Sedím v poloprázdné letní tramvaji, kterýžto volný prostor vytvořili chybějící obvyklí ranní studenti, a poslouchám ve své oblíbené aplikaci Českého rozhlasu starší pořad Stanislava Motla o české stopě v hollywoodském příběhu Jamese Bonda.

Zaujme mě vyprávění, jak byl šéfům studia a tvůrcům promítán první Bond. A jeho režisér se poté zklamaně svěří jednomu z producentů, že se lidé v sále smáli. Přitom on to, co natočil, myslel vážně. Připomnělo mi to výstupy mnoha veřejně činných lidí dnes. Myslí to vážně, ale my jsme přesvědčeni, že sledujeme přinejmenším nadsázku. A protože většinou nemají lehkost a přitažlivost agenta 007, výsledkem jejich vystoupení není světový trhák.

Vůbec je málo legrace v té naší společenské debatě. Legrace musí být spojená se schopností ironizovat, shodit sebe sama. Nebrat se vážně. Leč to je nyní bráno jako slabost. Přitom není nic odvážnějšího než vstoupit do diskuse s vědomím, že vím, že se můžu mýlit, neboť to je podstatou lidského myšlení. Nejsme bozi. Sebeironií dávám najevo, že znám svoje místo ve světě, který jsem nestvořil a jehož podstatu tedy nemohu zcela pochopit. Umožním tak partnerovi v diskusi jisté odlehčení a uvolnění atmosféry. Leč to se dnes nenosí.

Národ, jehož filmové komedie byly často skvělé parodie na věci a lidi, kteří se brali příliš vážně, žije v parodii na sebe sama, aniž si to uvědomuje.

Zesměšnit, ponížit, urazit, rozkopat mu bábovičky, nasadit masku tupce, to si vyžaduje dialog jednadvacátého století. Nevolám po takzvaném humoru laskavém a už vůbec ne politicky korektním, což není nic jiného než amputace autenticity. K veřejné debatě patří hádky vášnivé, ostré a nemilosrdné. Debatu nevyhrajete citlivým přístupem k nedostatkům soupeře. Mluvím o tom, jak vnímáme sami sebe. Mluvím o té komické vážnosti, s kterou vstupujeme na scény sociálních sítí. A čím větší papaláš, tím vážnější výraz. Každý z nich je z křemene a celý národ z kvádrů. Kvádrů neznalosti a nepochopení, leč možnosti to vykřičet davu sledujících. A ti, často jazykem, pro který čeština nemá přesný výraz, dál šíří komedii jako drama a zpravodajské weby mají titulky a rozdělený národ se nebaví, nýbrž si nadává.

Možná je to celé proto, že prakticky zmizela politická satira. I ti všemožní podcasteři berou napsané a vyslovené plky jako seriózní sdělení a debatují, kterak to ten či ona mysleli. Národ, jehož filmové komedie byly často skvělé parodie na věci a lidi, kteří se brali příliš vážně, žije v parodii na sebe sama, aniž si to uvědomuje. Třeba takové prodejce Kola loky potkávám dnes a denně, jak mi s vážnou tváří prodávají kopie bez chuti a zápachu, aniž si uvědomují, že původní profesí jsou ve skutečnosti komici, že mají pobavit, ne mi vnucovat, jak mám žít. Šašci deklamují Hamleta. A my se smějeme, protože toho původního Shakespeara už neznáme. Nebo se spíš bojíme vpustit si do hlavy ten monolog bez šaškovské masky. Protože se smyl rozdíl mezi komedií a dramatem, skutečností a iluzí.

Myslím, že to byl jeden z bratrů Tesaříků, který vyprávěl, jak jejich otec důstojník vyhodil vánoční stromek z okna se slovy, že ruší Vánoce. Dnes kdejaká mluvící hlava je přesvědčená o tom, že jeho slovo změní běh světa. Znova. Problém není v těch druhých. Alespoň to je moje zkušenost. Naprostá většina průšvihů, které jsem zažil, měly původ u mě. To každý z nás nějak ztratil cit pro vlastní místo ve světě. Naše směšnost začíná u našeho pocitu důležitosti. Síla nebývá hlasitá a určitě ne směšná. Možná zde je jádro problému naší současné malosti.