Marvel je až neslušně úspěšný. Jakkoliv můžeme být jeho filmy přesyceni a dušujeme se, že si neumíme představit nic lepšího, než kdyby se komiksovky přestaly točit v kadenci jedna ob měsíc, Marvel nakonec stejně zkásne pozitivní divácké ohlasy i recenze a v neposlední řadě balík peněz. V době, kdy dokonce i nejúspěšnější brand historie Star Wars zažil první propadák (tržby Hana Sola jsou ryzí masochismus), marvelovky brousí miliardové tržby jedna za druhou.

Těžko říct, co přesně se píše v té smlouvě s ďáblem, kterou producent Kevin Feige se vší určitostí podepsal, ale zdá se, že je neprůstřelná. Úspěch se bude týkat pravděpodobně i Ant-Mana a Wasp, ačkoliv se dá očekávat, že půjde o jedny z nejnižších tržeb Marvelu za dlouhou dobu – mimo jiné i proto, že jde o jednu z nejslabších marvelovek za pár let. Řeší konflikt ještě nevýraznější než Thor 2, Paul Rudd působí opotřebovaně a chemie mezi ním a Evangeline „pořád hlavně Kate z Lost“ Lilly nefunguje zdaleka tak bezchybně, jak se nás snaží přesvědčit američtí recenzenti.

Opravdové překážky nalézají hrdinové Ant-Mana hlavně uvnitř sebe sama, ne v klasických záporácích

Nejčastějším tématem marvelovek je překonávání nějakého vnitřního démona, často vlastní arogance a jistě není zrovna originálním zjištěním, že takřka všichni protagonisti Ant-Mana trpí „daddy issues“. Záporáci jsou pouhou manifestací problémů, opravdové překážky nalézají hrdinové vždy uvnitř. Osobní konflikty hrdina Ant-Mana vyřešil minule a nyní prostě už jen vegetuje.

Má sice na noze čidlo a kvůli domácímu vězení si nemůže dosytosti hrát s dcerou, nicméně působí i přesto jako tak dobrý táta, že tento problém nejde pořádně registrovat. Stejně tak počáteční rozhádanost s Evangeline a náhradním otcem Michaelem Douglasem se vyřeší lusknutím prstu. Je příznačné, že záporačka je záporná jen proto, že si s hrdiny nevyjasní pár banálních problémů, a celou dobu víme, že jí nakonec všichni odpustí.

Co s ním?

Je to přesně tak nudné, jak to zní. Nejde o špatný film, marvelovský standard nebyl o pár řádků výš vychvalován nadarmo, jen až příliš snadno zapadá do řady. Dokonce i hrátky s proměnami velikosti nejsou zdaleka tak důmyslné jako minule, přičemž ani minule nedosahovaly maxima potenciálu. Což trochu chladí euforii po koncepčně přelomovém Black Pantherovi, chytrém a sakra zábavném třetím Thorovi a nakonec i epicky adekvátních Avengers. Možná ale, že právě takový odpočinek Marvel potřebuje – přece jenom ne každý film může být největší a nejdůležitější všech dob.  Je tu však jeden zajímavý bod: Wasp se konečně dostává minimálně na rovinu Ruddova protagonisty, což vysílá další pozitivní zprávu o rostoucí suverenitě ženských postav. Ale není všechno zlato... Problém je, že Wasp je dokonce tak efektivní a schopná, že film hledá jen stěží důvody, proč v něm vůbec má být Ant-Man. Čím může druhořadý zlodějíček se zlatým srdcem přispět vědkyni ovládající bojová umění? 

Hlavní hrdinka Wasp by měla být méně dokonalá – aby měla chyby, které by mohl Ant-Man vyrovnat.

Ukazuje se, jak výrazným posunem Marvel a Hollywood prošly od minulého dílu (jehož scénář vznikal spolu s prvními marvelovkami). Že jednička ustanovila Ant-Mana jako protagonistu i přes přítomnost jemu nadřazené ženské postavy, pramenilo pouze z konvence, že film potřebuje v čele muže.

Ve chvíli, kdy tomu tak není, se Ant-Manova přítomnost odhaluje ve své zbytečnosti – když si scenáristé dávají pozor, aby postava Wasp mohla naplnit svůj potenciál, nemá Ant-Man co dělat. Bylo by potřeba, aby byla Wasp méně dokonalá – aby měla chyby, které by mohl Ant-Man vyrovnat. Paradoxně však v době, kdy byla Wasp koncipována, takové chyby nepotřebovala, protože bylo pravděpodobné, že i ve dvojce zůstane zcela automaticky vedlejší postavou.

Holky se nehádají!

Tento princip můžeme vztáhnout i na obecnější problém ženských postav ve filmech – kinematografie se naučila zobrazovat kladné ženské postavy přímo jako dokonalé, protože nikdy nepotřebovaly doopravdy žít. Vždy byly jen nástrojem touhy a odměnou. A když už odměnou, tak pořádnou! Nyní je tedy pro krok kupředu zároveň nutné udělat krok zpět – aby mohly být ženy funkční hrdinky, potřebují chyby. Což se jen těžko ladí. Důkazem může být nový díl Dannyho parťáků s ženským obsazením Debbie a její parťačky – zatímco tým George Clooneyho byl složen z podvodníčků, co se navzájem (příznačně) přečůrávali, Sandra Bullock se obklopí ženami, které jsou všechny v právu, navzájem se respektují a nakonec se spravedlivě rozdělí o lup. Všechny jsou tak skvělé, že mezi nimi chybí konflikt a živé vztahy.

Tradiční vnitřní pnutí dramatických postav, vycházející z mužské psychologie, nelze na filmy se superhrdinkami aplikovat.

Někdo namítne, že vyžadovat od ženských postav konflikt stejný jako u mužů není adekvátní, protože ženy se chovají jinak než muži. Tradiční vnitřní pnutí dramatických postav, vycházející z mužské psychologie, zkrátka nejde aplikovat. Něco na tom bude, jako vysvětlení to ale nepokryje fakt, že ženské protagonistky bývají ve své dokonalosti nudné. Nemít Gal Gadot svůj izraelský šarm, co bychom vlastně věděli o Wonder Woman? Je otázkou, jestli je tahle „nuda“ nějak objektivní, nebo jsme zkrátka všichni (a týká se to i žen) prostě jen naučení vnímat jako „zábavné“ jen  mužské konflikty. Odpověď tu samozřejmě nenajdete...

Text trochu odběhl, protože feminismus nakonec v Ant-Manovi hraje překvapivě malou roli – alespoň při pohledu na marketing. Jistě proto, aby mohla tím víc zazářit chystaná Captain Marvel. Schválně, jak moc bude dokonalá?

….

foto: Marvel Studios