Vlastní bydlení má v našich představách zvláštní postavení. Není to jen střecha nad hlavou. Znamená zázemí, investici, nezávislost a pro mnoho lidí také důkaz, že se jim v životě daří. Nájem naproti tomu často vnímáme jako přechodnou stanici – něco, co člověk absolvuje, než se jednou dostane „do svého“. Jenže z pohledu psychiky nemusí být vlastní bydlení takovou výhrou, jak jsme zvyklí si myslet.

Radost z vlastního

Dlouhodobá německá studie zjistila, že lidem po přestěhování do vlastní nemovitosti skutečně vzrostla spokojenost s bydlením. A nešlo jen o krátké nadšení z nového obýváku. Efekt byl patrný ještě po pěti letech.

Člověk by tedy čekal, že s novými klíči přijde i spokojenější život. Tak jednoduché to ale není. Ten samý výzkum totiž ukázal, že koupě nemovitosti sice zlepšila vztah lidí k jejich bydlení, na jejich dlouhodobou životní spokojenost ale výraznější vliv neměla. A to z jednoho prostého důvodu. Spolu s klíči od vlastního totiž většina lidí dostane ještě jeden, podstatně méně romantický bonus: hypotéku. Finanční zátěž spojená se splácením pak dokáže pozitivní efekt vlastního bydlení do značné míry vymazat.

Nájemníci jsou osamělejší. Ale proč?

Na první pohled přesto výzkumy mluví ve prospěch majitelů. V britské studii mezi více než deseti tisíci dospělými uvedlo 40 procent nájemníků, že se cítí osaměle. Mezi lidmi, kteří vlastnili nemovitost bez hypotéky, to bylo 29 procent. Majitelé také častěji znali své sousedy a byli spokojenější se svými přátelskými vztahy.

Dospělé dítě nepotřebuje dalšího člověka, který mu bude říkat, jak má žít

Ještě pozoruhodnější výsledky přinesla britská studie přibližně 1400 lidí. U soukromých nájemníků našla známky rychlejšího biologického stárnutí měřeného pomocí změn v metylaci DNA. Souvislost byla dokonce silnější než u nezaměstnanosti nebo dřívějšího kouření.

To už zní skoro jako reklama na hypotéku. Jenže má to jeden podstatný háček. Ani jedna z těchto studií nedokazuje, že samotné placení nájmu způsobuje osamělost nebo rychlejší stárnutí. Nájemníci bývají mladší, jejich finanční situace se může lišit, častěji se stěhují a mohou žít v horších podmínkách. Do hry tedy vstupuje i celá řada dalších faktorů.

Síla stability

A právě častější stěhování může být mnohem podstatnější, než se na první pohled zdá. Naznačuje to australská studie, která sledovala lidi téměř dvacet let a porovnávala duševní zdraví majitelů nemovitostí a soukromých nájemníků. Zpočátku na tom byli vlastníci lépe. Jenže s každým dalším rokem, který nájemníci strávili na stejné adrese, se rozdíl zmenšoval. Po zhruba pěti až šesti letech už byl prakticky nerozeznatelný.

V odborné literatuře se v této souvislosti objevuje pojem ontologické bezpečí. Zní poněkud akademicky, popisuje ale velmi obyčejnou lidskou potřebu: mít ve světě místo, které je předvídatelné, důvěrně známé a alespoň do určité míry pod naší kontrolou.

Dlouhodobý nájem, který si člověk může dovolit a ve kterém se nemusí bát dalšího stěhování, tak nakonec může být pro psychiku mnohem příjemnější než vlastní dům s hypotékou, která každý měsíc napíná rodinný rozpočet.

Možná tedy nejde ani tak o to, zda máme v kapse klíče od vlastního, nebo nájemní smlouvu. Pro pocit domova může být důležitější něco mnohem méně viditelného: jistota, že za měsíc budeme odemykat stejné dveře, že si bydlení můžeme dovolit a že o svůj domov nepřijdeme kvůli okolnostem, které nemáme pod kontrolou.

Pocit, že jsme doma, totiž nemusí začínat zápisem v katastru. Může začínat prostě tím, že víme, že můžeme zůstat.