„Staří lidi smrděj,“ prohlásí jedna z postav nového románu Leoše Kyši, což citlivější čtenáři berou jako útok na lidi pokročilého věku. Svědčí to především o nepochopení jednoduché věci: postava nerovná se autor. Thomas Harris, autor Mlčení jehňátek, nebyl sériový vrah, stejně jako Kyša nechodí po svých Milovicích a nešikanuje důchodce, aby se šli umýt. A mimochodem, tělesný pach se s věkem opravdu mění. Což je vědecky doloženo; zda „smrdí“, už je otázka vkusu a některé studie dokonce tvrdí, že staří lidé páchnou méně než lidé středního věku.
Jenže to, že staří lidé páchnou, je v Nástupcích vedlejší problém. Jak to bude vypadat ve světě, který ovládají generace před vámi? Ve světě, ve kterém nemůžete nic změnit, protože všechno nové se ztratí v záplavě AI slopu? Nemůžete ani nic vynalézt, protože všechny patenty vlastní nadnárodní koncerny (tady je většinou konzervativní Kyša až překvapivě progresívní, v levicových magazínech budou mít radost) a AI uvede nové vynálezy na trh dřív, než stačíte říct borůvkový koláč? Jak se žije ve společnosti, kde jako mladý člověk můžete poslouchat důchodce a přebalovat je, ale ani oni, ani technologie vám nenechaly jedinou skulinu, jak se prokopat ven? Je to zabetonovaný starý svět, ve kterém jako mladý člověk narážíte na všech stranách na neprostupnou stěnu.
Hlavním hrdinou noir thrilleru je taxikář Tadeáš, vystudovaný právník, který je rád, že získal místo taxikáře, pravidelně vozícího kverulující seniory, kam si zrovna zamanou. A za práci je rád, protože devadesát procent lidí dělá něco úplně jiného, než na co studovali. Školy slouží jako odkladiště zasloužilých seniorů, města se vylidňují a lidé se baví s ajvatary, polidštěnými AI agenty, daleko víc než mezi sebou.
Nástupci jsou knihou o tom, co se stane, když všichni vědí, že systém narazí do zdi, ale většina lidí dělá, že zeď je daleko, a snaží se, aby k nárazu nepřišlo za jejich života.
Tedy až na mofi tejgom. Pro někoho hra, pro někoho životní styl, pro někoho protestní hnutí. Něco mezi Chartou 77 a Vyšehradskými jezdci. Mofi tejgom je ten, kdo se vzepřel systému, a než aby žil v umělém AI světě, nechá se raději nahánět tajnými při divokých nočních jízdách kradenými auty, do kterých se lije syntetický benzín (protože žádný jiný není) a na které se hřebíkem ryjí do lesklého laku dvě vykulené oči, tajný symbol mofi tejgom. Něco jako ryba, kterou si kdysi vyznavači jednoho z náboženství kreslili do písku.
Tadeáš sice rezignoval a v noci chodí do opuštěných urbexových čtvrtí promítat na stěnu filmy, které nevytvořila AI, což je samo o sobě extrémně podezřelé, ale zbytek lidství ho přiměje spojit se s Fialkou, mladou idealistickou slečnou, která je mofi tejgom až na půdu. Ve světě Nástupců jste totiž buď mofi tejgom, nebo enpísíčko podle počítačové zkratky NPC, non player character, nehráčská postava s naprogramovanými odpověďmi. Zatímco Fialka organizuje tajné volební schůze pro jedno z mála uskupení, která se odvážila betonové stěně gerontů postavit, Tadeáš pašuje protistátní materiály a honí se s policajty po opuštěném městě. Situace, kdy policejní auto není schopné přepnout do režimu “sledování”, protože systémem zatím neprošla identifikace Tadeáše jako “nebezpečné osoby”, je ironicky typická: každý zkamenělý systém lze s fantazií obelstít. V postavě Tadeáše jako by se spojily všechny filmové role Bruce Willise: je překvalifikovaný a jezdí taxíkem jako Korben Dallas, je cynický jako Joe Hallenbeck a stejně jako Harry Stamper nakonec zjistí, že bude muset zachraňovat svět. A i když je někdy jednodušší uniknout do vnitřní emigrace a drobných lidských úliteb (situace s asistentkou Oksanou, která Tadeáše tahá z průšvihů, protože jako starší osoba má u AI agentů vyšší autoritu), přijdou situace, kdy si prostě musíte vybrat, na kterou stranu se postavíte. Buď jste mofi tejgom, nebo enpísíčko, třetí cesta neexistuje.
Nástupci jsou knihou o tom, co se stane, když všichni vědí, že systém narazí do zdi, ale většina lidí dělá, že zeď je daleko, a snaží se, aby k nárazu nepřišlo za jejich života. Kyša jako bývalý novinář je velmi citlivý na to, co se děje ve společnosti, a i když se záměrně stylizuje do role konzervativního bruntálského patriota, Nástupci jsou důkazem, že je spíše mofi tejgom než enpísíčko. Jejich spekulativní fikce se od čisté sci-fi liší tím, že popisuje ne až zas tak moc alternativní budoucnost. V reálném Česku v roce 2026 debatujeme už asi po stopadesáté o neustále se zvedajícím státním dluhu, který zaplatí hypotetická budoucí generace (určitě ne ti, kteří ho udělali a kteří díky tomu vyhrávají volby). Na jednoho seniora připadá 2,3 ekonomicky aktivních lidí, po roce 2050 to bude jen 1,75. Nástupci se odehrávají v roce 2060, čili deset let po této predikci. Dystopická vize je dotažena do absolutních detailů jako jsou vybydlená satelitní městečka, koncentrační ubytovny bez škol a obchodů, jejichž obyvatelé se dávno přestěhovali do domovů pro seniory a domy neměli komu předat, protože lidí je málo. Kdo by si taky pořizoval děti, které nečeká žádná budoucnost, kdo by přiváděl nový život do světa, který není pro mladé? (I tenhle argument jako bych někde nepříjemně akutně slyšel…)
Leoš Kyša, vulgo Fratnišek Kotleta, píše knihy dvojího druhu. Ve fantastických brakovkách si plní své sny, v těch ostatních popisuje věci, které ho zneklidňují. Což známého cynika, který se snaží působit jako optimista s nadhledem, usvědčuje z toho, že mu na některých věcech doopravdy záleží. František Kotleta by to nikdy nepřiznal, Leoš Kyša to v Nástupcích, ale i v Sudetenlandu nebo Syndikátu, dává bez obalu najevo. Můžete si vybrat, jestli chcete Nástupce číst jako thriller, satiru, nebo svědectví o světě, kde samotný věk je reálnou politickou silou. Kde jedna generace drží většinu hlasů, majetku i společenského vlivu a ta druhá začne mít pocit, že se jí nikdo neptá, v jakém světě chce žít. Pokud jste aspoň trochu mofi tejgom, přečtete je jedním dechem.