Královna Alžběta I., která s Anglií nastoupila na cestu z evropské do světové politiky, měla říct, že nechce vytvářet okna do duší lidí. Myslela tím, že to, jak vyznáváte svoji víru, je vaše věc. Pokud respektuje ji a její vládu. Obávám se, že dnešní evropské vlády, které sešly z cesty směřující k světovému vlivu, sedí prostřednictvím všech možných zákonů a za pomoci moderních technologií u oken do našich duší, zírají nám do našeho soukromí a my je ještě zvedeme dál a otevíráme jim i dveře. Necháme si určovat, co je pro nás dobré, jak máme žít, co pít a jíst, kouřit či si myslet. Svoji intimitu a vnitřní svobodu odevzdáváme státu, který přece ví nejlépe, co je pro nás dobré.

Dobrovolně předáváme moc nad svými životy do rukou úředníků, kteří ochotně a snaživě vymýšlejí opatření za opařením, kterými nás činí závislými na státu. Část podnikání se proměnila z konkurenčního souboje nápadů a jejich uskutečnění v závod v obratnosti čerpat dotace. Jde to proti samotnému smyslu podnikavosti jako touhy být nezávislým a samostatným.

Svobodný prostor jsme u nás proměnili v safari s průvodci a safari v zoo s hlídači.

Socialismus jsme vyhodili okny a pustili dobrovolně dveřmi. Jde to ale i dál do našeho osobního života. Máme-li problém, neobracíme se k sobě, neptáme se, co jsme udělali špatně a jak se zlepšit. Dnes říkáme, že nám nebyly vytvořeny podmínky. Chceme po byrokratech, aby nám organizovali život, který by byl bezproblémový.

Když jsem byl v Etiopii u jezera, ze kterého vytéká jeden z přítoků Nilu, nebyla tam ještě žádná zábradlí, žádné varování, že člověk může spadnout. Mohl jsem jít, kam jsem chtěl, a bylo na mně, abych měl dost rozumu a choval se bezpečně. V Evropě bychom tam jistě vybudovali zábrany a zábradlí a cedule varující, že voda je mokrá. Svobodný prostor jsme u nás proměnili v safari s průvodci a safari v zoo s hlídači. Neptáme se sebe, jestli to a to můžeme, smíme, ptáme se úřadů, ba co víc, požadujeme po nich, aby nám řekly, kudy jít, a kam už ne.

Týká se to našeho soukromí. Prý žijeme nezdravě, ale my sami nejsme podle úředníků schopni si určit, co ještě je, a co už není přes čáru. To oni nám moudře nalinkují jak žít, abychom splnili jejich očekávání. A protože chceš-li se dobrat pravé příčiny lidského jednání, musíš sledovat tok peněz, byznys se této ochotě naší lehkomyslnosti vůči osobní svobodě přizpůsobil a státní konání dobra podporuje. Peníze jdou do projektů, které omezují naše rozhodování tím, že nabízí v klíckách, kam jsme zavíráni, stále lákavější slasti. Takže nás ztráta svobody nebolí a není viditelná. Jsme krmeni slastmi a pohodlím. Hlavní je, abychom nemysleli na to, že naše vůle k samostatnosti je oslabována.

 

Všimněte si, jak z programů politických stran téměř zmizelo slovo svoboda. Tu nám nikdo nenabízí. Plné talíře a hromadu zábavy ano. Jsme varování, že za umělým světem omezení nás čekají jen potíže a překážky. Přitom každá velká věc vznikla jen a pouze překonáním nebezpečí. Právě tím, že překonáváš odpor, ať prostředí či lidí, se stáváš silnějším. Nic trvalého nevzniklo bez toho, že si muselo projít obtížemi. My obtíže nechceme. Úředník nás jich rád zbaví. Za cenu, že mu otevřeme okna do své duše.

Síla každého společenství je závislá na odolnosti jejích jednotlivých členů. Slabí lidé nevytvoří silný tým. Hledáme-li důvody českého a evropského zaostávání za světem, pak bychom se měli podívat na to, jak jsme vytvořili jedince závislé na státu. Místo státu závislého na svobodných jednotlivcích.