Ten díl jsem náhodou slyšela ještě předtím, než se kolem něj strhl poprask. Moderátor Jakub Kotek s Janem Solfronkem komentovali účastnice Bachelora, padly výrazy jako „čabina“ a „vietnamská prsíčka“, pár dalších hlášek a jelo se dál.

A víte, co jsem si při tom říkala? Vůbec nic. Nepohoršila jsem se. Nenapadlo mě, že právě poslouchám něco nebezpečně sexistického. Neuvažovala jsem nad tím, jaký obraz žen tím oba muži předávají společnosti. Prostě jsem poslouchala dva chlapy, kteří mluví poměrně nekorektně, ale pořád způsobem, který mi nepřišel nijak zvlášť za hranou. Ostatně právě proto si podobný podcast člověk pustí, a ne proto, že očekává jazyk příručky firemní komunikace.

Kauza z jedné hlášky

O to víc mě překvapilo, co potom následovalo. Do Kotka a Solfronka se pustily mimo jiné Linda Bartošová a Hana Řičicová z podcastu Sirény. Bartošová je označila za „dva absolutní zoufalce“ a vytkla jim, že sbírají pozornost na ženských tělech a sexualitě. Kritika zazněla také v pořadu Poprask na Reflexu a téma začala přebírat i další média.

Kotek na ni reagoval už tehdy vlastním omluvným videem. Ani tím ale celá věc neskončila. O několik měsíců později se ke stejným hláškám znovu vracel v Prostoru X, kde značnou část více než hodinového rozhovoru musel vysvětlovat, co vlastně myslel „čabinou“, proč podle něj nešlo o urážku a kde naopak uznává, že přestřelil. Za „vietnamská prsíčka“ se v rozhovoru znovu omluvil, u „čabiny“ ale trval na tom, že šlo o lichotku. A zajímavé je, že Tereza Wiederová, které byla určena, to viděla podobně – sama později řekla, že ji označení neurazilo, a dokonce ho vnímala pozitivně.

Někdy je totiž blbá hláška opravdu jen blbá hláška.

A právě v tu chvíli jsem si uvědomila, co mě na dnešní hyperkorektnosti vlastně tak unavuje. Ne to, že jsme k sobě ohleduplnější. To je dobře. Ani to, že někomu řekneme, když přestřelí. Ale ta potřeba z každého přešlapu vyrábět morální problém, hledat viníka a následně požadovat nápravu. Někdy je totiž blbá hláška opravdu jen blbá hláška, jak se Kotek snažil v rozhovoru několikrát naznačit.

Pohoršení, které se vyplácí

Možná není náhoda, že podobné kauzy tak dobře bují právě na sociálních sítích. Výzkum psychologů z Yale analyzující 12,7 milionu tweetů ukázal, že když lidé za projevy morálního rozhořčení dostávali pozitivní odezvu, častěji je opakovali. Přizpůsobovali se navíc tomu, jak moc se pohoršovalo jejich okolí.

Pohoršení tedy může být na sítích odměňováno lajky, sdílením i souhlasem vlastní bubliny. To samozřejmě neznamená, že každý kritik jen loví pozornost. Může to ale částečně vysvětlovat, proč někdy kritizujícímu nestačí prosté „tohle bylo blbý“ a z jedné hlášky udělá veřejnou morální kauzu. Existuje pro to i pojem moral grandstanding – používání morálního jazyka také k získání uznání či společenského statusu.

Jiný metr pro muže?

Další otázkou je, zda bychom posuzovali podobnou hlášku stejně, kdyby ji pronesla žena o mužském těle. Představme si trochu jiný podcast. Dvě ženy komentují mužskou seznamovací reality show. Jeden soutěžící se svlékne a ony začnou řešit jeho zadek, břicho, výšku nebo třeba to, že podle velikosti chodidel „určitě něco skrývá v kalhotách“. Jedna prohodí, že by si ho klidně vzala domů, a druhá přihodí nějakou šťavnatou přezdívku.

Umím si představit, že by to spoustě lidí připadalo laciné nebo trapné. Nejsem si ale vůbec jistá, jestli by následovala stejně vážná debata o objektifikaci mužského těla a stejně ostrá kritika dotyčných žen za to, jaké normy svým posluchačkám předávají.

Možná stojí za to si všimnout, že některé situace máme už předem naučené číst určitým způsobem: muž komentující ženské tělo snadno zapadne do příběhu o sexismu a objektifikaci. Když se role obrátí, stejnou optiku často ani nevytáhneme ze šuplíku.

Odpovědnost bez spontánnosti

Od lidí ve veřejném prostoru dnes zároveň chceme, aby za svá slova nesli „plnou odpovědnost“. U moderátorů, podcasterů nebo influencerů se k tomu přidává argument, že mají dosah, ovlivňují publikum a nastavují určité normy. Na první pohled je těžké s tím nesouhlasit.

Posluchač není prázdná nádoba, do které někdo nalije svůj pohled na svět. Dokáže se jednomu vtipu zasmát, u druhého si říct „to už bylo moc“.

Jenže co přesně ona plná odpovědnost znamená? Že si mám před každým vtipem představit všechny lidi, kterých by se mohl dotknout? Že ho raději spolknu, protože někdo někde ho může pochopit jinak, než jsem zamýšlela? A kdy se z odpovědnosti stává obyčejný strach říct něco, co neprojde pomyslnou společenskou kontrolou?

Protože člověk, který každou větu třikrát přefiltruje přes otázku, zda je dostatečně korektní, bezpečná a neprůstřelná, možná nebude nikoho pobuřovat. Jenže také už nemusí být příliš zajímavé ho poslouchat.

A to je podle mě podstatný rozdíl. Odpovědnost může znamenat i to, že řeknu, co si myslím, občas přestřelím, unesu kritiku, a pokud zjistím, že jsem někomu skutečně ublížila, dokážu říct promiň. Ne že se předem zbavím všeho, co by mohlo někoho podráždit.

(Ne) důvěra v publikum

Líbilo se mi, když Kotek v Prostoru X mluvil o tom, že svým posluchačům důvěřuje: věří, že si sami vyberou, co poslouchat chtějí, a co už ne. Bohužel mám pocit, že právě tahle důvěra se jinak z veřejného prostoru dost vytrácí. Po člověku, který mluví, požadujeme stále větší odpovědnost. Člověku, který poslouchá, jí naopak přiznáváme stále méně.

Posluchač ale přece není prázdná nádoba, do které někdo nalije svůj pohled na svět. Dokáže se jednomu vtipu zasmát, u druhého si říct „to už bylo moc“, s něčím nesouhlasit a někoho jednoduše přestat sledovat.

Stejnou nedůvěru v publikum ostatně vidíme i jinde. Čím dál častěji má někdo potřebu předem rozhodovat, kdo je „problematický“, nebo kterému názoru je nebezpečné dávat prostor. Samozřejmě má smysl upozorňovat na prokazatelně nepravdivé informace nebo kritizovat výroky, které považujeme za škodlivé. Něco jiného je ale předpokládat, že publikum je třeba před problematickými názory chránit, protože si s nimi samo neporadí. Dospělý člověk snad může něco slyšet, nesouhlasit s tím a pokračovat v životě, aniž by mu někdo předem vysvětlil, co si o tom má myslet.

„Bezpečný“ prostor bez svobody

Kritika do svobodného veřejného prostoru samozřejmě patří také. Rozdíl ale vidím mezi „tohle mi přišlo nevkusné“ a „tohle nesmíš říkat“. Mezi „s tebou nesouhlasím“ a „takový názor by neměl dostávat prostor“.

Pokud budeme veřejný prostor neustále osekávat a zbavovat všeho, co by někdo mohl považovat za problematické, možná nakonec skutečně získáme jeho dokonale bezpečnou verzi. Nikdo se neurazí, nikdo nepřestřelí, nikdo neřekne hloupý vtip. Jenže spolu s tím z něj může zmizet autenticita, spontánnost, skutečná diskuse a nakonec i humor.

Někdy by zkrátka mohlo stačit říct: „Tohle bylo fakt mimo.“ Zkritizovat to, pohádat se, případně přijmout omluvu a jít dál. Ne každá pitomá hláška potřebuje vlastní společenský proces.