A to není přehánění. Třetina příslušníků generace X podle výzkumů prostě v práci nejde na velkou. To nejsou odhady, to jsou sociologickým průzkumem potvrzená data. Podle společnosti QS Supplies zažívá až 83 procent zaměstnanců, náležících ke generaci Z, úzkost, když musí v práci na toaletu. 59 % si stěžuje na nedostatek soukromí, 57 % se bojí zápachu, 47 % se pak (zřejmě kvůli pocitu trapnosti) bojí zvuku, který při kálení každý člověk přirozeně vydává. Prostě takové to bublání a čvachtání, doplněné úlevnými výdechy, je v době open space prostor a velmi tenkých zdí společensky neudržitelné. A to tak, že každý dvanáctý zvažuje výpověď.

Jsou zde také velké genderové rozdíly. Na velkou se v práci bojí chodit 48 % žen, ale pouze 19 % mužů. Je to další z důkazů internalizovaného patriarchátu, nebo je to prostě o tom, že chlapi jsou na pořádný randál vlastně i hrdí? Někdo se prostě plíží do kabinky potichu a je rád, když ho ostatní neslyší (a necítí), někdo zase s velkou pompou učiní z celého aktu celofiremní performanci. Těch pár minut v kabince je pro všechny stejných, důležité je ale to, co se stane potom. Jak se dívají ostatní? Co ty kradmé pohledy a šeptání? Pro generaci Z jde o problém možná drásavější než klimatická změna. Tu lze jednoduše zpochybnit, ale kanonáda z toalety je často až bolestně přítomná teď a tady a diskutovat o tom, co vidíme a slyšíme, nedává na rozdíl od klimatických změn smysl.

Korporátní realita: Návštěva toalety jako strategická operace

Jenže každý si musíme vydělávat peníze, a proto se i generace Z naučila s peer pressure v oblasti vyměšování bojovat. Podle darwinovského pravidla nepřežijí ti nejsilnější, ale ti, kteří se dokážou přizpůsobit. A generace Z si v tomto vyvinula několik adaptačních strategií, které často připomínají něco mezi strategickou šachovou partií a partyzánským bojem proti fekálnímu útlaku.

Kancelářská korporátní etiketa stanovuje pravidla bontonu i při maximálních výkonech a na přirozené vlastnosti a na to, že se bavíme o lidech a ne o nákladových jednotkách, se často zapomíná. 

Někteří z nich čekají, až ostatní odejdou na meeting. Jiní se zase plíží velmi potichu a berou si na cestu šanony s papíry, které sice vůbec nepotřebují, ale vždycky to působí dobře, že mají prostě jiný cíl než kabinku. Třetina z nich si vymyslela pracovní zadání či úkol jen proto, aby si mohli po cestě odskočit. Polovina zaměstnanců se dokonce stydí tak, že náhlou potřebu nepřizná, a v kritických případech dokonce schovávají znečištěné spodní prádlo v šuplíku. (Ano, slyšíte dobře. Doufáme, že to aspoň schovávají do igelitky.) To už není žádné psychologické drama, to je logistický thriller.

A komu tím pomůžete? Sobě určitě ne

Jenže zadržovat to v sobě je asi tak zdravé jako snažit se zhubnout pomocí pervitinu nebo snažit se vyřešit sociální smír přes komentáře na twitteru. Neschopnost dojít si na záchod má závažné zdravotní důsledky, 64 % zpovídaných zmiňuje bolest břicha, 45 % zvýšený stres a 39 % zácpu. Tady už nejde o imaginární psychický diskomfort, ale o naprosto konkrétní psychickou bolest. Všichni mluví o tom, jaká jsou zetka  v práci princezny a jak si vymýšlejí, ale svět, kde to raději držíte v sobě, než abyste riskovali setkání s kolegy u umyvadla, je prostě svět, který si o psychologickou intervenci doslova říká. Nebo aspoň o silnější zdi a lepší větrání.

Stojí to peníze. Hodně peněz

A protože moderní kapitalismus vždy najde cestu, jak všechno převést do excelových tabulek, tak i otázka defekace v práci je nakonec vyjádřena v monetizačních hodnotách. Průměrná americká firma přijde ročně o 2833 dolarů na zaměstnance kvůli času, který stráví na záchodě. Pokud pracujete z domu na home office, je to ještě víc, dokonce 3565 dolarů. A to už nemluvíme o tom, že jeden z pěti zaměstnanců dokonce používá toaletu jako relaxační místnost, prostě jako prostor pro meditace a seberozvoj. Nebo aspoň pro uklidnění. Což je ale v době, která klade důraz na maximalizaci výkonu a minimalizaci nákladů, de facto pochopitelné. Dopad na psychické zdraví a vyrovnanost chudáků příslušníků generace Z nikdo zjevně neřeší.

Kancelářská korporátní etiketa stanovuje pravidla bontonu i při maximálních výkonech a na přirozené vlastnosti a na to, že se bavíme o lidech a ne o nákladových jednotkách, se často zapomíná. Generace Z na to reaguje po svém, částečně volí únikovou strategii, ale to hlavní sdělení zní: pokud už s námi řešíte zpětnou vazbu, inovace, wellbeing, zkuste řešit taky biologické potřeby. Protože pokud budeme zavírat oči před tak základní věcí, kterou lidstvo dělá od nepaměti, je asi s firemní kulturou opravdu něco v nepořádku.

Jak s tím/z toho ven?

Začněme u konkrétních, fyzicky hmatatelných věcí. Určitě by tomu pomohla lepší kvalita toalet, silnější stěny, strategické umístění kabinek, protože ticho a klid je někdy daleko víc než další firemní workshop o mikroagresi. Druhým způsobem je pak udělat si z toho legraci, protože, jak říká Ricky Gervais: humor je k tomu, aby nám pomohl zvládat špatné věci (on sice v originále použil slov „though bad shit“, což by ale v tomto případě nemuselo být úplně košer). Prostě mluvme o tom a nedělejme z toho raketovou vědu. A jelikož je pro generaci Z tolik důležitý wellbeing, mohly by si firmy uvědomit jednu základní věc: největší pohoda panuje ve chvíli, kdy se nebojíme dojít si na záchod.