Kdysi se poznalo, že jde DJ hrát, ještě než se objevil za mixem. Místo lehkých batůžků s náhradní mikinou a lahví vody s sebou táhnul několik desítek kilogramů hudby. Vinylů, které stály peníze, zabíraly místo, ničily záda a občas se při špatně umístěné lampičce dokázaly i tragicky zkroutit. Dnes stačí flashka v kapse. Na ní je víc hudby, než kolik by se dřív vešlo do dodávky.

Pokrok? Samozřejmě. Pohodlí? Bez debat. Jenže s technologií se změnil i vztah k hudbě samotné. Kdysi DJové znali každou desku nazpaměť, dnes stisknutím tlačítka listují v knihovnách o tisících skladeb. A spolu s tím se proměnilo i to, jak hledají nové věci, jak pracují s publikem a jakou roli v celé show hrají oni sami.

Právě o tom jsme si povídali před letošním Let It Rollem s trojicí DJů z různých generací: DJ Ridem, Beou a Thiewem. Festival u jezera Most se koná od 30. července do 1. srpna 2026 a kompletní line-up letos spojuje návraty legend, živé projekty, speciální B2B sety i současnou špičku drum’n’bassu. Na programu jsou mimo jiné Chase & Status, Pendulum Live, Wilkinson, Netsky, LTJ Bukem, Simula, Sota a samozřejmě take Rido, Bea i Thiew.

Když se hudba nosila v taškách

Rido na začátku říká větu, která by klidně mohla viset nad vstupem do každé DJské aplikace: „Mě baví nebýt omezovaný čísly a písmenky. Jakmile ti systém začne říkat, co k sobě patří, bere ti část kreativity.“ A má samozřejmě pravdu. Moderní software umí spočítat tempo, tóninu, energii, podobnost. Umí napovědět, co by mohlo fungovat. Když potřebuješ pomoct, je to super, když na to začneš spoléhat, tak to není dobře. „Na DJingu je zajímavé právě to, že můžeš hledat propojení, která by normálně vůbec nevznikla,“ říká Rido. „Někdy zjistíš, že je to blbost. Ale někdy vznikne něco úplně nečekaného.“ To je stará dobrá klubová alchymie. Dvě skladby, které si nikdo nepředstavil vedle sebe. Jeden moment, který se nepovedl při přípravě, ale až ve tmě, ve správném hluku a s lidmi před sebou. Bea takové chvíle většinou hned zachraňuje: „Já si takové věci nahrávám nebo označím, abych se k nim mohla vrátit.“

Jenže digitální svět přinesl kromě rychlosti i zvláštní přebytek. Když má člověk všechno, občas se v tom přestane orientovat. „Když jsem si kupoval vinyl, znal jsem každý track, který na něm byl,“ vzpomíná DJ Thiew. „Dneska máme hudby miliony a všechno je v digitální podobě. Občas ani nevím, co všechno v knihovně mám.“ Vinyl měl svoje otravné stránky. Byl těžký, drahý a nepraktický. Ale měl tělo. Obal, barvu, škrábance, místo v tašce. Člověk si nepamatoval jen název skladby, ale i to, kde desku koupil, jak vypadala a kdo mu ji doporučil. „Listoval jsi deskami, pamatoval sis je podle vizuálů,“ říká Rido. „Bylo to pomalejší, ale mělo to svoje kouzlo.“

Kouzlo měly i white labely a dubplaty. Desky, které vyšly v pár kusech, často bez jména autora. „Vyšlo pár kusů a člověk doufal, že se na něj dostane,“ říká Thiew. „Najednou jsi hrál něco, co nikdo jiný neměl.“ Rido dodává, že některé tracky má doma dodnes, a pořád neví, kdo je vlastně napsal. Dnes by podobná situace trvala asi osm minut. Pokud by mu to nenašel Shazam, do pár minut by to někdo bezpečně identifikoval v komentářích.

Pak přišly CD přehrávače. A po nich kontrolery, rekordboxy, cue pointy, waveformy, playlisty a knihovny, ve kterých se ztratíte, ani nevíte jak. Přitom cesta od vinylu k CD byla podstatně kratší než cesta od CD ke kontroleru. Vinyl i CD pořád vyžadovaly znalost skladby. Dnešní software umožňuje skákat, značit, vrstvit, smyčkovat a okamžitě realizovat nápad.

Jenže znamená víc možností automaticky víc tvořivosti?

DJ Thiew zůstává opatrný. „Samozřejmě používám Rekordbox a připravuju si cue pointy. Když si můžu práci usnadnit, udělám to. Ale pořád mi vyhovuje spíš přirozenější způsob hraní.“ Bea je v tomhle jinde. Nové možnosti ji zajímají právě proto, že nejsou tak jednoduché, jak vypadají. „Dlouho jsem hrála podobně jako většina lidí z naší generace. Ale když jsem se začala víc věnovat tomu, co všechno dnešní technika umožňuje, překvapilo mě, jak náročné to vlastně je.“

To je dobrá připomínka pro všechny, kdo si myslí, že moderní DJing znamená jen stisknout správné tlačítko a tvářit se soustředěně. „Musíš se rozhodovat strašně rychle,“ říká Bea. „Pracovat s více prvky najednou a zároveň neztratit přehled o tom, co se děje v hudbě. Neřekla bych, že to úplně ovládám. Ale právě proto mě to baví. Mám pocit, že se pořád učím nové věci.“

Technika je prostě nástroj. Práci za vás neudělá, jen ji přesune z rukou do hlavy. Nemusíte si pamatovat, kde na vinylu musíte nasadit jehlu, nemusíte automaticky sladit beaty. Musíte se ale, pokud chcete být špička, dokonale vyznat v tom, jak ovládat moderní mixpult, který víc než zvukový nástroj připomíná ovládací desku raketoplánu.

Hudba by měla dýchat. Měla by mít vrcholy i klidnější momenty. Měla by vytvářet napětí a uvolnění.

Méně triků, víc příběhu

Rido ale celou debatu vrací k něčemu jednoduššímu a zároveň podstatnějšímu: „Zásadní je, co chceš tím hraním říct.“ Některé skladby podle něj nepotřebují zásah. Jsou plné, mají vlastní vývoj, vlastní atmosféru. DJ jim někdy udělá větší službu tím, že jim nepřekáží. „Někdy je lepší nechat skladbu zaznít. Nechat lidi slyšet, co do ní autor vložil. Jak pracuje s atmosférou a jak jednotlivé vrstvy vznikají a mizí.“

Jenže tady se spousta DJů dostává do pasti. Sociální sítě milují DJing, který se dá pochopit za deset vteřin. Rychlý přechod. Efekt. Drop. Ruce nahoře. Publikum v záběru. Všechno musí být krátké, jasné a trochu jako sportovní výkon. „Mám pocit, že se z toho někdy stává soutěž,“ říká Rido. „Jako kdyby šlo o olympiádu. Podívejte se, kolik efektů umím použít. Podívejte se, kolik přechodů zvládnu. Jasně, technicky je to působivé. Jenže podle mě to není podstata.“

Podstata je méně vidět. A hůř se natáčí. Musíte vědět, kdy ubrat. Kdy nechat basu prostor. Kdy nedělat nic. Kdy pochopit, že lidé před vámi nepotřebují další trik, ale změnu nálady. „Nemělo by to být o tom: Podívejte se na mě,“ říká Rido. „Mělo by to být o tom, že lidi spojí hudba.“

To zní skoro starosvětsky. Jenže právě na festivalu typu Let It Roll se ukazuje, že starosvětské věci někdy přežívají nejdéle. Technologie se mění každých pár let. Hudební módy také. Ale dav pořád pozná, jestli se s ním něco děje, nebo jestli na něj někdo jen hází další a další zvukové ohňostroje. „Když vidím set, ve kterém je dvě hodiny stejná energie a nic se nevyvíjí, přijde mi to jako nepochopení role DJe,“ říká Rido. „Hudba by měla dýchat. Měla by mít vrcholy i klidnější momenty. Měla by vytvářet napětí a uvolnění.“

Možná právě proto Let It Roll dává smysl i jako setkání generací. Na jednom místě se potká historie žánru, jeho současná festivalová síla i noví hráči, kteří už vyrůstali v digitálním světě. Line-up letošního ročníku počítá s více než 130 zahraničními umělci, speciálními B2B sety, výroční nocí Drum&BassArena k 30 letům existence a návratem LTJ Bukema po osmi letech.

A někde mezi tím budou stát i lidé, kteří řeší pořád stejnou věc jako kdysi u beden vinylů. Co pustit teď. Co nechat být. Kdy zariskovat. Kdy neposlouchat čísla. Kdy dát šanci náhodě. Protože flashka v kapse je praktická věc. Ale sama o sobě ještě žádnou noc nezachrání.