Považuji se za tuláka. Přijatelněji řečeno poutníka. Líbí se mi, že to slovo je v řeckém překladu planetes. Staří Řekové si prý všimli, oni si toho tedy všimli mnohem víc, že některé objekty na obloze se pohybují, potulují, jeden by řekl poflakují, jiné ne. Ono to tak zcela není, namítnou dnešní vědci, ale mně tato interpretace vyhovuje. Ostatně Tulák po hvězdách je geniální kniha Jacka Londona, jednoho z otců nás marných a naivních hledačů smyslu existence, jejích hlubin i paradoxů. Mnohem víc mě pak ovlivnili bítníci a chtěl jsem být také na cestě, což se mi vlastně splnilo, i když to vůbec není romantické, jak se mi před desítkami let při četbě Jacka Kerouaka zdálo; ale zajímavé bezpochyby.

Rád se toulám mezi lidmi různých názorů, po zemích rozličných kultur a hlavně myšlenek. Časem člověku dojde, že s jeho vlastní originalitou to není tak horké, jak v mládí očekával, ale chvála pohybu, abych si vypůjčil název roztomilé knížky Miroslava Horníčka, je něco, pod co se mohu podepsat. Tulák je nepříjemný svému okolí tím, že toho hodně slyší a vidí a může srovnávat. Klade také nepříjemné otázky, například proč to u nás nejde, když jinde ano, proč to neděláme jako ve městě XY nebo proč vymýšlíme kolo, když na to již jinde dávno přišli.

Tulákům dnešní doba nepřeje. Opevňujeme se ve svých bublinách, názorech a kmenech, které neopouštíme a jejichž optikou hodnotíme vše kolem, aniž jsme si to skutečně prohlédli, ohmatali či k tomu přičuchli.

Může se zdát, že poutník je všechno možné, jen ne konzervativní. Jenže i to je omyl. Tulák po světě myšlenek i činů vidí, že vše dobré je postavené na podobném základě. A pokusy zničit ten základ vedou nejdříve sice k nadšení, ale mnohdy to končilo gilotinami a jinými lidskými výmysly, které měly zničit fungující svět. Tulák vnímá rozdíl mezi konzervativním a zaprděným, což se zvláště u nás plete. Smrádek, ale teploučko, toto skutečné úspěšné české volební heslo tuzemských tradicionalistů nemá s konzervatismem nic společného. Ale pojďme po cestě o dům dál.

Tulákům dnešní doba nepřeje. Opevňujeme se ve svých bublinách, názorech a kmenech, které neopouštíme a jejichž optikou hodnotíme vše kolem, aniž jsme si to skutečně prohlédli, ohmatali či k tomu přičuchli. Neopouštíme bezpečí svého světa, o kterém si myslíme, že mu rozumíme. Myslíme si, že cestujeme, když se necháme odvézt do rezortu na dovolenou, aniž opravdu tušíme, jak v té zemi, za kterou považujeme náš pronajatý kousek pláže a hotelový pokoj s výhledem, lidé opravdu žijí, co si o nás myslí, proč nás třeba nemají rádi nebo co nám závidí.

Nikdy nebylo tak snadné potulovat se po zemi, ale nezdá se mi, že bychom k sobě měli blíž, že bychom si více rozuměli a hledali způsoby, jak se nezabít. Stačí si přečíst cestopisy takového Kryštofa Haranta nebo Václava Budovce a s překvapením poznáte, že o zemích, které navštívili, se dozvěděli mnohem víc než většina dnešních účastníků zájezdů.

Na toulání jsou nejúžasnější ta náhodná setkání s jinými poutníky. Ty krátké hovory u kafe či piva, které začínají banální otázkou Where are you from? A končí zjištěním oné podivné lidské podobnosti, ať už jsou odkudkoliv. To je onen rozdíl fyzického potkávání se od zdánlivě bezpečného a bezbřehého kontaktu na sociálních sítích. Protože toulání mimo jiné přináší nutnost soustředit se na banální potřeby cesty. Nedráždí vás tolik odlišnosti, vyhledáváte to společné, protože jen tak se dostanete tam, kam potřebujete či chcete. Což nám dnes chybí nejvíce.

Nimráme a rýpeme se v nesmyslných nuancích odlišností, na kterých stavíme svoje nové a další identity, a nejdeme do hloubky. Protože každá cesta někam je především cestou do hlubin vlastní duše. Jak ví každý poutník, a proto již zkraje jara netrpělivě plánuje svoje cesty. Zdánlivě do neznámých krajin, ve skutečnosti do mnohem neznámější krajiny sebe sama.

Nastal čas toulání se. Nic lepšího a smysluplnějšího jsem za svůj život nepoznal. Jsem přesvědčen, že jen tak lze zachránit sebe i svět.