Park na Výtoni je plný židlí, stolků a lidí. Lahve vína se snaží udržet pitelnost v nádobách se studenou vodou a ledem, brzy však v letošním způsobu léta ztratí osvěžující jiskru. Přesto poklidná atmosféra českého Hobitína kontrastuje s tím, co člověk může číst na sociálních sítích nebo všech možných digitálních platformách.

Stejně jako je přepálené počasí po letošním slunovratu, tak každý digitální titulek či vizuál musí vyřvávat nějakou přehnanost, abychom si ho vůbec všimli. Fašisté, puč, ohrožení demokracie, komunisté, cenzura, ostatně i ta vedra jsou v textech zpravodajství katastrofální či alespoň historická.

Uvolněná stavidla slovního průjmu

 

Kultura pozornosti vyžaduje přehánění. Přehánění vede k agresivitě a druhá strana tak není oponent, ale rovnou služebník cizí moci či alespoň zločinné ideje. Zatímco lidé na nábřeží v poklidu sedí u svých pomalu teplajících nápojů, jeden by z pobytu v digitálním prostoru nabyl dojmu, že na Petříně již stloukají šibenici a z kasáren vyjíždějí tanky k vojenskému převratu.

Obávám se, že svádět uvolněná stavidla slovních průjmů na horké dny není přesné. Když vy inženýrku, tak my doktora, hláška z letní komedie jako komunikační strategie. Ovšem bez humoru a furiantství. Politici i další lidé veřejně se projevující slouží algoritmům platforem. Přehánějí, aby získali pozornost. Za což jsou zřejmě chváleni svými komunikačními experty. Konflikt jako metoda i program.

Jak přesvědčíme veřejnost, že je před branami opravdový nepřítel, to mi v této změti urážek opravdu není jasné. A opravdový nepřítel existuje. S úsměvem nepochybně sleduje, kterak svobodná společnost ztrácí to nejpodstatnější: společný jazyk, který je předpokladem dohody. „Rozčilení není program,“ napsal Masaryk. Poznal to sám na sobě, když mu rozzuření studenti nedovolili promluvit, aby jim mohl vysvětlit své jednání během hilsneriády. Emoce jako nástroj politiky není vynález digitální doby. Stejně jako prostý fakt, že se nedokážeme poučit z chyb předchozích generací. Ale vraťme se na poklidnou Výtoň.

Co asi píše do svého mobilu ta milá paní sedící vedle? Esemesku domů, že přijde později, neb se zdržela v práci, nebo peprný post?

Dal jsem si s kamarádkou lahev růžového vína, co jiného pít na začátku léta? A prohlížím si tváře lidí kolem. Jsou uvolněné, spokojené. A říkám si, kolik z těch slušných občanů na té příjemné zahrádce někomu od jiného stolku dnes napsalo na Facebooku, že je fašista či komunista. Nenechme se mýlit, zlo má svou banální tvář a každý máme temné zákoutí duše, které uvolněné a posilněné vírou v jedinou pravdu dokáže z neškodného joudy vytvořit svého slouhu. Co asi píše do svého mobilu ta milá paní sedící vedle? Esemesku domů, že přijde později, neb se zdržela v práci, nebo peprný post? Nejsou to dva světy, ten, který vidíme na ulici a vypadá tak neškodně, a ten v digitálním prostoru, kde se opravdu nikdo nezakecá. Nedochází nám ta vzájemná propojenost a schopnost temné síly překlopit vše ve svůj prospěch, až si bude jistá, že jsme na to připraveni.

Blíží se desátá a kvůli nesmyslné úřední hodině se zahrádky pomalu vyprazdňují. Servírky a číšníci nás vyhánějí, lidé vstávají a zírají do svých mobilních telefonů. Někteří hledají aplikaci taxíků či jízdní řád tramvají. Jiní sledují, co nového se stalo. Což v dnešním mediálním prostoru znamená, kdo o kom řekl zase něco pěkného a jak mu onen oslovený odpověděl.

Příjemný večer končí a my se postupně řadíme zpátky do zástupu svých názorových digitálních proudů. Po vypitém víně poskakují prsty na displeji rychleji než obvykle. Ráno si budu říkat, že jsem si ten vtipný post na X mohl odpustit. Pokusím se ho zlehčit. Nebo naopak přitvrdím, to podle přišedších reakcí. Hobitín se mění v Mordor. Jak dlouho nám to přeskakování z jednoho světa do druhého vydrží, nevím. Jsem zvědavý, na koho svoje případné selhání zase svedeme. Zatím je jasné, že tu nepohodu si děláme sami sobě. Což je vlastně dobrá zpráva. Protože ještě stále s tím můžeme něco udělat. Což je výzva k činu, ne ke klidu.