V roce 2015 byla v norské televizi odvysílána první řada seriálu Okupace. Dílo Jo Nesbøa, autora u nás dobře známých detektivních knih s hlavním hrdinou detektivem Harry Holem, bylo v lecčem prorocké. Seriál líčí ruskou okupaci Norska, kterou EU a USA mlčky přijímají jako způsob, jak obnovit těžbu ropy, jež byla zastavena zelenou norskou vládou. Spisovatel Nesbø nyní, tedy v době, kdy něco podobného probíhá na Ukrajině, pro britský deník The Guardian napsal komentář, v němž popsal nejen svoji motivaci k napsání výše zmíněného seriálu, ale načrtl také scénář, díky němuž by se dal Vladimir Putin porazit.
„Mým cílem k napsání Okupace bylo zaměřit se na morální dilemata, kterým čelí obyčejní lidé v extrémní situaci. Paralelně s tím, co zažili naši rodiče a prarodiče během německé okupace Norska v letech 1940 až 1945. Kulisou mi bylo manévrování mezi menší zemí, mocným sousedem a zbytkem světa, který balancuje mezi politickými principy, ekonomickými ohledy a vlastní bezpečností,“ vysvětluje norský autor bestsellerů své pohnutky pro sepsání seriálu Okupace.
Kde je hrdinský přínos?
Ruské úřady jeho dílo nepřijaly příliš dobře. Velvyslanec v Norsku Vjačeslav Pavlovskij řekl ruské tiskové agentuře Tass, že „je jistě politováníhodné, že v roce, kdy se slaví 70. výročí vítězství ve druhé světové válce, autoři zdánlivě zapomněli na hrdinský přínos sovětské armády při osvobozování severního Norska od nacistických okupantů a rozhodli se v pokračování nejhorších tradic studené války vystrašit norské diváky neexistující hrozbou z východu“.
Putinovo vyprávění o tom, proč Rusko vstoupilo do války na Ukrajině, má velkou sílu u většiny Rusů, kteří jsou bez přístupu k sociálním sítím nebo zahraničním zprávám.
„Seriál Okupace byl tehdy napsán a uveden do výroby dávno před ruskou anexí Krymu a bylo to fiktivní dílo, ve kterém nebyli Rusové zobrazováni jako skupina robotických, uniformně ,zlých hochů‘. Tak proč ta zuřivost z ruské strany?“ ptá se v komentáři Nesbø. „Možná odpověď zní, že v době, kdy byla pravda devalvována fake news a vůdci jsou voleni spíše na vlně emocí než na základě zásluh nebo politických názorů, už fakta nemají takovou váhu jako kdysi.“
Síla vypravěčů
Nesbø připomíná rok 1937, kdy ve Španělsku generál Franco v rámci občanské války bombardoval město Guernica a zmasakroval civilní obyvatelstvo. „Tehdy mohli mnozí dosvědčit, co se stalo. Jakmile se začaly objevovat obrazy zkázy a obětí, Franco a jeho generálové si uvědomili emoce, které vzbudí doma ve Španělsku i v zahraničí, a tvrdili, že republikáni zničili jejich vlastní město.
Ti, kteří chtěli této verzi věřit, jí alespoň na čas uvěřili. Ovšem republikáni měli na své straně lepšího vypravěče. Pablo Picasso odpověděl jedním ze svých nejslavnějších obrazů, nazvaném stručně Guernica. Toto dílo znázorňovalo peklo v baskickém městečku. Obraz namalovaný někým, kdo žil v Paříži, a který byl produktem umělcovy představivosti a zkušeností, otevřel Evropě oči.“
Za propagandu a zároveň mistrovské dílo označuje Nesbø i film Sergeje Ejzenštejna Křižník Potěmkin, který si objednaly sovětské úřady na oslavu 20. výročí revoluce z roku 1905. „Přestože obě díla mají za cíl zobrazovat skutečné události, využívají i významně uměleckou licenci. Například slavná brutální scéna na schodech v Oděse se ve skutečnosti nikdy neodehrála. Ale vypravěč se o takové detaily starat nemusí,“ píše Nesbø. „Cílem je říci něco pravdivého, ne nutně něco faktického. Pohnout srdcem a myslí, ne hlásit, kdo, co, kde a kdy. Tato svoboda je to, co dává fikci její sílu, zvláště když si jako publikum neuvědomujeme, že jsme cílem propagandy,“ píše Nesbø a přidává další příklad.
„Tanner Mirrlees, autor knihy Hearts and Mines: The US Empire’s Culture Industry, popisuje způsob, jakým americký Úřad pro válečné informace vytvořil během druhé světové války divizi pro spolupráci s Hollywoodem, Bureau of Motion Pictures. Mezi lety 1942 a 1945 úřad přezkoumal 1 652 scénářů, revidoval nebo odstranil cokoli, co zobrazovalo USA v nepříznivém světle. Filmy byly a zůstávají dokonalým prostředkem pro utváření veřejného mínění, říkal Mirrlees, protože sledování filmu poskytuje lidem elektrizující zážitek. Hollywood během studené války prodával americké vojenské ideály a pokračuje v tom i nyní,“ píše Nesbø.
Až zvítězí pravda
To už se ve svém komentáři dostává k dnešním událostem na Ukrajině. „Dnes celý svět v podstatě sedí ve stejném kině a sleduje události na Ukrajině. Ale to, co vidíme – obrazně řečeno – jsou dabované verze s titulky v našich vlastních jazycích. Mezi různými verzemi příběhu probíhá bitva a verze nejlepší se ukáže jako vítězná. Otázkou proto je, jaká opatření jsme připraveni přijmout, abychom si tato srdce a mysli získali, zvláště když Vladimir Putin nasazuje takový kalibr cenzury a propagandy, o kterém jsme si mysleli, že je dávno minulostí. Je žádoucí, nebo dokonce vhodné hrát podle jeho pravidel? Vnímám rozporuplně, že by se demokratická země vzdala zásad, jako je svoboda slova a transparentnost, a to i ve snaze tyto svobody dočasně chránit,“ komentuje současnou propagandistickou část války vedenou v médiích Nesbø.
„Můžeme doufat, že zvítězí pravda. Nedokonalá, subjektivní pravda novináře, umělce nebo jiného vypravěče, který se snaží vyjádřit něco pravdivého. Existují koneckonců příklady, jako je Sovětský svaz, který se zhroutil zevnitř, nebo Donald Trump, který byl voliči ,vyhozen‘ z Bílého domu. Vyčerpávající změti různých verzí reality se nemusíme poddávat. Nemusíme se smířit s tím, že každá verze je stejně pravdivá. Některé jsou skutečně pravdivější než jiné,“ filozofuje Nesbø.
„Putinovo vyprávění o tom, proč Rusko vstoupilo do války na Ukrajině, má velkou sílu u většiny Rusů, kteří jsou bez přístupu k sociálním sítím nebo zahraničním zprávám. Ale mladší generace v Rusku využívá virtuální privátní sítě a další technologické mezery k přístupu k různým pohledům na to, co se děje. Je jich stále málo, ale jde o vynalézavou skupinu, jejíž členové se nakonec sami stanou novináři, spisovateli a umělci a použijí příběhy jako zbraně. Den za dnem sledujeme vojenský vývoj, sankce a diplomacii, ale válka o příběh je válka dlouhá a Putin ji nakonec prohraje,“ věští Nesbø.
V závěru svého komentáře se norský spisovatel vrací ke španělskému diktátorovi: „Franco vládl Španělsku téměř 40 let. Nakonec je ale v historických knihách mezi poraženými. Obraz Guernica byl poprvé ve Španělsku představen v roce 1981, šest let po Francově smrti. Jen za prvních 12 měsíců ho vidělo více než milion lidí a stále je jedním z největších taháků madridské galerie Reina Sofía. Protože ty nejpravdivější příběhy jsou nejlepší.“
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: The Guardian