Ve vězení jsem neviděl zlo, ale lidi s příběhy. Režisér Jan Látal o dokumentu, který rozplakal diváky

Dokument Muži v kruhu jsem objevila náhodou a nikdy bych nečekala, že se mě 30minutový snímek o trestancích tak dotkne. A nebyla jsem sama. „Mnoho lidí nám psalo, že je dokument rozbrečel, což znamená, že v nich něco otevřel. Za to jsem rád,“ říká režisér a autor projektu CzeXperiment Jan Látal.

Právě tohle je pro Látala klíčové. „Nikoho nechci zbavovat jeho odpovědnosti. Pochopení neznamená omlouvání chování. Ale když pochopíme příčiny, můžeme hledat řešení u kořenů, ne jen trestat symptomy,“ říká.

Natáčet ve vězení je hodně atypické. Přijde mi, že o těchto lidech nechceme moc slyšet...

Ano, je to hodně uzavřený svět, který představuje stín naší společnosti. Jsou tam lidé, které jsme zavřeli a obehnali je vysokými zdmi, abychom se s nimi nemuseli konfrontovat. I když by možná chtěli, nemají možnost s vnějškem komunikovat. A mně přišlo, že nastal čas, aby se nějaká zpráva zpoza těch zdí dostala ven. Cílem zkrátka bylo na chvíli ty ploty a dráty symbolicky odstranit a přinést odtamtud svědectví.

Jak se vám dařilo zapojit vězně do projektu? Byli ochotní se účastnit?

Pravdou je, že vězni se většinou bojí vystupovat na kameru kvůli stigmatizaci, která se často přenáší i na jejich rodiny. Bál jsem se tedy, že se nikdo nezapojí. Proto mě hodně příjemně překvapilo, že na dobrovolnou výzvu se přihlásilo poměrně hodně lidí – v ženské věznici asi sedmdesát, v mužské ke stovce. A všichni byli ochotní mluvit na kameru. Myslím si, že lidé tam mají velký přetlak potřeby něco říct, předat zprávu lidem venku a ukázat, jak se mají a jaké jsou jejich příběhy.

Čtyřicet mužů, bubny a ticho, které bylo slyšet až za zdmi věznice

Během natáčení se vám podařilo poprvé v historii českého vězeňského systému uspořádat mužský kruh přímo ve vězení a musím říct, že právě záběry z něj jsou asi ty nejsilnější.

Ano, dokument vznikal ve spolupráci se Zdeňkem Weberem, který je zakladatelem společnosti Mužský kruh. Mužský kruh je vlastně forma respektující komunikace, kde nikdo nikoho nesoudí, všichni jsou si rovni a panuje tam důvěra.

Nakonec se nám tedy podařilo do vězení „propašovat“ čtyřicet bubnů a muži mohli bubnovat. Mám pocit, že se v tu chvíli napojili na něco hodně hlubokého, archetypálního. A ačkoliv nikdo z nich do té doby nebubnoval ani nikdy nedržel mluvící hůl, po deseti minutách to působilo, jako kdyby to dělali celý život. Byli uvolnění a přirození. Vnímám to jako první vlaštovku nového přístupu, který, jak doufám, bude pokračovat, ideálně i v dalších věznicích.

Z věznic jste natočil dva dokumenty, jeden se ženami a druhý s muži. Vnímal jste rozdíly?

U žen byla extrémně silná témata mateřství a dětí. Byly tam ženy, které přišly o miminko třeba v době, kdy ho ještě kojily. Přijde mi šílené, že se dítě odtrhne od matky, kterou zavřou do vězení, a dítě pak končí třeba v kojeneckém ústavu nebo u příbuzných. Chápu, že to nemá jednoduché řešení, ale ta bolest tam byla obrovská. U mužů jsem pak silně vnímal téma selhání. Pocit, že nesplnili svůj životní úkol, že zklamali sebe nebo ostatní.

Zajímavé také bylo, že když jsme se ptali žen, kdo se cítí být sám, do kruhu šla skoro každá. U mužů ten pocit osamění tak silný nebyl. Muži tam asi víc drží při sobě.

Co je pro vězně nejtěžší?

Opakují se určité vzorce. Rozpad vztahů, pocit neviditelnosti, zapomenutí. Dělal jsem také dokument o konopných vězních a tam jsme třeba mluvili s mužem, který dostal dvanáct let za pěstování konopí. Zavřeli ho, když bylo jeho synovi šest let. A když ho pustí, bude mu osmnáct. Říkal, že když vidí syna odcházet z návštěvy a brečet, je to pro něj strašně těžké. A že roli otce vlastně vzdal, protože ji už nestihne.

Český soudní systém je dnes nastavený tak, aby držel oběti a pachatele co nejdál od sebe. Jenže člověk je často nastavený tak, že by se po určité době s tím, kdo mu ublížil, třeba i chtěl setkat.

Právě tohle je podle mě extrémně traumatizující. Ti lidé jsou odříznutí, mají minimum kontaktu s blízkými, často třeba jen hodinu a půl měsíčně. Svět venku běží dál a oni zůstávají v časové kapsli. Rozpadají se jim vztahy, včetně těch nejdůležitějších k partnerům a dětem.

S tím souvisí i pocit, že se není kam vrátit. Sociální sítě se rozpadnou, svět se změní a po propuštění často tápou. Mnozí také říkali, že se cítí být zbyteční, neužiteční pro společnost.

Ale vězni přece pracují, ne?

Ano. Vězeňská služba ušla od revoluce dlouhou cestu a práce vězňů se posouvá správným směrem. Změny ale nějakou dobu trvají. Hodně pomáhá i neziskový sektor. Na snímku jsme spolupracovali s organizací Rubikon Centrum, která pomáhá lidem po propuštění, aby to pro ně nebyl takový šok a aby měli nové vazby. Ten pocit, že by ještě chtěli být užiteční, mi přišel hodně silný.

V dokumentu vystupují i lidé odsouzení za vraždy. Přišlo mi zajímavé, že na první pohled působí zcela obyčejně jako „normální lidé“. Jak to vnímáte?

Také mě to překvapilo. Ve vězení jsem neviděl zlo, ale lidi s příběhy. Lidi, kteří zpytují svědomí a snaží se o nějakou nápravu. U mužů mě třeba dojalo, když jsme se ptali, kdo v posledním roce plakal, a do kruhu vstoupilo asi 70 % z nich. Ukázala se tam i potřeba obejmutí, projevy zranitelnosti… Tyhle lidské momenty byly hodně silné.

Myslím, že se nám zkrátka podařilo zprostředkovat pocit, že jsme všichni lidé, kteří chybují, a že druhá šance má smysl.

Souhlasíte s názorem, který zastává například Gábor Maté, že kriminalitu víc než charakter člověka ovlivňuje prostředí v raném dětství?

Určitě. To byl jeden z cílů dokumentu – ukázat příběhy lidí až do dětství. Mnoho vězňů zažilo domácí násilí, závislosti, ústavní péči. Nejsou tedy zlí, jen vyrůstali v chaosu a neměli třeba takové štěstí jako my. Právě traumata z dětství se pak často projeví trestnou činností.

Určitá část lidí z dokumentu už je dnes na svobodě. Plánujete jejich osudy dál sledovat?

Je to něco, o čem přemýšlíme. Možná by bylo zajímavé udělat třeba za pět let nějaký follow-up a podívat se na osudy několika výrazných postav, třeba pěti mužů a pěti žen, a zjistit, co dnes dělají a jak se jim daří po návratu do společnosti. Určitě jsme tomu otevření.

Zároveň v rámci CzeXperiment chystáme další projekt, kterému se říká restorativní setkání. Jde o setkání pachatele s obětí, což je u nás v Česku zatím úplná novinka. Je to facilitovaný proces, který má velkou přípravu, a probíhá citlivě a pod dohledem odborníků.

Tenhle typ setkání může přinést nový druh pochopení jak pro oběť, tak pro pachatele a někdy tam dochází i k určité formě odpuštění. Celý český soudní systém je dnes nastavený tak, aby tyto dvě strany držel co nejdál od sebe – mluví za ně právníci a oni se jeden druhému nemusí ani podívat do očí. Jenže člověk je často nastavený tak, že by se po určité době s tím, kdo mu ublížil, třeba i chtěl setkat.

Právě tohle restorativní setkání umožňuje, a to v rámci programu ReSet. Pokud by někdo ze čtenářů měl zkušenost s trestným činem a cítil, že by se chtěl s pachatelem setkat, může se do toho programu přihlásit. My bychom pak ten proces rádi zprostředkovali i divákům. To je jedna z věcí, které plánujeme.

Co byste chtěl, aby si lidé z dokumentů z vězení odnesli?

Asi to, že každý má svůj příběh. Že snaha pochopit neznamená brát zodpovědnost. Zároveň 99 % vězňů se jednou vrátí zpátky na svobodu a my jako společnost máme možnost jim dát druhou šanci a pomoct jim začít znovu. Tak, aby měli větší šanci začlenit se zpátky do společnosti a ideálně už se do vězení nevracet.

Reklama