Dej dýško! Platím kartou u pultu a obsluha mi vrazí před obličej terminál. Mrká na mě, co jako bude. Je mi trapné nic nedat, ale platit výpalné se mi také nechce.

Svítí na mě několik možností. Pět procent deset, patnáct, na konci řady je blahosklonná volba, že nemusím přihodit nic. Tak moment, vystojím si tady frontu, objednám si předražené kafe a za to, že mi ho někdo udělá, jsem nucená dát dýško?

Teď trochu odbočím, ráda bych si dala i kafe, které není předražené, ale to je v Praze královská disciplína, a protože jsem se rozhodla, že na byt si asi neušetřím, tak „rozhazuji“ za drobné radosti, jako je káva za stovku. A dýška jsem dávala vždycky a všude. V hospodě, pikolíkovi, co mi v hotelu vzal bágly, taxikářům, a dokonce i za tu kávu, přestože obsluha nemusí nic, jen zapnout kávovar. Beru to tak, že všichni tihle lidé jsou konečným článkem všech franšíz nebo nadnárodních společností, kde otročí za mrzký peníz. A i když nejsem Rotschild nebo právě proto, lépe lidem ve službách rozumím. Vím, jaké to je každý den někde makat, aby člověk zaplatil účty. Neměla jsem problém vždycky něco přihodit, pokud to nebyl úplný průser a obsluha nebyla kyselá a otrávená.

I když tu zůstává zdánlivá možnost volby, je to sociální tlak.

Taky se vždycky stydím, když vidím Čechy někde v cizině, kteří neumí dát něco navíc ani uklízečce v hotelu a útratu 19 a půl eura zaokrouhlují na 20. Ale aby mě někdo takhle agresivním způsobem nutil vytáhnout peníze a ještě ke všemu, když nedostávám žádnou službu, to mi zvyšuje tlak.

Dýško dám, abych nevypadala trapně

Protože se cítím trapně, když mám na terminálu zmáčknout ikonu „žádné spropitné“, podlehnu a něco dám. Ale jsem na sebe naštvaná, že to nemám víc na salámu a neustále řeším, abych nevypadala hloupě nebo nějak trapně. A na to samozřejmě spoléhají, jednoduchá psychologie. Je to výpalné, které se odehrává před zraky obsluhy, která stojí s napřaženou rukou s terminálem, upřeně na vás zírá a čeká. A lidé ve frontě také koukají a čekají, co bude. Dáš, nebo nedáš, ukaž se, jaký jsi člověk. Naposledy jsem se takhle cítila v Indii, kde děti natahovaly ručičky pro bonbony a bakšiš.

Ještě větší paradox je ale spropitné, které si žádají samoobslužné kiosky ve fastfoodech. Komu ty peníze jako jdou, robotovi? A za co, že jsem si sama naťukala výběr jídla, padesátkrát odmítla nabídku, jestli chci něco navíc, nebo jestli přispěji na nějakou sbírku? Tam naštěstí nehraje roli lidský faktor, takže úplně s klidem odmítám.  Ale otravuje mě to, nestačí, že mi neustále něco podbízejí reklamy, influenceři, vlastní matka i svědomí, ještě musím bojovat s pitomým terminálem. Chci mít klid. Asi bych si měla přečíst nějakou příručku „Naučte se říkat ne“, ale všechny -help knihy jsou k ničemu, takže nápad odmítám v zárodku.

Nežijeme v Americe, kde je spropitné automatickou přirážkou k účtu. Tam už to mají zaryté za nehty. Odrbat, cokoliv a kohokoliv. Evropané by s automatickým navýšením účtu o dvacet procent vyběhli. Ale tohle se tomu dost blíží. I když tu zůstává zdánlivá možnost volby, je to sociální tlak. Člověk nechce vypadat jako lakomec, ale ten pocit, kdy si vybírá mezi deseti a patnácti procenty, je jako zkouška ze slušného chování. Tak se ukaž, naučili tě zdravit, děkovat a taky se nechovat jako křupan, co nic nedá? Protože slušný člověk přeci dává na charitu a stejně tak i spropitné. Svědomí hosta je bezvadný nástroj, jak vytřískat něco navíc. Závidím těm, co jsou splachovací a v klidu označí možnost „bez spropitného“ a v klídku si jdou dál. Mně nezbývá nic jiného než změnit podnik, kde ještě jako ve středověku platím hotově a dobrovolně zaokrouhlím částku směrem nahoru. Nebo hodím pár mincí do porcelánového prasátka u kasy. A ráda, bez pocitu, kdy mě někdo nutil platit mýtné jen za to, že jsem se postavila do fronty.