Před restauracemi a kavárnami se konečně objevily stolky se židlemi a město dostává svoji nejpřívětivější tvář. Posedávání a tlachání na zahrádkách protahující den do pozdních večerních hodin vytváří atmosféru, která člověka milujícího život ve městě činí spokojenějším a jaksi klidnějším. Jako by hodina měla více minut a den o pár hodin víc.

Potřeboval jsem tento vpád jara do našich životů letos možná víc než dřív. Cítím nervozitu a roztěkanost mezi lidmi. Změny jsou příliš rychlé a týkají se prakticky všeho, čeho se dotkneme a o čem přemýšlíme.

Jedním z důvodů této nepohody ve společnosti je ztráta odpovědnosti. Odpovědnosti jednotlivce za svůj život i lídrů za jim svěřené revíry. Nejde mi o konkrétní politiky, ale obecně o lidi díky jejich pravomocem a možnostem ovlivňujícím veřejný prostor. Ono pověstné rozdělení společnosti, které můžeme sledovat v celé Evropě, je důsledkem neschopnosti lidí veřejně vlivných správně vyhodnotit průšvihy, kdo kterých se postupně propadáme. Jejich nečinnost a spoléhání se na přitažlivou zdánlivou efektivitu marketingu pozornosti, tolik fungující díky sociálním sítím a vábící jejich konzumenty k povrchnímu a prchavému těkání po zdánlivých důležitých okamžicích dne, ve skutečnosti pouze odvádějící pozornost od toho podstatného, dlouhodobého a pomalu měnícího naše životy jako tektonické desky pod viditelným povrchem země.

Nedůvěra v instituce, která vždy stojí na začátku konce nějaké éry, pramení právě z této neschopnosti nést odpovědnost za svoje rozhodnutí. V dobrodružných knihách mého dětství se tomu říkalo zbabělost.

Cosi se zhoršilo. To vnímáme všichni. Ale nikdo za chyby nenese odpovědnost. Nikdo neřekne, to a to jsem udělal špatně, tato cesta byla omyl, je třeba jít úplně jinudy. A je zcela logické, že vás nemohu vést já, který jsem vás do toho maléru přivedl. Právě naopak.

Titíž lidé s drzou samozřejmostí říkají věty, za které před pár lety svoje oponenty nazývali velmi nehezkými výrazy. Nedůvěra v instituce, která vždy stojí na začátku konce nějaké éry, pramení právě z této neschopnosti nést odpovědnost za svoje rozhodnutí. V dobrodružných knihách mého dětství se tomu říkalo zbabělost. Nevolám po jakémkoliv druhu lynče za politické, manažerské či myšlenkové chyby. Ale není možné se tvářit, že ti samí lidé, kteří ze skvělého kontinentu udělali téměř směšný a rozhodně slabý a neakceschopný apendix moderního světa, nás posunou opět mezi respektované hráče.

 

Tato neodpovědnost evropských mocných má další tragický důsledek. Ani obyčejní lidé se necítí odpovědní za svoje rozhodnutí. Požadují skvělý a bezproblémový život bez ohledu na realitu. Požadují po státu, aby se o jejich starosti postaral. Nic dobrého nevzniklo bez nějakého druhu oběti. Větší či menší. Řeknete-li to dnes, jste za kazisvěta.

Stát má dnes povinnost se postarat, abych byl šťastný a spokojený. Moje nedostatky jsou důsledkem čehokoliv jiného než vlastní nedostatečnosti. Šel jsem od tramvaje domů svojí oblíbenou cestou kolem zaplněných zahrádek. Spokojení lidé si povídají a popíjejí. Všechno vypadá v cajku. Opravdu musí přijít nějaký velký průšvih, abychom se vzpamatovali a přijali zodpovědnost za svůj život i život těch, které máme rádi? Včetně země, jejíž hymnu s takovou dojemnou citlivostí budeme zpívat na blížícím se hokejovém a fotbalovém mistrovství.