Začnu vlastním příběhem, část mého dětství formoval socialismus. A kdo ho zažil, tak ví, že se tehdy šetřilo, nic se nevyhazovalo. Důkazem toho budiž moje máma, která se nikdy nezbavila zvyku schovávat všechny igelitky. Za komunismu nebyly, a když se člověk k nějaké propracoval, opatroval ji jako svatý grál.

A protože se moje formativní léta odehrávala v tomto duchu, do dospělosti jsem si odnesla řádku návyků. Křečkování plastových tašek tam sice nepatří, ale věrna výchově svých rodičů, nikdy jsem se nezbavila opakovaného používání čajových sáčků.

„Co to děláš, to je nechutný,“ ušklíbal se ještě tehdy můj manžel, který byl Američan a o socialismu v Československu toho moc nevěděl, respektive, než mě potkal, tak si pletl Česko a Čečensko. Nechápala jsem, proč se tváří tak znechuceně, a máchala jsem si už třikrát použitou Jemču v hrníčku, pečlivě ji oklepala a položila zpátky na talířek.

Podivné zvyky lidí nad 60 let se nemusí týkat jen jich, mohou jít napříč generacemi, protože ti mladší zase přebírají zvyky svých rodičů, a vytváří tak chtěné nebo nechtěné rodové dědictví plné zvyků, které jsou zvláštní, úsměvné a i bizarní. Možná se i vy v něčem poznáte.

Fascinace počasím a šetření na elektřině

Když se vrátím k mámě, moje dětství provázela jedna fráze, kterou jsem slýchávala do zemdlení. „Zhasínej, nedoplatíme se.“ Dneska chodím po bytě já za svojí dcerou a jako poctivý sluha po ní sbírám nejen odpadávající papírky a odpadky, a také zhasínám, asi tak stokrát za den. Ale rozhodla jsem se, že tuhle větu nikdy nevyslovím, protože mi způsobuje nevolnost a vyrážku. Bavíme se o posedlosti, aby něco nesvítilo zbytečně o dvě minuty déle, než má. Přestože tím ušetřím zhruba 17 korun za rok, nemohu se toho zbavit, zhasínám všechno, ale mlčím. Jasně, přece nechci být stejná jako moje máma. Ale věta „zhasínej, nedoplatíme se“ mi v hlavě ječí jako siréna.

Ještě mám jednu věc, fascinaci počasím. Teď, jak je sucho, tak stojím každé ráno u okna jak starý sedlák, co čeká, jestli zaprší. Nepamatuji si, že by mě ve dvaceti předpověď nějak zvlášť zajímala. Jediné, co jsem potřebovala vědět, bylo, jestli se dá jít k vodě, nebo jestli bude dost sněhu na bobování.

Dneska počasí řídí celý můj život. Ještě než otevřu oči, jednou rukou sahám po mobilu a kontroluji radar, abych ráno nezalévala zahrádku zbytečně. Voda je drahá, ostatně všechno je drahé.  Pak se dívám na předpověď na hodinu, potom na deset dní. Pak mě zajímá tlak vzduchu, vítr, prach, pyl, smog, UV Index. A nakonec se podívám, jestli náhodou není úplněk, protože když je úplněk, nespím. Když není úplněk, určitě je vysoký tlak, nebo je zase moc nízký a to mi nedělá dobře.

Počasí se navíc stalo hlavním společenským tématem. S vrstevníky si nejdříve postěžujeme, že za naše všechny zdravotní neduhy může počasí, a pak si ještě zasněně zavzpomínáme na dřívější zimy, protože „dneska už není nic, jak bývalo, ani ty zimy ne“.

V každé domácnosti existuje jedna skříňka, ke které se přistupuje s úctou, jako by v ní byly uloženy korunovační klenoty. Porcelánová souprava s jemnými růžičkami. Šálky a pohárky se zlatou linkou, co se vyndají jen na Vánoce nebo vůbec. Je to speciální druh nádobí, který se nesmí používat.

Nic se nevyhazuje a schovává se to na lepší časy

„To nevyhazuj, to se ještě může hodit.“ To by mohl být název skupiny, jejíž zakladatelkou musela být rozhodně moje máma. Když jsem byla malá, připadala mi naše domácnost úplně normální. Až mnohem později jsem zjistila, že většina lidí nemá doma šuplík plný gumiček, hadříků ze starých trik, krabici igelitových tašek, nacpanou dalšími igelitovými taškami, ani polici, kde vedle sebe stojí dvanáct skleniček od medu, sedm od hořčice a čtyři od marmelády. Pro případ, co kdyby. Přestože moje máma nikdy nezasadila ani jednu mrkev, kelímků jsme měli, že by to vystačilo na osázení půlky republiky. Do toho narvaná skříňka kosmetikou z bývalého východního Německa, co se nikdy nepoužila, protože „by to byla škoda.“ Tipuji, že po 45 letech už nic z toho asi nepoužije.

Co mě naštěstí minulo, byly vitrínky. Přesto si myslím, že v každé domácnosti rodičů nebo prarodičů existuje jedna skříňka, ke které se přistupuje s úctou, jako by v ní byly uloženy korunovační klenoty. Porcelánová souprava s jemnými růžičkami. Šálky a pohárky se zlatou linkou, co se vyndají jen na Vánoce nebo vůbec. Je to speciální druh nádobí, který se nesmí používat. Na straně druhé chápu, jedna kávová souprava byla kdysi svatební dar na celý život, lidé v těch hrníčcích neviděli jen hrníčky. Byla v nich vzácnost, důkaz, že se člověku daří.

Je na tom něco dojemného. Starší generace si věcí opravdu vážila. Jenže spousta krásných věcí pak celý život čekala na „lepší příležitost“, která často nikdy nepřišla. A možná je to škoda. Protože co když je lepší dát si kávu z nejlepšího hrnku i v obyčejné pondělí, než celý život čekat na den, který nikdy nenastane.

Usínání všude a u všeho

Ona mu položí hlavu na rameno, on ji zlehka políbí, společně sledují nějakou show na Netflixu. Ta chvíle intimity a propojení. Jestli jste ještě mladší, tak si to užívejte, protože všeho do času. V jistém věku začne váš partner usínat po prvním dialogu ve filmu. Místo něžného pohlazení se ozve chrápání a intimita sdílení zmizí stejně jako schopnost vydržet vzhůru po deváté hodině večer.

Vždycky jsem měla ráda ty chvíle, kdy si lidé spolu četli knihu. Ticho, společné mlčení, a přesto jsou lidi spolu intenzivněji, než když si platí drahé zážitky. Bohužel, je to stejné jako se sledováním filmů nebo seriálů. Partnerovi po pár minutách klesne hlava a zdatně mi odfukuje do ucha. Rozčíleně do něj šťouchám.

„Ty spíš?“

„Nespím.“

„Ale vždyť chrápeš.“ Samozřejmě, že spal.

„Jenom jsem na chvíli zavřel oči.“

Přítel kromě domova občas usíná i v práci. Tudíž jsem v panice, že by mohl klidně usnout i za volantem. Když řídí, tak na něj pro jistotu neustále mluvím, abych ho udržela v bdělém stavu, a celou dobu ho hypnotizuji pohledem, jestli nezavřel oči déle jak na vteřinu. Ten mi pak hubuje, že neustále melu pantem a nemůže se soustředit na řízení, nechápe, že se nám oběma snažím zachránit život. Ale nemám mu co vyčítat. Já pravidelně usínám ve vlaku, v autobuse, a když je po obědě jen trochu klid, neváhám si dát dvacet minut, které se záhadným způsobem vždycky protáhnou na hodinu. Na tom by vlastně nebylo nic špatného, kdyby za to člověk nemusel platit noční nespavostí.

S přibývajícím věkem se člověk budí čím dál dřív, ve dvě ráno se začne převalovat v posteli, ve tři pak přemýšlí, kde má vlastně klíče od auta, a ve čtyři už to utrpení ukončí tím, že vstane, a jde si udělat první kafe. Takže ukazovat prstem na starší lidi, že jsou už za ranního kuropění před obchodem, není fér, jednou tam budeme takhle stát také.