Lidi spojuje ledacos. Háčkování. Pěstování sukulentů. Láska k burácejícím motorům. Nebo třeba přesvědčení, že správný způsob přípravy kávy vyžaduje minimálně tři druhy mlýnků a diplom z chemie. Všichni totiž potřebujeme pocit, že někam patříme. Že máme svůj kmen. A každý správný kmen má skupinu lidí, která mu leze na nervy.

„Oni“ jsou takoví či makoví. Vždycky ale nesoudní, otravní a naprosto neschopní pochopit základní principy civilizovaného soužití. Vegani a myslivci. Lesany a barbíny. Venkovani a lufťáci. Ti, kteří si krupičnou kaši míchají, a ti, kteří to považují za smrtelný hřích.

„Oni“ jsou nevyčerpatelným zdrojem témat k odpolednímu latíčku i večernímu pivku. A čím míň se od nás liší, tím víc nás obvykle vytáčejí.

A pak jsou tu cyklisti

Jedna z mála skupin, pro kterou máme vlastní lidová označení: pumpičky. Nebo cyklozmrdi.

Je to zvláštní. Nikdo neříká řidičům stěrače ani rybářům udice. Cyklista se ale v českém veřejném prostoru už dávno proměnil v samostatný živočišný druh. A stejně jako každý jiný druh se rozdělil do dalších vzájemně si konkurujících poddruhů.

Na první pohled vypadají stejně. Helma, kolo, láhev s pitím. Ve skutečnosti ale nemůžou být rozdílnější.

Vítejte mezi kmeny české cyklistiky.

1. Silniční střela

Není na výletě. Je v tréninku. Typické znaky: zahnutá řídítka, pláště tenčí než zahradní hadice a posed někoho, kdo hledá drobné na podlaze. Když kolem vás prolítne, instinktivně zkontrolujete, jestli jste náhodou nezabloudili na ranvej letiště.

Zatímco my jsme jeli na kole, on byl na výletě. Na otázku, jak rychle jel, odpoví: „Byl to dokonalej den.“

Krajinu nevnímá. Pokud si všimne hradu, je to proto, že mu blokuje signál. Není arogantní, protože vy pro něj v jeho cyklovesmíru neexistujete. On totiž právě bojuje s větrem, gravitací, časem a svým včerejším výkonem. Gepard taky nepovažuje vypaseného buldočka za konkurenci.

Zatímco ostatní cyklodruhy hledají hezké výhledy, on hledá vlastní limity. A je třeba uznat, že je nachází výrazně častěji než my ostatní.

2. Sportovec z katalogu

Nejede na výkon. Jede na efekt. Jeho kolo stojí víc než vaše auto a jeho ponožky víc než váš rozpočet na rodinnou večeři. Trápením pedálů ročně stráví kratší dobu než laděním cyklistických setů. Jeho největší noční můrou není defekt. Je to den, kdy mu barva helmy nebude ladit s legínami.

Mimo asfaltové cyklostezky se vyskytuje jen vzácně, ve vyšších nadmořských výškách je kriticky ohroženým druhem. Selfie z vyjížďky ale postne rychleji, než stihnou vychladnout kotoučové brzdy. Na záběru je vždycky celá postava nebo celé kolo – podle toho, co zrovna vypadá líp.

Smějeme se mu, dokud se vedle něj nepostavíme. Pak začneme přemýšlet, jestli by našemu stroji náhodou neslušel upgrade. Nebo nám.

3. Král kopců s pohonem

Jedete do kopce osm kilometrů za hodinu, tepovka připomíná telefonní číslo a v hlavě už vyjednáváte s vlastní důstojností, jestli by nebylo rozumnější sesednout.

V tu chvíli se kolem vás tiše přežene. Nezadýchaný, usměvavý. S výrazem vítěze ligy, který má nastoupit proti Sokolu Horní Dolní.

Největší záhadou tohoto druhu je jeho přesvědčení, že motor vlastně skoro nepomáhá. Pomáhá jen trochu. Přibližně jako lanovka pomáhá při výstupu na Petřín. Vyjede každý kopec, to je v pořádku. Nahoře vám ale začne vysvětlovat, proč vám to tak dlouho trvalo. To už v pořádku není.

I tak je ale těžké ho nemít rád. Bez elektrokol by se totiž spousta lidí do kopců nikdy nevydala. Díky nim dnes potkáváte na horských silnicích sedmdesátníky, kteří mají větší akční rádius než většina třicátníků.

4. Cykloturista

Ujede 80 kilometrů. Od svítání do půlnoci.

Zatímco ostatní cyklodruhy bojují s časem, on s ním uzavřel příměří.  Zastavuje všude. Má dvacet fotek rybníků, tři zmrzliny v sobě a jednu novou hospodu na seznamu oblíbených podniků.

Ostatní cyklodruhy hledají argumenty, on se ani nesnaží předstírat, že nějaké má.

Je komický, dokud nezačne vyprávět, kde všude byl. Pak si uvědomíme, že zatímco my jsme jeli na kole, on byl na výletě. Na otázku, jak rychle jel, odpoví: „Byl to dokonalej den.“ A myslí to vážně.

5. Ti dva, co jezdí vedle sebe

Řidiči je nesnášejí. Ostatní cyklisti často taky. Obsazují přesně tolik silnice, kolik potřebujete k tomu, abyste si řekli: „Tak to snad nemyslí vážně.“

Patří mezi nejkontroverznější cyklodruhy českých silnic. Přesto mají jednu nečekanou skupinu zastánců. Někteří řidiči totiž tvrdí, že předjet jednu širší překážku je jednodušší než hledat prostor pro předjetí dvou cyklistů, jedoucích za sebou s několikametrovým rozestupem. Samozřejmě za předpokladu, že dotyční nezaberou celou silnici a nezformují vlastní verzi hlavního pelotonu Tour de France.

Ať už s tím souhlasíte, nebo ne, jedno se jim upřít nedá. Ostatní bojují s kopci, větrem nebo průměrnou rychlostí, kdežto oni si prostě povídají. A je dost možné, že právě proto spolu na to kolo sedli.

6. Ten, co jezdí bez helmy. Vždycky

Nikdy nemá helmu. Ne proto, že by ji zapomněl doma. Nemá ji schválně.

Když se ho zeptáte proč, nečekejte přednášku o osobní svobodě ani statistice úrazů. Pokrčí rameny a řekne: „Já vím. Ale já tu helmu prostě nesnáším.“

Není to dobrý argument. Je to ale upřímný argument. Ostatní cyklodruhy hledají argumenty, on se ani nesnaží předstírat, že nějaké má.

Je třeba ocenit jeho důslednost. Kdyby se totiž olympijskou disciplínou stalo ignorování dobře míněných doporučení, stál by pravidelně na stupních vítězů.

7. Ten se sluchátky

Nic proti němu, pokud vyráží za ranního kuropění po horském hřebeni sledovat východ slunce na nejlepší vyhlídku v okolí. Pokud neuslyší medvěda, je to jeho problém.

Podíváte se na něj a řeknete si: „Toho dám.“ O deset minut později sledujete vzdalující se záda a přemýšlíte, jestli by nebylo rozumné začít se věnovat šachu.

Kdekoliv ale není sám, nezaregistruje zvonek. Ani auto za sebou. Občas vzniká podezření, že nezaregistroval ani vlastní odbočku. Z klidného milovníka hudby se stává pohyblivá překážka s prvkem náhody.

Jeho okolí se pak nedobrovolně účastní hry, ve které nikdo nezná pravidla, a jeden z hráčů ani netuší, že se právě hraje.

8. Nedělní roj

Pohybuje se v hejnech o velikosti tří až dvanácti kusů a zabírá tolik prostoru, kolik mu okolní podmínky dovolí. Někdy i víc.

Jednotliví členové jsou zpravidla neškodní. Roj jako celek ovšem představuje přírodní úkaz. Když se jeho rychlost přiblíží nule, nikdo přesně neví, který kus zpomalil jako první. O pár sekund později ale stojí úplně všichni.

Při setkání s nedělním rojem se doporučuje zachovat klid. Ve většině případů vás dřív nebo později pustí dál. Obvykle ve chvíli, kdy se na trase objeví posezení s výčepem.

9. Důchodce z oceli

Staré kolo. Stará bunda. Staré kraťasy. Všechno ostatní je taky staré.

Karbon pro něj znamená nástroj na broušení kosy. Nepoužívá aplikace. Neřeší watty. Pravděpodobně ani netuší, že existuje Strava. Zato ví, jak vypadá čtyřicet let pravidelného ježdění.

Jeho specialitou je budit falešný pocit bezpečí. Podíváte se na něj a řeknete si: „Toho dám.“ O deset minut později sledujete vzdalující se záda a přemýšlíte, jestli by nebylo rozumné začít se věnovat šachu.

Smějeme se jeho výbavě přesně do tohoto okamžiku. Pak si uvědomíme, že ten člověk seděl na kole už tehdy, kdy náš táta ještě tahal po dvoře kačera na provázku.

Poznali jste se?

Pravděpodobnost, že jsme na některý cyklodruh zapomněli, je vysoká. Pravděpodobnost, že právě vy patříte do některého z popsaných, je téměř rovna jistotě.

A pokud si myslíte, že nepatříte ani do jednoho, gratulujeme. Právě jsme objevili další druh. 😄