Je to přesně rok. V pátek jsem byl v Brdech, a když jsem se v sobotu vrátil, tak bylo všechno zavřené. Začala karanténa, která vlastě dodnes ještě neskončila. Covid rozdělil zemi, rodiny i přátele. Napříč sociálními skupinami, firmami, politickým přesvědčením. Jedni by zavírali, druzí ne. Ani jedni ovšem nemají řešení. Průšvih je tu stále s námi a my nevíme, co bude dál. A co hůř. My nevíme, co dlouho zavřená země udělala s námi.

Jako národ s podivným sklonem k sebemrskačství se líčíme v těch nejhorších barvách. Ale tak to není. Neuspěje ale ani ta část Čechů, Moravanů a Slezanů, kteří sebe sama vidí jako pupek světa. Ničím výjimečným jsme se za ten rok opravdu nepředvedli. S výjimkou Tomáše Součka ve West Hamu, ale to je jeho osobní výkon a s covidem nemá nic moc společného.

Přípravy na minulou válku

Jednou z největších chyb vojevůdců bylo, že se připravovali na minulou válku. Nezachytili a nepochopili změny a svoji strategii a taktiku pilovali na základě včerejších předpokladů. Klasickým příkladem je Francie na začátku druhé světové války a nepochopení jejího vedení, že nové boje nebudou jako ty před dvaceti lety. Svět, který se vyloupne po covidovém průšvihu, bude vskutku jiný než ten před rokem. Jak jsme na něj připraveni? No, nic moc.

Kvůli státu musíme stát frontu na kopírku a snášet z půdy staré psací stroje, pokud jsme je již neodevzdali do muzea.

Jako země nejsme technologicky na úrovni potřeb 21. století. Viditelným vrcholem ledovce jsou ty různé požadavky na papírová potvrzení v době, kdy máme mobilní telefony narvané aplikacemi. Zatímco s bankami komunikujeme on-line, kvůli státu musíme stát frontu na kopírku a snášet z půdy staré psací stroje, pokud jsme je již neodevzdali do muzea.

Mocnářské vzdělání

Jsme menší země, bez nějakých větších přírodních překážek, jako jsou velehory nebo velké řeky. Přesto cesta z jednoho konce naší roklinky do druhé trvá moc dlouho. Něco jako rychlovlaky jsou u nás jen otázkou diskusí v anarchistických kroužcích, abych použil Cimrmana. Vůbec jsme nepochopili, jak moc se struktura dopravy proměňuje, nepochopitelně se zakopáváme v myšlení z poloviny minulého století, smějeme se novinkám, místo abychom je vymýšleli.

Největší náš průšvih je vzdělání. Země, která má být postavena na výkonu mozků, je pyšná na školský systém vymyšlený ve starém mocnářství. Symbolem vzdělanosti je strejda správně odpovídající na v praxi nepoužitelné encyklopedické otázky v televizních „vědomostních“ soutěžích. Encyklopedie pro kutily místo výchovy k lídrovství.

Ztratíme se v minulosti?

Nechce se mi používat český termín vůdcovství, protože ho pořád mám spojený s tím křiklounem s knírkem. Zjednodušeně řečeno, vychováváme stále služtičky a podavače místo vítězů. I charakter, vůle, chuť vítězit je třeba učit, tříbit a brousit. Sebevědomí potřebuje vědomostní základ. Přál bych si nového prezidenta, který by si dal jediný úkol: změnit školský systém v České republice.

Vzdělání, rychlost přesunu lidí, zboží i myšlenek a technologie. To jsou nástroje budoucí soutěže. Ani v jednom nevynikáme. To nám uplynulý rok zamčených životů ukázal. Za tyto naše slabosti covid nemůže. Je tu spousta lidí i firem, kteří ve světové soutěži dokáží uspět. Většina žije ale v jakési iluzi, že se vrátí staré dobré časy. Žádné staré dobré časy nikdy nebyly. A ve světě, který jde na rozdíl od nás kupředu, nikomu nebude vadit, když se ztratíme v minulosti. Někdy se zdá, že nám taky ne.

Související…

Pátek Karla Křivana: Švejk nešvejkoval. Bořil spolčení hlupců
Karel Křivan

foto: Shutterstock