Horská služba České republiky je součástí Integrovaného záchranného systému a zajišťuje záchranné a pátrací akce v horských oblastech Česka. Dostat se mezi její členy je dlouhodobý a náročný proces. Zájemci nejprve nastupují na pozici čekatele, kde mohou strávit zpravidla jeden až tři roky, výjimkou ale nejsou ani delší čekací doby. Během této doby musí opakovaně prokazovat fyzickou kondici i odborné znalosti, skládají zkoušky z první pomoci, orientace v terénu, meteorologie, lavinové problematiky, lezení i lyžování, včetně náročného sjezdu se záchrannými saněmi. Velkou část Horské služby tvoří dobrovolníci, kteří mají civilní zaměstnání a službu vykonávají bez nároku na odměnu, často na úkor vlastního času i příjmů.
Setkáváte se s tím, že na vás lidé – a hlavně ženy – reagují jinak, když jste v uniformě Horské služby?
Začínáme od podlahy, ale fajn. Je to tak. Pravdou je, že ženy vnímají „horskou“ jako chlapy z hor, kteří jsou schopni pomoci a jsou symbolem záchrany a bezpečí. Když někam přijdeme v oblečení Horské služby, tak se na mě ženy dívají, i když jsem tlustý (smích).
Dám příklad, teď jsme měli lavinový kurz. Vlezu do lokálu, koukám po známých a jedna z přítomných dam ze mě nemohla spustit oči. Druhý den za mnou přišla a snažila se navázat jakýkoliv rozhovor.
Upřímně jí rozumím. Budu dávat snazší otázky.
Tahle byla jednoduchá!
Po velkých horách jsem přestal lidi vodit – respekt k horám se ztrácí a ne každý má k takovým akcím fyzické nebo psychické dispozice.
Sloužíte v Krkonoších, konkrétně v Harrachově. Mají Krkonoše nějaká svá specifika?
Jsou to hory nebezpečné a podceňované. Specifikum je, že ačkoliv jsou Krkonoše ve srovnání s Alpami malé, drží se tu mnohem drsnější klima. To, co mají v Alpách v 1600 metrech, tady je už v 800 metrech. Od Polska nejsou žádné bariéry, je tu severní proudění a vítr tu nabírá rychlost. A rychlá změna počasí je specifická právě pro Krkonoše.
Často čteme zprávy, že nějaký turista vyrazil v pantoflích, protože dole byly přece kytičky, a na hřebenech nakonec málem umrzl.
To je typické. Například minulý víkend, ti, co vyšli z Rokytnice, měli krásné, slunečné počasí, došli na Lysou horu, nehnula se jim tam větvička. Zatímco my jsme o kus vedle na Labské boudě byli ve vichřici, kdy se nedalo mluvit, a tuhla pusa mrazem.
A co Sněžka? Jako na nejvyšší hoře u nás je na ní ohromná koncentrace lidí.
Tím, že Krkonoše sdílíme s Polskem, tak to množství lidí přichází z Polska. Češi jsou národ lyžařů, ti jdou na běžkách, kam to jde, ale Poláci jsou národ pěších turistů a je jich tam opravdu hodně.
Zajímá mě, jak se stane, že se na Sněžce stávají smrtelné úrazy, často někdo sklouzne a padá pak desítky nebo stovky metrů. Jsou tam vyznačené cesty, navíc zajištěné řetězy.
Jedna z variant je, že nerespektují zákaz, kdy je trasa dočasně Horskou službou uzavřená. To se děje tehdy, když je na ní zledovatělý povrch nebo aktuálně existuje riziko lavin. Stává se ale, že tam stejně někdo projde nebo nemá dobrou výbavu. To jsou lidi, kteří na hory v zimě vyrazí jen v lehkých pohorkách a nemají nesmeky. A pak jim to uklouzne.
Reklama
Vnímáte nárůst turistů, kteří si něco dokazují nebo sbírají lajky na sociálních sítích a vyrážejí i v zimě v teniskách a šortkách? Ať už je to výzva, nebo se chtějí otužovat.
Praktiky typu „všechno, co chci, mohu dokázat“ na horách úplně nefungují. Respektive je nutné se důkladně připravit. Je to i důvod, proč jsem po velkých horách přestal lidi vodit – respekt k horám se ztrácí a ne každý má k takovým akcím fyzické nebo psychické dispozice. Stalo se mi, že jsem měl skupinu lidí, se kterou jsme měli v plánu výstup na Mont Blanc. Ale nebylo dobré počasí a na to oni nebyli úplně připraveni, tak jsem řekl, že zůstaneme dole. Riziko nějakého průšvihu jsem na sebe vzít nechtěl. A oni mě začali osočovat, že to tedy ne – prý když jsem jejich průvodce, musím je nahoru dostat.
Jak to dopadlo, šli jste nakonec, nebo ne?
Ne – když na to nejsou podmínky, tak je to nebezpečné.
Vrátím se ještě k práci Horské služby, jaké dny jsou pro vás během roku nejvíce náročné?
Náročný je vždy silvestrovský den. Lidé popíjejí už přes den, aby si to užili. Ale není to jen alkohol, může to být i únava nebo rozjuchanost z toho dne. My jako Horská služba nezkoumáme, jestli někdo pil, nebo ne. Tenhle Silvestr jsme měli pět úrazů, ale vzpomínám si, že kdysi jsme měli i třináct výjezdů.
Jaký zásah byl nejdramatičtější?
Nezlobte se, o tom nechci mluvit, není to nic příjemného. Jsou to obecně případy, které nemají dobré konce.
Co vás naopak při některé záchranné akci pobavilo?
To se musím zamyslet… Vzpomínám si na svého kolegu, který už odešel od důchodu. Byla to jeho poslední služba. Stará paní, kolem 80 let, spadla ze sedačky a zlomila si krček. Běžně se to dělalo tak, že se takový člověk zabalil do saní, převezli ho k sanitce a ta pak jela na heliport. Tenkrát jsme se dohodli přes dispečink, že by vrtulník mohl přiletět přímo na sjezdovku, a když to všechno odletělo, tak kolega říká: „Vidíš, tak jsme ušetřili za sanitku.“
Vy vedete lavinové kurzy, vím, že je to povídání na celý víkend…
Tak přijeďte (smích).
Děkuji za pozvání. Ptám se, protože se u nás rozmohly skialpy, a i u nás padají laviny. Sama na nich chodím, ale přiznávám se, že neumím odhadnout lavinový svah, pokud není přímo vyznačený na mapě. Řídím se podle toho, kde jsou stromy, tak je snad riziko menší.
Les je lepší varianta, ale rizikové mohou být například bukové lesy třeba v Beskydech, listí v nich tvoří kluznou plochu. Nejsou to ani tak laviny jako splazy, ale sníh se může uvolnit a jsou známé oběti, kdy šli lidé po turistické cestě, a z lesa je zavalil sníh. Takže ani v lese to není úplně bezpečné. Obecně všechno, co je nad 30 stupňů sklonu svahu, může být lavinový svah.
Dobře, ale jak poznám těch 30 stupňů? Takový úhel od oka asi těžko odhadnu…
To je právě ten lavinový kurz. Existuje jednoduchý způsob, jak pomocí hůlek odhadnout sklon svahu. My se v kurzech zaměřujeme hlavně na prevenci, než jak všechny vykopat a zachránit.
Předpokládám, že základ je s sebou mít vždy lopatu, lavinový vyhledávač a také papírovou mapu?
Papírová mapa je důležitá jako všechno, co se dá použít bez baterky a bez signálu. I když člověk dělá všechno správně, může se dostat do potíží. Před časem jsme zachraňovali muže, měl sice aplikaci Záchranka, ale docházela mu baterka na mobilu, tak už na něm nechtěl používat mapu. Nakonec jsme ho hledali hodinu a půl, protože poslední místo, co se nám ukázalo, bylo poslední místo, kde byl na signálu.
„Náročné to je, ale já jsem se v té době aktivně věnoval atletice. Teď nechci, aby to znělo vychloubačně, ale měl jsem fyzičku, takže to nebyl problém.“
Jinak lopata a lavinový vyhledávač je základní vybavení, ideální je ještě lavinový batoh. Když to zasype kamarády a nebudete mít možnost, jak je najít a čím je vyhrabat, tak to končí většinou smůlou.
Když se utrhne lavina, někde jsem to četla, že si máme dát ruce před ústa, aby se vytvořila vzduchová kapsa.
Hlavně si chránit oblast hlavy, i když máte helmu, může dojít ke zlomení vazu. Když už to někoho zasype, tak samozřejmě volat pomoc přes aplikaci Záchranka a dívat se, jestli třeba někde není vidět batoh, část lyží, hůlek. Důležité je se dívat nejen svrchu, ale i zespodu. Záchranářům pomůže, když označíte laviniště, tedy kam ta lavina dojela, třeba větvičkami.
Dostat se k Horské službě není úplně snadné, cesta vede přes pozici čekatele, než se člověk stane plnohodnotným členem.
Byl jsem čekatelem šest let, hlásil jsem se jako mladý, tak jsem pouštěl všechny před sebe. Běžná čekací doba je jinak jeden až tři roky a po celou dobu průběžně probíhají zkoušky jak z teorie, tak z fyzické části, lyžování, konkrétně to je sjezd se saněmi a další testy, třeba běh nebo lezení.
Je fyzická část zkoušek náročná? U Horské služby nevidíme moc žen...
Náročné to je, ale já jsem se v té době aktivně věnoval atletice. Teď nechci, aby to znělo vychloubačně, ale měl jsem fyzičku, takže to nebyl problém.
Vy jste u Horské služby jako dobrovolník, to znamená, že máte práci, která vás živí, a tohle děláte bokem zdarma.
Je to práce bez nároku na odměnu, respektive já ve dnech, kdy mám službu, musím ještě v práci zaplatit někoho navíc, kdo to tam udělá za mě. Ale stojí to za to. Už jen kvůli partě lidí, co tam je. Jsou ochotní zachraňovat bez vidiny odměny nebo vidiny benefitů. V tom je takový kolektiv unikátní. Jít do rizika a neptat se, co za to.