Pamatujete si dobu, kdy vám kamarád zavolal, že má úžasný nový film a že se na něj podíváte společně? Tedy za podmínky, že přijdete k němu domů? Kdy všechny fotografie, které jste měli, byly uloženy na DVD? Nebo kdy jste si své oblíbené skladby před uložením do iPodu stahovali z internetu? Ano, to byly staré dobré časy, ale lidstvo pokročilo a pro úložná zařízení vyvinulo mnohem výkonnější alternativy. Přišly disky a paměťové karty, které se používají dodnes, i když už mnohem méně než před pár lety. Všechna data jste ale stále museli mít uložena na fyzickém zařízení. A pak se objevila další technologie, která totálně změnila pravidla hry – cloudová úložiště.
Cloudové úložiště se od obvyklého fyzického úložiště liší hlavně tím, že jej nemusíte nosit všude s sebou, pokud chcete mít ke svým filmům, datům nebo písničkám stále přístup. V kostce: Data jsou uložena jinde než ve vašem mobilu, notebooku nebo počítači a přístup k nim máte přes internet.
Název (cloud znamená mrak) by mohl napovídat, že data ukládáte na obloze mezi mraky, ale to samozřejmě není technicky pravda. Cloudová úložiště využívají k ukládání dat milionů uživatelů síť fyzických serverů. Při ukládání se nejprve připojí k serverům virtuálním, což nejsou servery ve fyzickém slova smyslu, ale pouze systémy, které data třídí a poté je na fyzické servery odesílají prostřednictvím internetu.
I cloud už má historii
To, kdo je otcem cloudu, není úplně jisté, ale předpokládá se, že disciplínu zvanou cloud computing vynalezl Joseph Carl Robnett Licklider v 60. letech 20. století. Tehdy pracoval na ARPANETu, tedy předchůdci Internetu, s vizí, že propojí lidi a data odkudkoli a kdykoli. V roce 1983 nabídla společnost CompuServe, jeden z prvních amerických poskytovatelů internetu, svým spotřebitelům na dnešní poměry malé množství místa na vlastních discích, které bylo možné použít k uložení jakýchkoli souborů.
Jedno cloudové úložiště pojme 250 miliard filmů. K červnu 2022 bylo na filmové databázi IMDb registrováno 613 601 filmů.
Historii cloudu lze tedy sledovat až do hloubi minulého století, tehdy si ovšem jeho uživatelé dnešní rychlosti přenosu a objemy dat nedokázali ani představit. V roce 1994 spustil další poskytovatel internetu AT&T službu takzvané PersonaLink Services. Šlo o online platformu pro osobní a obchodní komunikaci. Úložiště této služby bylo jedním z prvních, jež bylo založené výhradně na webu. A tehdy v tomto oboru také poprvé zaznělo slůvko cloud.
Ale vraťme se do současnosti a k samé podstatě cloudu. Ve většině případů jsou data, která nahráváme, odesílána na více různých serverů po celém světě, takže i když některý z nich „spadne“, data máme stále k dispozici na jiném. Vzhledem k tomu, že cloudová úložiště využívají úložné jednotky, které jsou fyzické v každém smyslu slova, technicky mají své limity. V případě cloudových úložišť je však jejich kapacita tak obrovská, že o limitech lze hovořit vlastně pouze v teoretické rovině.
Nepředstavitelné množství dat
Pojďme na chvíli uvažovat v číslech. Největší úložiště v cloudové síti mají limit jedné miliardy terabajtů. Pro představu, jedno cloudové úložiště tedy pojme asi 250 miliard filmů. A to je... opravdu hodně. Pro srovnání, k červnu 2022 bylo na filmové databázi IMDb registrováno 613 601 filmů.
Po celém světě existují stovky takových „skladovacích“ zařízení s podobnými kapacitami a další se průběžně budují. Jejich kapacitu bychom mohli teoreticky vyčerpat pouze v případě, že dojdou zásoby materiálu na jejich stavbu, což je v dohledné době vysoce nepravděpodobné.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Science ABC