Slyšel či četl jsem to již v různých podobách, tento týden znova: lidé se přestěhovali na vesnici a vadí jim tam přirozený odér, tak nějak patřící k chovu zvířat a všem dalším činnostem s ním spojeným. Praha má svou vlastní verzi téhož: náplava zvyklá na venkovský klid se přistěhuje a stěžuje si, že je ve městě večer hluk.
Vůbec se neradi smiřujeme s tím, že svět není na sto procent podle našich představ. Mylně si vykládáme onu scénu z Forresta Gumpa, že život je jako bonboniéra, a nikdy nevíš, co dostaneš. My se domníváme, že život je neustálá nabídka sladkostí, a záleží jen na nás, které si vybereme. A rozhodně do něj nepatří nic, co by nám nevyhovovalo. Chceme bydlet ve městě, kde musí být, když se nám chce spát, ticho jako na horské samotě. Nebo chceme venkovskou idylu, ale rozhodně bez chovu domácích zvířat. To je ale stále vlastně legrace a něco, čemu se dřív říkalo komunální satira. To když ta skutečná nebyla možná, nebo jen v náznacích či jinotajích vyjádřená.
Stali jsme se závislí na iluzi pohody jako způsobu života, na který máme nárok.
Mnohem podstatnější pro fungování společnosti je představa života, který je nám jaksi povinován být pouze příjemný. Chceme vydělávat peníze, ale práce nás nesmí bolet. Jenže dosažení jakéhokoliv úspěchu bolí. Psychicky i fyzicky. Kdo někdy něco vymýšlel, ví, že nepřeháním. A veškeré technologické vychytávky jsou stále jen nástroje.
Sen o světě bez práce
Nedávno jsem mluvil s jedním velmi pracovitým a ve všech novinkách zběhlým studentem, který mě přesvědčoval, že lidská práce nebude ještě za jeho života potřeba, protože vše za nás udělají roboti. Je léto, tak se nezaplétejme to filozofických či teologických úvah, kdo by v takovém případě byl člověk a jaký by byl smysl jeho existence, protože tím nepochybně není jen pouhé přežívání. Zůstaňme u holého faktu, že představa lidské společnosti bez „ošklivé“ práce tu byla vždy a nikdy se nenaplnila.
Moje generace si z dětství pamatuje sovětskou knihu Neználek ve Slunečním městě, kde vše bylo báječně komunisticky roboticky bezproblémové. Ostatně, nebuďme jízliví vůči tvůrcům gulagů a přiznejme si, že snad každý sníme o nějaké podobě ráje. Problém je, že ti, kdo nám ho slibují zde na Zemi, lžou. Život není nepřetržitá dodávka různých druhů čokolád. To jen my jsme pár desítek let žili v klidu, míru a se stále se lepšící životní úrovní. Netýkalo se to všech, protože z důvodu, který není spravedlivý, ale je reálný, se ne každý rodíme do prostředí, kdy jedinou starostí je hluk z noční putyky či pach z kravína.
Stali jsme se závislí na iluzi pohody jako způsobu života, na který máme nárok. Není-li pohoda, je to chyba kohokoliv, jen ne naše.
Některé ošklivé věci skutečně přichází, aniž bychom to zavinili. Ve střetu s takovou situací se ukáže lidský charakter. Ostatně, jedna z nejvíce tradovaných iluzí je, že lidstvo trvale žije lépe, už díky technologickému pokroku. Co by asi řekl takový antický obyvatel vily s vytápěním, lázněmi a vodovodem s čerstvou vodou, kdyby se v tom samém městě probudil za pár stovek let třeba ve dvanáctém století? Divil by se, kam se poděly vychytávky jeho doby.
Kdepak, ovládnutí technologií vůbec není zárukou, že bude stále lépe. Civilizace je jen tenká vrstva. Zadejte si ten citát celý do své AI a pochopíte. Je zvláštní, že víme, jak se naši předci po skvělých letech propadli do temnoty, ale vůbec se podle toho nechováme. Dnes nám vadí malý hluk a zápach ze sousedství. Taková rozjívená společnost není nic jiného než lákadlem pro barbary.
Technologie vždy pomohly silným společnostem k růstu. Ale nikdy je nezachránily, pokud samy vnitřně zeslábly. Kdyby tomu bylo jinak, tak by nadále našemu světu vládl Egypt či Řím.