konfrontovat. Pokud máte podezření na násilí, může být bezpečnější nejdřív konzultovat postup s odborníky a promyslet bezpečnostní plán. Policie doporučuje například mít připravené důležité kontakty, doklady, léky, klíče a místo, kam lze v případě nutnosti odejít.
  6. Pamatujte: Oznámení nebo konzultace s OSPOD automaticky neznamená odebrání dětí. Úkolem sociálně právní ochrany je chránit práva a zájmy dítěte a řešit situace, které ho ohrožují.