Na internetu jsme nepřátelé, v krizi se semkneme. Jací jsou Češi doopravdy?

Co se stane, když proti sobě posadíte lidi s naprosto odlišnými názory na válku na Ukrajině? Když necháte agresivního důchodce slovně napadat Ukrajinku na autobusové zastávce? Nebo když do jedné místnosti pozvete zastánce ploché Země a jediného československého kosmonauta Vladimíra Remka?

Právě podobné situace vytváří czeXperiment, projekt režiséra a dokumentaristy Jana Látala, který sám sebe označuje za „sondu do duše českého národa“. Pomocí sociálních experimentů, dokumentů a diskuzí zkoumá, jak jsou Češi schopni komunikovat a reagovat v náročnějších situacích.

Myšlenka přitom nevznikla ze dne na den. „Experimenty jsem dělal už jako student na FAMU. Třeba jsem šel nahý do světa a sledoval, jak se o mě společnost postará,“ vzpomíná Látal. Později se v projektu propojily dvě oblasti, kterým se dlouhodobě věnoval – dokumentární tvorba a komunikace společenských témat.

Výsledky některých experimentů přitom ukazují českou společnost v trochu jiném světle, než jaké nabízí každodenní pohled na sociální sítě. Podle Látala totiž možná nejsme zdaleka tak nesmiřitelní, jak se z internetových diskuzí může zdát.

Často řešíte náročná a hodně diskutovaná témata, která naši společnost rozdělují. Ať už šlo o pomoc Ukrajině, nebo třeba o to, co by se děti měly učit ve školách. Je podle vás v Česku dostatečný prostor pro otevřenou diskuzi?

Diskuze je tady hodně polarizovaná a nedaří se příliš stavět mosty mezi jednotlivými tábory. Hodně za to mohou sociální sítě, které z polarizace těží. Pokud uděláte příspěvek tak, že se pod ním hromadí nenávistné komentáře, dostává se dál, takže algoritmy polarizaci vlastně podporují.

Když nesedíme za počítačem a jsme podobné situaci vystaveni přímo, většinou obstojíme.

Myslím si ale, že my lidé jsme evolučně nastavení spíš na porozumění. Když sedíme tváří v tvář, jsme daleko smířlivější a empatičtější. Do diskuze jsme proto chtěli přinést něco, co tady podle mě moc není – hlas, který říká, že se s druhou stranou dá domluvit, pokud se budeme vzájemně poslouchat, dáme si čas, nebudeme se soudit a budeme se snažit toho druhého pochopit. Příkladem je právě náš experiment o Ukrajině.

Na webu píšete, že jste „sondou do duše českého národa“ a fungujete už tři roky. Co jste za tu dobu o Češích zjistil a co vás překvapilo?

Zjistili jsme, že v diskuzích na živo jsme docela dobří. Když jsme například dělali experiment s Ukrajinkou na zastávce, kterou napadal agresivní důchodce, ve všech případech se jí někdo zastal. To znamená, že když nesedíme za počítačem a jsme podobné situaci vystaveni přímo, většinou obstojíme.

Také jsme zjistili, že asi deset procent z nás je schopných zastat se člověka, který je v nouzi. Každý desátý je tedy ochoten vystoupit ze své bubliny a podat pomocnou ruku. Může se zdát, že to není moc, ale nevíme, jak je to v jiných společnostech. Možná je to podobné.

Pak jsme dělali experiment zaměřený na krizovou připravenost, kde jsme testovali, jak jsou Češi připraveni na krizi. A tam se ukázalo, že je to špatné – naše připravenost je zoufalá. Asi hlavně proto, že si žijeme v naší kotlině a máme pocit, že se nás žádná krize potenciálně netýká.

Zároveň jsme ale zjistili, že v krizích dokážeme spolupracovat. Viděli jsme to i v minulosti, ať už během covidu, při příchodu uprchlíků z Ukrajiny, nebo po tornádu. To jsou příklady situací, kdy se my Češi semkneme a navzájem si pomáháme.

Když se podíváme na jednotlivé experimenty, podle čeho vybíráte účastníky a témata?

Účastníky vybíráme tak, aby bylo zastoupeno co nejširší spektrum názorů. Co se týče témat, tam to jde ze dvou stran. Buď si sami řekneme, že by bylo dobré nějaké téma zpracovat, a pak na něj sháníme finance, nebo za námi přijdou lidé, například z neziskových organizací či jiných subjektů, a na určité téma nás upozorní. My potom vymýšlíme způsob, jak ho uchopit.

V experimentu, kde lidé diskutovali o tom, zda máme pomáhat Ukrajině, se ukázalo, že i lidé s velmi polarizovanými názory si nakonec mohou porozumět. Například když zjistí, že je spojuje společný strach, v tomto případě z války. Překvapilo mě, jak najednou mnozí z nich obrátili a začali být k protistraně mnohem smířlivější.

Ano. Zážitek spojuje a názory rozdělují. Když účastníci zjistili, že stojí v jednom společném kruhu, který byl definován strachem z války, v tu chvíli je to spojilo. Uvědomili si, že právě tohle může být základní kámen, na kterém mohou stavět, protože jsou vlastně na stejné lodi.

Nepřišlo to ale jen tak. Předcházela tomu několikahodinová diskuze, během níž byli všichni vyslyšeni tak, aby se cítili bezpečně, mohli se otevřít a následně tento moment skutečně prožít. Museli také trochu vylézt ze svých zákopů a pochopit, že v nich nemusejí stát.

Co podle vás lidem nejvíc brání vést podobně otevřený dialog i v běžném životě? Jsou to sociální média, emoce, nebo naše ego?

Je to různé. Myslím si ale, že máme potřebu vymezit se vůči jinému názoru, abychom se propojili se skupinou lidí, kterou vnímáme jako svůj kmen nebo smečku. A to je pro nás často důležitější. Proto v podobných diskuzích příliš nefungují racionální vysvětlení. To, že někomu předložíte argument, ještě neznamená, že ho vezme, zváží a třeba vám dá za pravdu. Většinou si naopak hledáme argumenty, které vycházejí z našeho přesvědčení, a používáme je jako podpůrné prostředky k tomu, abychom svůj názor obhájili.

To, že někomu předložíte argument, ještě neznamená, že ho vezme, zváží a třeba vám dá za pravdu.

Viděli jsme to i u lidí, kteří si myslí, že Země je plochá. S nimi jsme také dělali diskuzi. Když tam přišel Vladimír Remek a řekl, že na vlastní oči viděl, že je planeta kulatá, začali vymýšlet způsoby, jak jeho zkušenost zpochybnit. Jednou možností podle nich bylo, že lže. Druhou, že říká pravdu, ale protože kosmická loď stála nad „plackou“, která je jakoby kulatá, vnímal Zemi jako kouli. Ukazuje to, jak silnou potřebu máme zachovat si své názory, mimo jiné proto, abychom mohli dál patřit k určité skupině lidí.

A viděl jste v diskuzích o ploché Zemi nějaký posun, ať už u jedné, nebo druhé strany? Nebo si tam obě strany šly spíš obhájit své názory?

Tohle jsou tak extrémní postoje, že tam k žádnému posunu nedošlo. Asi by bylo naivní myslet si, že z někoho během takové diskuze udělám „kulatozemce“. Dělají se i experimenty, kdy vezmou plochozemce na Antarktidu a ukazují jim věci, které by podle teorie ploché Země nemohly fungovat. Oni pak ale řeknou, že tam ve skutečnosti nebyli a že to celé bylo natočené ve studiu. Takže to je velmi těžké.

Jaká témata plánujete zahrnout do experimentů teď?

Teď stříháme něco, čemu říkáme národní konstelace. Možná vaši čtenáři znají metodu rodinných konstelací, kdy se do prostoru postaví systém rodiny. My jsme se rozhodli, že do něj postavíme naše dějiny, a budeme se touto metodou dívat na některé důležité křižovatky naší historie.

Reklama

Zpracovali jsme například vyhnání sudetských Němců a rok 1968. Ten půjde ven 21. srpna. Lidé v něm měli možnost zažít okupaci právě v tomto konstelačním poli.

A jaký je v tomto případě váš cíl?

Myslím si, že Česko je z určitého úhlu pohledu dost zaseklé v minulosti. Hodně se díváme do zpětného zrcátka a chybí nám vize do budoucna. To je také důvod, proč tyto konstelace děláme. Myslíme si, že díky nim mohou lidé nahlédnout na minulost z nové perspektivy, některé věci třeba pochopit nebo odpustit a začít psát nový příběh. To je ve zkratce náš záměr.

Co czeXperiment změnil pro vás osobně? Musel jste některá témata přehodnotit nebo třeba změnit názor na Čechy obecně?

Pro mě bylo příjemným překvapením, že lidi projekt baví, chápou ho a jsou ochotní díky němu třeba i změnit svůj pohled. Když jsme například točili o vězních – oba díly už dnes vidělo přes milion lidí – poměr pozitivních a negativních komentářů je zhruba devět ku jedné. Lidé píšou, že jim to otevřelo oči nebo že díky tomu začali vězně vnímat jako sobě rovné.

To považuji za správné. Třeba i díky tomu budou mít tito lidé lepší druhou šanci, až se dostanou z vězení ven. V tomhle mě pozitivně překvapilo, že projekt skutečně funguje, a lidé na něj reagují způsobem, který jsme možná ani nečekali.