Pražák byl v Sudetech. Zajel jsem si s kamarádem do Chebu. Byli jsme se podívat na výstavu Pražská antroposofická moderna a vyrazili jsme do předjarní přírody na Komorní hůrku, kde je nejmladší česká sopka.

Zatímco ta mě trochu zklamala, takový malý kopeček u vesnice se šmoulovským lookem, výstava byla osvěžující. Nepřestává mě překvapovat imaginace a neomezená svobodomyslnost, chuť zkoumat další a další prostory lidské představivosti, kterou objevuji u umělců ze začátku minulého století. Stejně jako mrazí z tragických konců těch z nich, kteří neměli to štěstí, že žili ve Švýcarsku, či alespoň nebyli židé. Bezbřehá fantazie jejich umění a příšerná realita konce jejich životů jsou dva příběhy jejich tvorby.

Znova a znova se nemohu zbavit myšlenky, zda nám se to stát nemůže. Ale může, přátelé.

Každopádně budete-li mít cestu kolem Chebu, zajděte se do jejich Galerie výtvarného umění podívat. Chtěl jsem napsat, že zapomenete na starosti dnešního světa, ale spíš je uvidíte z jiného pohledu. Což není na škodu, protože varování před zlem či ochrana lidské duše před jeho působením, i to je role umění. Lidská tvorba bez omezení umělými ploty či vnitřní cenzurou je osvobozující v každé situaci. Proto tak hlupáky a diktátory všech barev nenáviděná a pronásledovaná.

Sopky minulosti v nás nejsou vyhaslé. Proto je třeba o nich vědět, aby překvapení z jejich náhlého probuzení nebylo nemilé.

Když jdete po kdysi nepochybně impozantním chebském náměstí, nejde odstrčit myšlenku, kde by nejen toto město mohlo být, kdyby minulé století utvářeli v galerii vystavující umělci, a ne političtí šílenci. Václav Bělohradský má hezkou myšlenku, že u nás je těžké nejen předvídat budoucnost, ale i minulost.

Různé interpretace minulých období dané zkušeností či idejemi autorů se týkají také oblastí, jako je Cheb, kde až do roku 1945 žili většinově lidé mluvící německy. Jejich osud souvisí s naším dnešním myšlením i jednáním, vědomými či možná ještě více kdesi hluboce uloženými strachy. Navenek se to může jevit jako ta malá a nenápadná bývalá sopka v Komorní hůrce. Dnes je to ďolík, který kdyby nebyl označený, snadno byste ho přehlédli. Ale sopky minulosti v nás nejsou vyhaslé. Proto je třeba o nich vědět, aby překvapení z jejich náhlého probuzení nebylo nemilé.

Je dobře, že Cheb není již pohraniční město, za kterým jsou ostnaté dráty, ale místo na cestě dál Evropou. To nás vrací k výstavě v jeho galerii.

Její tvůrci se tehdy také evidentně netrápili nějakými hranicemi a tvořili v určitém společném kulturním prostoru. Ten byl zničen, stejně jako většina z nich. Podobně jako Cheb již dávno není bohatým městem, tak ani naše současnost není nic trvalého. A vývoj člověka nesměřuje automaticky či přirozeně ke stále lepším zítřkům.

Když přemýšlíme nad našimi dnešními změnami, měli bychom to mít stále na mysli. Nebezpečí zániku svobodného života existuje s větší jistotou, než že Slávie letos vyhraje ligu. To není strašení. Návštěva míst, která před pár desítkami let byla jiná a před dalšími několika desetiletími zase úplně jiná a před dalšími desetiletími opět zcela odlišná, je velmi užitečná.

Opravdu činy každé generace a téměř každé naše rozhodnutí nás posouvá blíž či dál podmínkám, ve kterých bychom chtěli žít. To jen sopky zhasínají, aby zůstaly tiché a klidné. A ještě jen některé z nich.