Ač o sobě prohlašujeme, že jsme děsně progresívní, máme ve věcech rádi ten náš pořádek. Generace Čechů vyrostly v tom, že správně je držet vidličku v levé ruce, nůž v pravé, nesmíte se opírat lokty o stůl a pečivo se neukusuje, ale odlamuje. Existují kurzy věnované tomu, jak sedět u stolu, kam položit ubrousek nebo v jakém úhlu odložit příbor po dojedení. Odborníci na etiketu pravidelně připomínají, že právě u stolu se pozná charakter, výchova a společenská úroveň člověka.

Náš vnitřní Láďa Špaček

Zkusme si představit malou restauraci někde u vody. Přijde česká rodina, objedná si párky s hořčicí a začne je spořádaně jíst. Děti do sebe cpou mleté kuřecí kostičky a separát, tuk jim odkapává z drobných prstíčků a všichni se smějí jako sluníčko. O kousek dál si jiné děti objednají rýži a začnou ji jíst rukama, protože u nich doma je to prostě stejně běžné jako u nás párek v rohlíku.

Jakmile uvidíme něco, co přesahuje naše kulturní hranice, probudí se v nás náš vnitřní Ladislav Špaček. Rýže nabíraná prsty vadí, ale bez mrknutí oka slupneme mega hotdog na festivalu, ze kterého odpadává zelenina na všechny strany. Za volantem do sebe cpeme burger, ze kterého nám kape kečup na hodobožovou košili. A na složení toho, co jíme, se raději neptáme vůbec, abychom si nekazili chuť. Co oči nevidí, srdce nebolí.

Otázka není, jestli jíme rukama. Děláme to všichni. Otázka je, kterým lidem jsme ochotni to odpustit.

V mnoha částech světa přitom jídlo rukama není nouzové řešení ani projev nevychovanosti. Je to běžná součást stolování. Jedení rukama je u některých národů spojeno s dětstvím, rodinou, pamětí, smyslovostí i kulturní identitou. Dotyk jídla může posílit vnímání teploty, struktury a vůně ještě předtím, než se sousto dostane do úst. Víme, zda je jídlo teplé nebo studené, měkké nebo pevné, suché nebo šťavnaté. Některé studie naznačují, že přímý kontakt s jídlem může zesílit smyslový zážitek z jídla. Lidé pak mohou jídlo vnímat jako chutnější, lákavější a celkově uspokojivější.

To ostatně není nic exotického. I v Evropě existují jídla, u kterých si bez použití rukou neumíme stolování představit. Pizza, hamburgery, tacos, hranolky, pečená žebírka nebo kuřecí křidélka se příborem konzumují spíše výjimečně. V takových případech se dotýkat jídla nepovažuje za nevychovanost, ale za součást zážitku.

Civilizace podle vidličky

Otázka tedy nezní, zda je správné jíst rukama. Děláme to všichni. Zajímavější je, proč některá jídla jíst rukama můžeme, a některá ne. Odpověď má s hygienou společného překvapivě málo: je to hlavně kulturní záležitost. Žijeme v Česku, kde se prostě věci musejí dělat tak, jako kdysi, kdy byl svět ještě v pořádku. Naše země, naše zákony, i kdyby šlo o něco tak nevinného, jako o druh jídla, kterého se můžeme rukama dotknout, a na které se musíme vyzbrojit vidličkou. Narodíme se do prostředí, kde jsou určitá pravidla samozřejmá, a časem získáme pocit, že jsou univerzální. Jenže nejsou.

Když si Čech vezme do ruky klobásu, burger nebo kus pizzy, nikoho to nevzrušuje. Jakmile ale stejnou rukou nabere rýži, část společnosti začne mít pocit, že se přestaly dodržovat základní civilizační standardy. Přitom nejde o žádný objektivní rozdíl. Jen o zvyk. Ve chvíli, kdy rýži rukama nejí kamarád u táboráku, ale člověk z kultury, které nerozumíme, nedejbože s jinou barvou pleti, přestáváme mluvit o etiketě. Začínáme mluvit o tom, koho jsme ochotni považovat za civilizovaného.

Prsty proti civilizaci

V Indii je jedení rukama po staletí součástí kultury stolování a tradiční etikety. Podobně se bez příboru dodnes jí řada pokrmů v Etiopii, kde se jídlo nabírá pomocí placky, nebo na Blízkém východě, kde pita a další druhy chleba slouží jako přirozený nástroj k nabírání jídla. Nikdo v tom nevidí nedostatek kultury, právě naopak. Jde o tradiční způsob sdílení jídla, který vytváří i v Česku tak idealizovanou pospolitost, pocit blízkosti s lidmi sedícími u jednoho stolu.

Psychologicky to dává smysl. Většina našich vzpomínek na jídlo není z luxusních restaurací. Pamatujeme si babiččiny koláče, chleba s máslem na výletě, buřty opečené na táboře nebo první jahody utržené přímo ze záhonu. Všechny tyto vzpomínky mají jedno společné: dotýkali jsme se jídla rukama, ne vidličkou.

Možná právě proto mluví psychologové o tom, že kontakt s jídlem pomáhá udržovat vztah k tradici, rodině a kulturní identitě. Tělo si svět pamatuje jinak než hlava. To samozřejmě neznamená, že bychom měli zahodit příbory a vrátit se do středověku. Nůž a vidlička jsou skvělý vynález a bez lžíce bychom mohli polévku tak maximálně srkat z misky (což vlastně není tak špatný nápad).

Možná by ale stálo za to trochu zkrotit svého vnitřního aristokrata a xenofoba. Člověk, který jí rýži rukama, si prostě pod dobrými mravy představuje něco jiného než my. A upřímně řečeno, pokud jsme ochotni sníst na festivalu půlkilový kebab, ze kterého nám teče trojitá porce dresingu (klasika – bylinky, česnek, chilli) až k loktům, nemáme žádné právo tvářit se pohoršeně nad několika zrníčky rýže mezi prsty.