Některé věci mají po smrti překvapivě pestrý život. Třeba pračka. Když doslouží, přestává být pračkou a rozpadne se na železo, hliník, měď, nerezovou ocel, sklo a několik druhů plastů. Z odpadu se znovu stávají suroviny. Jenže nejdřív musí pračka, nebo kterákoliv jiná elektronika, třeba od holicích strojků přes kávovary a vysavače, skončit na správném místě.
A právě tady se stále drží několik naivních představ, které znějí docela logicky, ale správné nejsou. Třeba že vytříděný elektroodpad stejně někdo sesype na jednu hromadu. Nebo že hračka je především plast, i když uvnitř skrývá baterii. Případně že elektroodpad jsou velké věci, které k přesunu vyžadují dva lidi a volný kufr auta.
Mýtus první: Stejně to nakonec skončí na jedné hromadě
Možná ten nejpohodlnější argument proti třídění vůbec. Proč se namáhat, když to později někdo zase smíchá?
U elektroodpadu ovšem další cesta funguje opačně. Spotřebiče odevzdané do systému zpětného odběru míří do specializovaných zpracovatelských závodů, kde se rozebírají a jednotlivé materiály se oddělují. U zmíněné pračky tak mohou zvlášť skončit například železo, hliník, měď, sklo, elektronické součástky a plasty. Část získaných materiálů se následně vrací do výroby jako druhotná surovina.
Malé zařízení, které v domácnosti vypadá naprosto nevinně, může v popelářském voze způsobit katastrofu.
Podle údajů společnosti Elektrowin mohou recyklované materiály v závislosti na výrobku a použité surovině tvořit až 60 procent materiálu nových produktů. Tuna správně vytříděného a recyklovaného elektroodpadu podle jejích výpočtů znamená úsporu přibližně 10,36 tuny emisí CO₂.
Mýtus druhý: Jeden malý spotřebič v popelnici ničemu neublíží
Fén už nefouká, nabíječka nenabíjí, sluchátka přežila svou poslední cestu v kapse. Směsný odpad je po ruce. Je to maličké, hodím to do normální popelnice... chyba! Vysloužilé elektrospotřebiče do běžné popelnice nepatří. Důvodem nejsou pouze materiály, které by bylo možné znovu využít. Některé součásti vyžadují odborné zpracování, například lithiová baterie může při svozu nebo další manipulaci způsobit požár. Malé zařízení, které v domácnosti vypadá naprosto nevinně, může v popelářském voze způsobit katastrofu.
Mýtus třetí: Plastová hračka patří mezi plasty
Tady rozhoduje malý detail: má baterii nebo jiný elektrický či elektronický prvek? Pokud ano, po skončení životnosti patří do systému zpětného odběru elektrozařízení. Materiál, který na hračce vidíme zvenku, tedy nemusí určovat, kam celý výrobek vyhodit.
Dosloužilý spotřebič není jen věc, které se potřebujeme zbavit, ale zdroj cenných surovin.
Je to jeden z důvodů, proč elektroodpad snadno uniká pozornosti. Elektronika už dávno nevypadá jen jako elektronika. Elektrické součástky jsou schované v hračkách a dalších předmětech, které na první pohled působí hlavně jako výrobky z plastu.
Mýtus čtvrtý: Elektroodpad jsou hlavně pračky a lednice
Velké spotřebiče jsou nepřehlédnutelné. Když odejde pračka, je to viditelný a zásadní problém. Když odejde nabíječka, skončí často v zásuvce s dalšími kabely, jejichž původ už nikdo nedokáže vysvětlit.
Elektroodpadem jsou ale také fény, sluchátka, klávesnice, elektrické hračky, nabíječky nebo malé kuchyňské spotřebiče. Právě drobná elektronika může podle Elektrowinu končit v běžném komunálním odpadu, přestože obsahuje využitelné materiály a někdy také části vyžadující speciální zpracování.
Mýtus pátý: Se starým spotřebičem musím na sběrný dvůr
Představa sobotního výletu se starou pračkou může chuť k ekologicky správnému jednání poněkud otupit. Sběrný dvůr přitom není jediná možnost.
Podle podkladů Elektrowinu lze využít sběrná místa systému zpětného odběru. Firma také spolupracuje se sbory dobrovolných hasičů v projektu Recyklujte s hasiči, který v zapojených obcích pomáhá se sběrem starých elektrospotřebičů. A při koupi a dovozu nového spotřebiče lze za stanovených podmínek využít také bezplatný odvoz starého prodejcem.
Reklama
Právě pohodlí může být u třídění důležitější, než si rádi připouštíme. Starou pračku většinou nikdo omylem nehodí do koše. U sluchátek, kabelu nebo rozbité elektrické hračky už rozhodujeme během několika sekund – a nejbližší popelnice má značnou konkurenční výhodu.
Recyklace nezačíná v recyklační lince
Technologicky zajímavá část přichází až později: demontáž, třídění a získávání jednotlivých materiálů. Pro běžného člověka je ale podstatnější mnohem obyčejnější okamžik. Co udělá s věcí, která právě dosloužila?
Elektrowin, který provozuje systém zpětného odběru elektrozařízení, uvádí, že má v Česku síť 12 tisíc sběrných míst a za dobu svého fungování zajistil recyklaci více než 46 milionů kusů elektrospotřebičů o hmotnosti přes 785 tisíc tun.
„Čím lépe budou lidé rozumět tomu, co se se spotřebiči po odevzdání skutečně děje, tím více elektrozařízení skončí tam, kde má,“ říká předseda představenstva Elektrowinu Roman Tvrzník.
Dosloužilý spotřebič není jen věc, které se potřebujeme zbavit, ale zdroj cenných surovin. Zda se k nim někdo ještě dostane, rozhodujeme už ve chvíli, kdy hledáme správný koš.