Milan, 53: Žiju s manželkou už pětadvacet let. Děti nedávno odešly z domu a od té doby mám čím dál silnější pocit, že naše manželství už nemá smysl – a že se něco zásadního pokazilo. Ne náhle, spíš postupně. Poslední zhruba rok se ke mně manželka chová hrozně a po odchodu dětí se to ještě zhoršilo. Občas mi dá facku (ne nijak brutální), strčí do mě, bere mi telefon. Když k nám přijde návštěva, ponižuje mě, dělá ze mě trapáka, říká o mně věci, které bolí. Posmívá se mi kvůli váze, kvůli sexu – že mi „nestojí“, že nejsem chlap. Neustále mě srovnává s jinými muži, ať už s herci v televizi, nebo s našimi známými.
Nedávno se to celé vymklo kontrole. Hádali jsme se kvůli penězům, manželka na mě křičela, tlačila mě do kouta a pak řekla jednu strašně ponižující větu, kterou ani nechci opakovat. A ve mně se něco přepnulo. Dal jsem jí facku. Váží kolem šedesáti kilo, já devadesát. Po facce zavrávorala, měla červenou tvář, ale jinak se jí nic nestalo. Okamžitě jsem se začal omlouvat. Ona chvíli jen stála, nic neříkala, pak si vzala telefon a zamkla se v koupelně. Mluvil jsem na ni přes dveře, pak jsem šel ven se projít.
Když jsem se vrátil, byla u nás policie. Málem jsem dostal vykázání z bytu, ale nakonec odjeli a nechali mě doma. Pár týdnů po tom incidentu manželka obesílala naše známé se zprávami, že ji mlátím. A pak bylo zase všechno při starém, jako by se nic nestalo.
Vím jistě jednu věc: už na ni nikdy nesáhnu. Stalo se mi to poprvé a naposledy v životě. Zároveň ale chci z manželství odejít. Bojím se však, že pokud požádám o rozvod, budu všude vedený jako pachatel domácího násilí. Mám jednoho kamaráda, který mi věří, ale jinak mám pocit, že budu pro všechny tyran. Jsem v patové situaci. A přiznám se, že chvílemi přemýšlím i o sebevraždě. Připadám si jako slaboch. Má někdo nápad, co mám dělat?
BIBI RADÍ
To, co popisujete, je dlouhodobé psychické ponižování a fyzické násilí ze strany vaší manželky. Ano – i tehdy, když je pachatelem žena a obětí muž. A zároveň je pravda i druhá věc: facka, kterou jste jí dal, byla nepřijatelná, i když pochopitelná.
Experti na domácí násilí se shodují, že násilí ve vztahu není definováno jedním incidentem, ale mocenskou nerovnováhou. Nejde o to, kdo komu jednou dal facku, ale kdo má dlouhodobě navrch. Kdo určuje pravidla. Kdo se bojí. Kdo si připadá menší, neschopný, neustále špatný. Kdo chodí po špičkách, aby nebyl další konflikt. Z toho, co píšete, vyplývá, že jste to byl spíš vy než vaše manželka.
Klíčové je, co s tím uděláte dál. A vy už teď říkáte důležitou věc: že se to nesmí opakovat.
To, že jste se v extrémním tlaku jednou neovládl, je lidské. Neznamená to, že jste tyran. Znamená to, že jste člověk, který byl dlouhodobě zatlačený do kouta a selhal. To se stává. Klíčové je, co s tím uděláte dál. A vy už teď říkáte důležitou věc: že se to nesmí opakovat.
Vaše obava z rozvodu a nálepky „násilníka“ je realistická. Proto je potřeba postupovat promyšleně, klidně a strategicky, ne emotivně. Doporučuji vám začít u praktického lékaře a otevřeně mu říct, co doma zažíváte – psychický tlak, fyzické útoky, vyhrocené konflikty i své temné myšlenky. Nechte si doporučit psychologa. Jednak kvůli sobě, jednak proto, že vznikne záznam, že jste pomoc hledal.
Systém je nastavený hlavně na pomoc ženám a muži jsou v tomhle znevýhodnění.
Zároveň si začněte shromažďovat důkazy. Schovávejte si zprávy, e-maily, případně si v bezpečných situacích nahrajte manželčiny výbuchy. Založte si vlastní bankovní účet, dejte stranou důležité dokumenty, promyslete si, kam byste mohl odejít. A pokud to jde, poraďte se s právníkem dřív, než vyslovíte slovo „rozvod“. Pokud na právníka nebo bydlení nemáte prostředky, obraťte se na organizace pro oběti domácího násilí, například na Bílý kruh bezpečí. Ano, systém je nastavený hlavně na pomoc ženám a muži jsou v tomhle znevýhodnění. To ale neznamená, že pomoc neexistuje. Jen je potřeba ji aktivně hledat.
A ještě jedna důležitá věc: myšlenky na sebevraždu nejsou selhání ani slabost. Jsou signálem, že jste dlouhodobě přetížený a bezmocný. V takové chvíli je nutné nebýt na to sám. Pokud se tyto myšlenky vracejí nebo sílí, vyhledejte okamžitou odbornou pomoc. Vaše situace je těžká – ale není bezvýchodná. Žít s člověkem, který vás systematicky ponižuje, je jako bydlet v Černobylu. Neumírá se hned. Ale pomalu. A potichu.