Odešel Stan Lee, duchovní otec Avengers. Bylo mu 95 let

„Cítil jsem se divně, protože jsem prostě psal komixy, zatímco ostatní stavěli mosty nebo se z nich stávali skvělí lékaři. A pak jsem si uvědomil, že zábava je jedna z nejdůležitějších věcí v životě. Bez ní by se lidi mohli zbláznit. Když se ti podaří bavit lidi, děláš dobrou věc,“ řekl v rozhovoru pro Washington Post jeden z nejdůležitějších komixových tvůrců historie. Stan Lee byl pro svět kreslených příběhů tím, co Bill Gates pro osobní počítače, Elvis Presley pro rock’n’roll nebo Henry Ford pro automobilismus.

Od doplňování kalamářů k nejvýnosnějším filmům historie

Stan Lee se poprvé dostal ke komixům v roce 1939 (!!!) v malém nakladatelství Timely Comics, ze kterého se v šedesátých letech stalo jedno ze dvou nejdůležitějších komixových království – Marvel. Začínal absolutně od píky – za osm dolarů týdně doplňoval ostatním kreslířům kalamáře s inkoustem (tehdy se ještě kreslilo klasickými pery) a chodil jim do nedalekých jídelen pro oběd. A jelikož kreativci, stejně jako dnes, si nepotrpěli na vysokou gastronomii, jejich oběd se skládal většinou z jednoduchých rychlých fastfoodů, kterých je newyorský Manhattan plný.

O pětasedmdesát let později, na počátku jedenadvacátého století, jedna z nejuznávanějších a nejobdivovanějších osobností komiksového světa stále na své počátky nezapomněla: když v roce 2014 otevřeli naproti jeho kanceláři pobočku Fatburgeru, jedné z tradičních amerických fastfoodových sítí, udělal si z ní prakticky závodní jídelnu. Žil stejně jako jeho hrdinové v obyčejném světě a stejně jako oni dokázal neuvěřitelné – z miniaturního a téměř neznámého vydavatelství brakové literatury udělal obří multimediální společnost, jejíž hrdinové dnes vystupují v nejdražších a nejvýnosnějších filmech.

I superhrdinové jsou jen lidé

„Stan Lee byl stejně výjimečný jako postavy, které vytvořil,“ vyjádřil poctu v reakcích na jeho úmrtí Bob Iger, výkonný ředitel Disney. „Pro fanoušky Marvelu z celého světa byl superhrdinou právě on. Stan dokázal inspirovat, bavit ostatní a propojovat talenty.“ Kevin Feige, prezident Marvelu, firmy, která dnes existuje hlavně díky němu, mu složil poctu: „Nikdo neměl na to, co děláme v Marvel Studios, takový vliv jako Stan Lee. Zanechal po sobě obrovské dědictví, které nás přežije všechny.“

Zatímco v šedesátých letech dominantní DC Comics produkovali nebojácné superchlapy, kteří měli ve všem jasno, Leeho marvelovští hrdinové i padouši byli často komplikované osobnosti.

Gene Simmons, baskytarista skupiny Kiss, která už desítky let vystupuje v kostýmech ne nepodobných marvelovským superhrdinům, pak uznal: „Jeho příběhy mě naučily, že i superhrdinové jako Spider Man nebo Hulk nemusí být nutně jen egoisté, můžou mít problémy s holkama a nežijou své macho fantazie 24 hodin denně. Díky upřímnosti chlapíků, jako je Spider Man, jsem zjistil, jaké odstíny šedi může mít lidská povaha.“

Simmons tím definoval jednu z klíčových vlastností, která Marvel už v šedesátých letech odlišila od ostatní superhrdinské produkce: zatímco tehdy dominantní DC Comics produkovali nebojácné superchlapy, kteří měli ve všem jasno, Leeho marvelovští hrdinové i padouši byli často komplikované osobnosti. Když DC v šedesátých letech vypustili do světa Ligu Spravedlivých, jejímiž členy se staly prakticky všechny postavy jejich tehdejšího univerza, Lee na to reagoval stvořením Fantastické čtyřky. A pak už následovali Hulk, Spiderman, Dr. Strange, Thor, Back Panther a všichni ostatní, kterým se dodnes říká souhrnně Avengers. Ti se ze stránek komixových sešitů dostali přes televizní seriály až na filmové plátno a v současné době je Infinity War jedním ze čtyř filmů v historii kinematografie, kterým se podařilo překonat hranici dvou miliard dolarů.

Miloval camea

Stan Lee se svými hrdiny žil do té míry, že chtěl být všude jako oni. Některé komixové postavičky byly inspirovány jeho podobou a on sám se často objevil prakticky ve všech filmech, které podle marvelovských komixů vznikaly. V Ironmanovi z roku 2008 si dokonce zahrál sám sebe: na večírku si ho Tony Stark nejdřív splete s Hughem Hefnerem, bývalým majitelem Playboye, a když se mu za chvíli přijde omluvit, tak Lee s úsměvem odtuší: „To je v pohodě, to se mi stává každou chvíli.“ A když ho náhodou scénáristé zapomněli do filmu byť i na pár sekund zahrnout, chodil za svými přáteli a známými tak dlouho, dokud některý z nich nepřemluvil producenty, aby mu tam těch pár sekund dali.

„Všichni Stanovi přátelé a kolegové by chtěli poděkovat všem fanouškům a přátelům za laskavá slova a kondolence,“ stojí v prohlášení rodiny, vydaném těsně po jeho smrti. „Stan byl ikona ve svém oboru. Jeho fanouškové milovali jak jeho, tak jeho touhu komunikovat s nimi. On miloval je a měl je ve stejné úctě, jako měli i oni jeho. Svůj život zasvětil tvorbě fantastických postav, kterými se baví celý svět.“ A právě to nadšení bylo jednou z věcí, která ho provázela celý život a díky které mohl ještě po devadesátce vychutnávat stejné věci jako na začátku své kariéry: radost z toho, že může tvořit geniální komixy, nebo třeba se stejně bláznivými umělci hltat na rychlém obědě stejně nezdravé hamburgery. „Já nepůjdu nikdy do důchodu. Většina lidí odchází na penzi, aby mohli dělat to, co opravdu chtějí. Já už to dělám. Rád píšu. Rád pracuju s kreativními lidmi. Kdybych šel do důchodu, musel bych se vzdát toho, co mě baví.“

Díky za všechno, superhrdino.