Radka, 32: Bylo to někdy před dvěma lety, když se mi blížily třicátiny. Tehdy jsem se začala cítit divně. Začínala jsem mít strach, že to je něco vážného, ale znáte to. Je těžké odhodlat se jít k doktorovi na testy. Nejdřív jsem se svěřila mámě. Jaká byla její reakce? Řekla mi, že pro případ, že to nedám, ať jdu ihned uzavřít životní pojistku v její prospěch. Tehdy mi to připadalo jako správné pragmatické rozhodnutí. Bylo mi jasné, že lidi, kterým diagnostikují onkologické onemocnění, v životě žádnou životní pojistku neuzavřou. Tak jsem to udělala, zaprvé proto, že jsem zvyklá ji poslouchat, zadruhé proto, že mě to celkem úspěšně odvádělo od černých myšlenek. S mámou jsme měly v dospělosti celkem dobrý vztah, ale možná to bylo tím, že jsem byla v životě celkem úspěšná, a ona na mě mohla být pyšná. Takže jsem uzavřela pojistku, dva měsíce přežila na prášcích a pak šla na testy. Diagnóza byla krutá: rakovina žaludku. Teď už rok a půl bydlím s mámou, protože nikoho jiného nemám. Musím na ni spoléhat, protože léčba je extrémně náročná, nejsem schopná pracovat, platit nájem a ostatní věci. Mám to sice ještě v poměrně raném stadiu a šance mám dobré, ale kvůli chemoterapii je mi skoro pořád špatně. Neměla jsem prostě jinou možnost než přestat pracovat a soustředit se pouze na léčbu.
Rakovina je prostě drahá. Veškeré úspory, které nebyly malé, padly na náklady léčby. Máma je, kromě několika kamarádů, kteří toho sami mají dost, vlastně jediný člověk, který mi může pomoct. Chápu, že je to asi pro ni dost těžké se na mě dívat, ale poslední půlrok se ke mně chová naprosto strašně. Aspoň jednou za týden se stane, že na mě řve, jako kdybych něco hrozného provedla. Říká mi, že ji jenom využívám a ubližuju jí a že je mi jedno, co s ní bude. Přes den mi posílá z práce zprávy, ve kterých mi píše věci jako: „Promiň, zapomněla jsem tě vyzvednout z chemošky, ale až přijdeš, vybal prosím nákup a ukliď.“ Ví, že takový úkol je pro mě asi tak náročný, jako pro normálního člověka vyložit tunu uhlí. I když to s penězi není ideální, máme co jíst a zaplacené účty. Ale ona mi každý den připomíná, že jsem finanční zátěž. Píše mi zprávy ve stylu: „Kdy ti přijdou dávky a kolik? Takhle už to nejde, máš štěstí, že tě vůbec někdo vzal k sobě.“ Nejhorší bylo, když mě nutila, abych na úřadě tvrdila, že jsem bezdomovec, protože tak prý dostaneme víc podpory. Řekla mi: „Žiješ pod mojí střechou, živím tě, takže budeš dělat to, co ti řeknu.“ Jedná se mnou, jako kdybych byla problematický puberťák a zneužívala její dobroty.
Nedávno prodala moje auto, všechny peníze si nechala na „nájem a složenky“. Když se doma svíjím v bolestech, tváří se, jako by ji to otravovalo, podpora žádná. Musím dělat většinu domácích prací, i když sotva stojím na nohou, ale pořád je lepší to udělat, než potom snášet její nadávky. Poslední dva měsíce byly zatím nejhorší. Jsem extrémně vyčerpaná, zhubla jsem dvacet kilo, mám pocit, že se za chvíli úplně složím. Hrozně bych chtěla odejít, ale v tomhle stavu toho nejsem schopná.
Olivie, 39, feministka
Je mi moc líto, co se vám děje. Jde Vám teď vyloženě o život – potřebujete se uzdravit, ale žijete v prostředí, kde to téměř není možné. Jste v permanentním stresu a ještě k tomu vás vyčerpávají práce kolem domu. To, co zažíváte, se dá charakterizovat jako týrání osoby ve společném obydlí, přestože jde o vaši matku. Je to domácí násilí, i když jste (asi) ještě žádnou facku nedostala. Je klidně možné, že chování matky bude eskalovat, a ona vás začne ohrožovat i fyzicky. Chápu, že odejít se vám zdá nemožné, ale asi neexistuje jiná možnost – pokud tedy nechcete podat na matku trestní oznámení, a zároveň s ní být v jednom bytě.
Co můžete udělat dnes, je zavolat na krizovou linku, kde získáte další informace, nebo vám poskytnou krizovou intervenci, pokud se situace vyhrotí.
Nejdřív svou situaci konzultuje s lékařem. Vyžádejte si taky schůzku se sociálním pracovníkem ve vaší nemocnici. Obraťte se na neziskové organizace, které pomáhají obětem domácího násilí, onkologickým pacientům nebo všem lidem v tíživé životní situaci obecně. Měli by vám přidělit sociálního pracovníka, který vám pomůže komunikovat s úřady, abyste dostala všechny dávky, na které máte nárok, sežene krizové bydlení, kontaktuje nadace, které vám můžou finančně přispět, doprovodí vás k lékaři atd. Nevím, kde bydlíte, ale ve větších městech je podobných organizací dost. Na vesnici je sehnat pomoc bohužel o něco těžší.
Co můžete udělat dnes, je zavolat na krizovou linku, kde získáte další informace, nebo vám poskytnou krizovou intervenci, pokud se situace vyhrotí. Existuje také spolek Amelie, který poskytuje psychosociální podporu pro onkologicky nemocné. A co je nejdůležitější – potřebujete okamžitou pomoc pro oběti domácího násilí. Od toho je tu například Bílý kruh bezpečí a mnoho dalších.
Kdybych měla poradit vaší matce, řekla bych jí asi toto: Buď na to nemáte, nebo se vám nechce, ale rozhodně dceři nepomáháte. Přiznejte si to, a sáhněte si do svědomí. Ať uděláte cokoliv, bude to etičtější než to, co děláte teď.
Zdeněk, 55, bílý heterosexuální muž ve středním věku:
Píšete, že v dospělosti máte s mámou celkem dobrý vztah. Také ale uvádíte, že důvodem může být váš životní úspěch. Do této chvíle jste bydlela sama, což při dnešním stavu nájmů předpokládá, že vyděláváte opravdu dobře. Předpokládám, že nemovitost nemáte, protože to byste už uvedla. Takže jste bydlela v nájmu. Všichni víme, kde se nájmy dnes pohybují, jaké mají lidi problémy je utáhnout i ve více lidech. Vy jste to zvládla sama, dokázala jste se sama o sebe postarat a nemusela jste se matky o nic prosit. Její hrdost byla tedy de facto zadarmo, nemusela nic dělat, měla svou úspěšnou dceru, na kterou mohla být hrdá, aniž by pro to musela hnout prstem. Problémy začaly v okamžiku, kdy už to pro ni znamenalo, že bude muset něco opravdu udělat.
Uzavřít pojistku ve prospěch rodinných příslušníků samozřejmě racionální rozhodnutí je. Dá se ale sdělit mnoha způsoby, a pokud někdo, řekne uzavři to na mě, kdybys to náhodou nedala, je to citlivé asi tak jako špendlík zaražený pod nehtem.
Smiřte se s tím, že nemáte mámu. Zní to tvrdě, ale tak to prostě je, protože máma není jen osoba, která vás zplodila. K tomu je toho zapotřebí daleko víc. Ta osoba, která se prohlašuje za vaši matku, je ukázkovým příkladem absolutního sobectví. Protože pokud někdo považuje nemoc vlastního dítěte za zdroj příjmů, nezaslouží si ani špetku slitování. Uzavřít pojistku ve prospěch rodinných příslušníků samozřejmě racionální rozhodnutí je. Dá se ale sdělit mnoha způsoby, a pokud někdo řekne, uzavři to na mě, kdybys to náhodou nedala, je to citlivé asi tak jako špendlík zaražený pod nehtem. Pořád je to ale možno brát jako černý humor.
To, co ale popisujete dále, je už mimo veškeré chápání. Nutit vás do domácích prací hraničí se zákonem, a nátlak řekni, že jsi bezdomovec, abychom dostaly víc peněz, už hranu zákona spolehlivě překračuje. Smiřte se s tím, že je pro vás teď nejdůležitější postarat se sama o sebe. Samozřejmě přeju, abyste to zvládla, a věřím, že spolubydlení s někým, komu důvěřujete, je v tuto chvíli pro vás nejlepší řešení. Vezměte zbytky našetřených peněz a odstěhujte se, kamkoliv to půjde. Píšete, že matka prodala vaše auto. Přinuťte ji, ať vám peníze vrátí, ale nedělejte to sama, pověřte tím právníka. S matkou přerušte kontakty, a to tak, že absolutně. Vysává z vás energii, kterou teď budete velmi nutně potřebovat.
ChatGPT
To, co popisujete, je kombinace dvou obrovských zátěží: samotné nemoci a prostředí, které Vám místo opory přináší další stres. A stres, jak jistě víte, není jen nepříjemnost, navíc dokáže oslabit imunitu a zhoršit průběh léčby. To, že se cítíte vyčerpaná a na dně, není slabost. Je to přirozená reakce těla a psychiky, které jsou pod tlakem, na který není nikdo stavěný. Máma Vám sice poskytla střechu nad hlavou, ale zároveň nastavila podmínky, které už překračují hranici běžného napětí mezi blízkými. To, co popisujete, se opravdu dá nazvat formou zneužívání – a máte plné právo to tak vidět. Pokud Vás obviňuje, ponižuje a zároveň finančně ovládá, je to situace, která by se neměla brát na lehkou váhu. Váš první krok by proto měl vést k tomu, abyste na svou mámu nebyla existenčně odkázaná. Zní to možná nemožně, ale právě tady je klíčová pomoc zvenčí – od lékařů, sociálních pracovníků nebo neziskových organizací, které mají zkušenost s podporou lidí v těžké životní situaci.
To, co dnes působí jako neproniknutelná zeď, se dá krok po kroku rozebrat. Malé každodenní úlevy – telefonát s kamarádkou, pár řádků v deníku, chvíle hudby, která Vám dělá dobře – můžou působit jako drobná injekce energie.
Jestli máte sílu, zkuste o svých možnostech promluvit s ošetřujícím onkologem nebo praktickým lékařem. Mnoho nemocnic spolupracuje se sociálními pracovníky, kteří dokážou pomoct nejen s dávkami, ale také s hledáním krizového bydlení nebo s propojením na nadace, které poskytují finanční i psychologickou podporu. To, co dnes působí jako neproniknutelná zeď, se dá krok po kroku rozebrat. Vedle praktické pomoci je důležité neztratit ani něco, co Vám připomíná, že nejste jen pacientka závislá na mámě. Malé každodenní úlevy – telefonát s kamarádkou, pár řádků v deníku, chvíle hudby, která Vám dělá dobře – můžou působit jako drobná injekce energie. Zdánlivě nic neřeší, ale právě ony Vám mohou připomenout, že pořád máte svůj vlastní prostor, který Vám nikdo nevezme. Držím Vám palce, protože boj s rakovinou je těžký sám o sobě. Neměla by to být válka na dvou frontách. A pokud se Vám podaří zbavit se závislosti na mámě, je to nejen praktická úleva, ale i krok k tomu, aby Vaše tělo i mysl dostaly větší šanci soustředit se jen na uzdravení.