Spisovatel Arnošt Lustig někde řekl nebo napsal, že „lidé chtějí mít všechno přesně. Ale definici lásky, Boha nebo spravedlnosti nikdo nevymyslel.“ Přijde mi to naopak jako přesná definice tajemství, které jsme možná nevědomky prožívali o Vánocích.

Onen večer, na který se týdny chystáme, kdy nakonec zjistíme, že o ty přípravy vůbec nejde. Někdy během rozbalování, popíjení, sjíždění téměř nazpaměť znalých pohádek a povídání přijde chvíle, kdy jakoby vystoupíme sami ze sebe a celý ten šrumec se nám vyjeví jako v nějakém filmu. Nebo spíš ve střižně, kdy různé výjevy se nám překrývají.

Najednou si vzpomeneme, jak táta nenápadně zvonil na zvonek pod stolem, jako že už je tu Ježíšek, na chuť matčina bramborového salátu nebo spíš její nerozpatlané verze, což se stává mně, jedna jako druhá bramborové krychličky s tou pravou dávkou domácí majonézy, kterou cítíte, ale nepřebíjí vlezle ostatní ingredience, na prskající perličky pepsi-coly, kterou kupovali rodiče jen na Vánoce a Silvestra.

A pak to ticho. To když jste byli starší a nostalgie rodinného večera byla jen přebytečnou nutností a vy jste vyrazili konečně ven za kamarády, pod záminkou, že jdete na půlnoční. Nikdy jsem se nezeptal rodičů, zda tomu věřili.

Mávneme rukou nad nepříjemnou poznámkou příbuzného či vlastní zapomětlivostí, jako když jsem letos zapomněl koupit rohlíky, abych je osmažil do polévky, a tak místo toho jsem je zkusil nahradit chlebem. Nedělejte to. 

To jsem opustil dům a ocitl se v úplně tiché ulici. Ale nebylo to vyprázdněné ticho, jako když jsme o přestávce finále mistrovství Evropy ve fotbale v devadesátém šestém jeli pustými ulicemi na benzinku pro další várku piva; večerky tehdy ještě moc nebyly. Tohle vánoční ticho je jiné. Ano, nedá se definovat.

Jistě, může to být jen iluze dne, kdy musíme být na sebe hodní. Ale potřeba této chvíle, třeba vyvolaná pokrytectvím či vědomím, že máme svému okolí co splácet, je sama o sobě důležitá. Alespoň jednou za rok máme strach být nepříjemní.

Vždyť jsou Vánoce, mávneme rukou nad nepříjemnou poznámkou příbuzného či vlastní zapomětlivostí, jako když jsem letos zapomněl koupit rohlíky, abych je osmažil do polévky, a tak místo toho jsem je zkusil nahradit chlebem. Nedělejte to. Ale matka nehartusila, i když jinak komentuje každé moje pochybení. Nebo to, co za pochybení považuje. To nevadí, řekla tentokrát.

Snažíme se moc organizovat a definovat a vysvětlovat náš život. Vše vyvrcholí na závěr roku, abychom zjistili, že k jeho skutečnému tajemství náš to nepřiblíží. Nebo naopak. Ten zmatek a nervozita jsou tak vyšponované, že se dostaneme až na kraj jejich únosnosti. A tam zahlédneme či alespoň na moment uslyšíme ticho, které bylo na začátku všeho. Ještě před tím velkým třeskem.

Cítíme to srdcem, a proto nemůžeme definovat. Intelektuál by řekl, že jsme poznali to, co nás přesahuje. Já si myslím, že naopak se alespoň na chvíli otevřeli sami sobě. Jindy máme strach být dobří. Protože víme, že pak budeme zranitelní.

Ta síla ticha, kdy se nebojíte, to je pro mě pravý moment Vánoc. Určili jsme si k tomu jeden den v roce. Víme, že to nestačí, ale zajímavé je, jak moc to potřebujeme.