Také si říkáte, že čím jste starší, tím víc vám ten čas utíká? Zatímco v dětství se některé dny zdály nekonečné a těšili jsme se na každé další narozeniny, po čtyřicítce bychom nejraději zastavili čas. Vánoce, Velikonoce, letní prázdniny - někdy se zdá, že se ani neotočíme, a je tady jiné roční období. 

Pro mnoho rodičů je důležitým mezníkem právě září. Děti se vracejí do školy, opět jsou o rok výš a najednou si uvědomíme, že od jejich prvního školního dne uplynulo už několik let. Člověk má někdy pocit, že nestačil otočit jeden list kalendáře a už začíná další školní rok.

Proč nám dětství připadá tak dlouhé

Pocit, že čas s věkem zrychluje, zachycují také psychologické výzkumy. Psychologové Marc Wittmann a Sandra Lehnhoff se ptali lidí ve věku od 14 do 94 let, jak rychle jim čas ubíhá. A zjistili něco zajímavého. Pokud měli hodnotit týden, měsíc nebo rok, věk nehrál příliš velkou roli. Jinak tomu bylo, když se měli ohlédnout za delším obdobím. Lidé po čtyřicítce častěji zmiňovali, že jim desetiletí připadala stále kratší a roky utíkaly rychleji.

Jedno z možných vysvětlení souvisí s tím, jak funguje naše paměť. Mozek si totiž mnohem výrazněji ukládá nové zkušenosti než to, co už dobře zná. Proto nám může připadat dětství tak dlouhé. Skoro všechno se tehdy dělo poprvé. První školní den, první kamarádi, první tábor, první cesta bez rodičů, první láska. Každý rok byl plný událostí, které jsme ještě nikdy nezažili a které se nám proto zapsaly do paměti.

Méně řešíme, co všechno ještě stihnout, a víc přemýšlíme o tom, co nám za ten čas skutečně stojí.

Dobře je to vidět třeba na dovolené. Během ní máme často pocit, že dny letí doslova rychlostí blesku. Když si ale po několika měsících vybavujeme, co všechno jsme zažili, může nám připadat mnohem delší. Vzpomínáme na konkrétní místa, výlety, lidi, jídlo, počasí nebo nějakou nečekanou příhodu. Z jednoho týdne, který utekl jako voda, je najednou spousta vzpomínek.

V dospělosti je nových zkušeností obvykle méně. Mnoho dní vypadá podobně. Práce, domácnost, nákupy, děti, víkend a znovu od začátku. Když se pak po čase ohlédneme, jednotlivé dny už od sebe nedokážeme tak snadno oddělit. A právě tehdy přichází ten zvláštní pocit: kam se vlastně podělo posledních deset let?

Rutina nám dny „zkracuje“

Zejména dnešní čtyřicátníci toho mají opravdu hodně. Práci, děti, domácnost a často ještě péči o stárnoucí rodiče. Dny se plní povinnostmi a jeden se začíná podobat druhému. Takový život nemusí být nudný. Jen je předvídatelný. A když se dny příliš neliší, v paměti po nich nezůstává tolik výrazných stop. Několik týdnů nebo měsíců pak zpětně působí, jako by zmizely během chvíle.

Právě proto stojí za to občas vystoupit z rutiny. Naučit se něco nového, změnit prostředí nebo udělat něco, co jsme ještě nikdy nezkusili. Takové okamžiky dávají času v naší paměti konkrétní podobu.

Kolem čtyřicítky se mění také pohled dopředu

Ještě zajímavější je, jak se s věkem mění náš pohled do budoucnosti. Ve dvaceti před námi leží obrovský prostor. Člověk neví, kde bude za deset let, a právě to je na tom krásné. Možností je tolik, že není třeba spěchat s rozhodnutím.

Po čtyřicítce začínáme mnohem víc vnímat, že čas má své hranice. Některé věci už nechceme odkládat na neurčito a některé sny dostávají konkrétnější termín.

Psychologové pro tento způsob uvažování používají pojem perspektiva budoucího času. Když budoucnost vnímáme jako otevřenou, přirozeně vyhledáváme nové příležitosti a plánujeme dopředu. Jakmile začneme čas vnímat jako vzácnější, pozornost se přesouvá k tomu, co má pro nás skutečnou hodnotu právě teď.

A právě tady přichází jedna z největších změn po čtyřicítce. Začneme si mnohem pečlivěji vybírat, čemu svůj čas věnujeme. Méně řešíme, co všechno ještě stihnout, a víc přemýšlíme o tom, co nám za ten čas skutečně stojí.

Po čtyřicítce už „někdy“ zní trochu jinak. Život se odehrává právě teď, uprostřed všech povinností, nedokonalých dnů a plánů, které se nikdy neuskuteční přesně podle představ. Děti postupně dospívají, rodiče stárnou a některé etapy už máme za sebou.

Čtyřicítka tak není okamžikem, kdy život začíná mizet před očima. Je to spíš věk, kdy si poprvé naplno uvědomíme, že nemusíme stihnout všechno. Důležité je nenechávat to podstatné pořád na později.

Protože čas se nezastaví. Pořád ale máme možnost rozhodnout, jak ho strávíme.