Ženy se mají starat o děti, ty přece potřebují hlavně mámu. Řada žen tak skutečně poctivě činí, ostatně někdo to dělat musí – těžko naše ratolesti odnese čáp do korporátu, kde by z nich vychovali slušné lidi. Zároveň se ale ozývá hlas, který takové ženy považuje za neproduktivní zlatokopky, co žijí z peněz muže. Jako kdyby péče o děti byla all-inclusive wellness pobyt. Ale jsou to pleny, brečení, vaření a utírání nudlí padesátkrát denně s přesahem mimo klasickou pracovní dobu, takže šichty od rána do noci včetně víkendů.

„Protipólem“ jsou ženy, které vydělávají, mají kariéru a jsou finančně nezávislé. A opět se najdou kritici, kterým se to nelíbí. Prý chudáci děti – místo toho, aby s nimi maminka doma vyráběla zvířátka z ruliček od toaletního papíru, tak je vychovává armáda hlídaček. Takové matky jsou hodnocené jako sobecké kariéristky, které si myslí, že je rohlík s kečupem k večeři pro rodinu dostačující. Paradoxem je, že když muž pracuje od nevidím do nevidím a není doma, tak se říká, že „dělá vše pro rodinu“, že „zabezpečuje“. Ale když to samé udělá žena, tak je necitelná.

Když se na tuhle společenskou šachovou partii podíváme z odstupu, vypadá to, že ženy jsou v ní permanentně v šachu. Ať se pohnou kamkoliv, vždycky dostanou nálepku.

Proč mužům vadí silné ženy?

Když dnes mluvíme o ženském postavení a necháme-li stranou nálepky jako „zlatokopka“ či „kariéristka“, stojíme před něčím, co by se dalo nazvat kulturní schizofrenií. Socioložka Eva Illouz v knize Why Love Hurts píše, že moderní společnost žene ženy do paradoxu: mají být nezávislé, emancipované, ekonomicky soběstačné, a přitom stále citlivé, pečující a oddané rodině. „Je to kulturní schizofrenie,“ říká Illouz, „protože ideál moderní ženy je vnitřně rozpolcený.“ Ženy se pak nehroutí kvůli dětem. Hroutí se z pocitu, že musejí být dvě osoby v jednom těle.

Když umí všechno tohle, k čemu mě vlastně potřebuje? Mužům v principu nevadí ženský úspěch, ale pocit vlastní nedostatečnosti.

Tématem se zabývá i párový kouč David Shorf, který se svou manželkou Kristýnou provozuje Terapeutické centrum Calmea. Autorka Davida osobně zná a potvrzuje, že rozhodně nepatří mezi kouče, kteří jen mechanicky opakují naučené poučky ze seminářů. Naopak, vychází z vlastních zkušeností a dlouhodobé praxe, navíc patří k mužům, kteří mají po svém boku rádi silné ženy a dokážou jim přát úspěch. 

Jak se tedy jako odborník dívá na roli ženy ve společnosti? „Většina normálních mužů přeje svým ženám, když se jim daří. Jejich problém je však jinde: Když mužům rodiče, učitelé a okolí do hlavy pumpovali rovnici, v níž muž odvozuje svoji hodnotu od výkonu a výkon rovná se vydělávání peněz, bylo to pro ně po většinu života srozumitelné. Ale co když jim najednou do života vstoupí žena, která umí vydělat víc peněz, má lepší kariéru, je schopnější, má ostré lokty?“ pokládá si  rétorickou otázku a odpověď je nasnadě. „S mužem to většinou zamává, jelikož mu to takzvaně rozboří domeček. V ten moment znejistí a začne se ptát sám sebe: Když umí všechno tohle, k čemu mě vlastně potřebuje? Mužům tedy v principu nevadí ženský úspěch, ale pocit vlastní nedostatečnosti, který jim ten partnerčin úspěch omylem zrcadlí,“ vysvětluje Shorf.

Strach o vlastní identitu

Když vystoupíme z kla­sického schématu „ona pečovatelka doma, on živitel“, spojuje se to s psychologickým jevem, který autoři označují jako gender‐identity threat (ohrožení genderové identity). Muži, kteří vnímají, že jejich tradiční role je oslabena, „já už nejsem ten hlavní živitel“, reagují úzkostí a defenzivně.

Když žena získává prostor, muž se často vědomě i nevědomě cítí zatlačen do kouta. Psychologové mluví o fenoménu ohrožení maskulinní identity, kdy muži vnímají ženskou emancipaci jako útok na vlastní postavení. Za tím stojí hlubší úzkost z proměny tradičních mocenských vztahů: Muži, kteří byli vychováni v přesvědčení, že svět jim patří, nyní pociťují, že jim ho někdo bere.

Identita muže stojí na jediném pilíři a tím je ekonomická síla.

Obava o vlastní identitu není nic nového pod sluncem, žádná nemoc moderní doby. Už slavný filosof Friedrich Nietzsche měl za to, že žena musí zůstat podřízená muži, aby si moc nevyskakovala. Ostatně byl to on, kdo napsal: „Jdete za ženou? Tak si vezměte bič.“ Nutno dodat, že Nietzsche byl vychováván samými ženami bez mužského vzoru, a tak se jeho mužská identita potácela na velmi vratkých základech a jeho hostilní postoj k ženám byl formou obrany.

Za každou úspěšnou ženou stojí milující chlap

Proč ale část společnosti tak ostře kritizuje ženy, které se rozhodnou být „závislé“ na muži? Proč jsou ženy, které se starají o děti, domácnost, fungují v klasickém modelu rodiny, označovány za „zlatokopky“, „parazitky“ nebo „ženské, co si to umí zařídit“?

Ironií dějin je, že společnost kdysi ženy k téhle roli sama dotlačila, a teď je za ni trestá. Podle Davida Shorfa jsme v naší ještě stále zatím patriarchální společnosti nastavili pravidla tak, že identita muže stojí na jediném pilíři, a tím je ekonomická síla.

 „Stačí jedna partnerčina poznámka, vyhazov z práce, finanční nejistota v rodině… a najednou to v něm začne rezonovat: Co když nejsem dost dobrý? Co když mě už nebude potřebovat? Kvůli vlastnímu strachu z bezcennosti pak muž může být nepříjemný. Má nevhodné poznámky, je přecitlivělý na některá témata,“ říká David Shorf.

Zároveň však dodává: „Takže někteří muži se bojí ženské síly, protože podrývá jejich vlastní sebevědomí. Existuje ale jiná parta mužů, kteří vědí, že jejich hodnota není jen v peněžence, a ti se úspěšných žen vůbec nebojí, oni je milují. Jsem jeden z takových, který má úspěšnou a silnou ženu doma. Baví mě vedle ní růst. Říkám jí, že za každou úspěšnou ženou stojí podporující a milující chlap,“ dodává Shorf.

Role živitele a pečovatelky nejsou žádný přírodní zákon

Kdybyste tenhle článek četli v klasickém ženském magazínu, nejspíš by na závěr přišla ta obligátní chvíle, kdy budeme psát „praktické tipy pro ženy, jak to zvládnout“. Následoval by seznam rad: lépe si zorganizujte čas, udělejte si prostor pro sebe, motivujte partnera, aby se víc zapojil do chodu domácnosti, a hlavně – nastavte si hranice. Zaklínadlo současnosti. Jenže takový přístup v nás, ženách, často vyvolává další znepokojující pocit: že jsme to zase neudělaly dost dobře, že selháváme a musíme se změnit. Ale nemusíme. Ženy, ale samozřejmě ani muži nemusí podléhat diktátu sociokulturních stereotypů.

„Staré modely se zhroutily a nové ještě nejsou úplně hotové. To leckdy působí chaos, ale zase na druhou stranu, je to poprvé v historii, kdy si žena může dovolit volbu, a není jí to, co má dělat, společností nadiktováno. Vezmete si dvě ženy a každá z nich může žít jinak a obě to budou dělat správně. Budou totiž obě žít podle sebe, a ne podle očekávání okolí. Celé paradigma se mění,“ poukázal Shorf na možnost svobodné volby. Celé to je o tom, jakého partnera si žena najde a jak se dohodnou.

„Klíčem k úspěšnému rozhodnutí, jestli být doma nebo budovat kariéru, je jakási moderní partnerská dohoda. Tam si muž se ženou mají říct, jak to chtějí zrovna dělat. Slyšíte? Nikoli kdo má co dělat. Role se totiž mění, nejsou už fixní a ve Švédsku se třeba mohou během rodičovské muž se ženou několikrát vyměnit. Své role můžete ladit za pochodu, nemusíte žít v dogmatu, že se něco má dělat tak a tak. A přes to nejede vlak,“ uzavírá David Shorf.