Cítí vaši bolest, strach i radost. Terapeutka o tom, co všechno zvířata vnímají

„Měla jsem všechno, co se považuje za úspěch, ale necítila jsem naplnění. Věděla jsem, že svůj čas promrhávám něčím, co není skutečně moje. Moji tři psi mi přitom byli největšími učiteli – vedli mě k tomu, abych naslouchala srdcem. Díky nim jsem pochopila, že dokážu pomáhat nejen zvířatům, ale i lidem,“ vysvětluje úvodem žena, která už více než 18 let pracuje jako komunikátorka se zvířaty, terapeutka a lektorka kurzů komunikace se zvířaty a přírodou.

Váš život zahrnuje několik rolí – zvířecí komunikátorka, terapeutka, dula. Jak se tyto oblasti vzájemně doplňují?

Každá z těchto rolí vyžaduje práci srdcem. Po každé komunikaci, terapii, doprovázení umírajících nebo sezení s médii vidím, jak srdce lidí i zvířat září. Jsou to vděčná srdce, protože se něco posunulo k většímu blahu v nich i v těch, které milují. Nic není odděleno od ničeho, vše se spojuje se srdcem, a to nám pomáhá lépe porozumět vlastní podstatě.

Jak se liší taková komunikace od běžného pozorování nebo vnímání zvířat?

V této komunikaci můžeme skutečně poznat, jaké zvíře je. Je to duše plná znalostí a moudrosti – často si ani nedokážeme představit, co všechno jsou zvířata schopna vědět. Rozumějí přírodě mnohem přesněji než my, protože s ní žijí v přirozeném souladu. Umějí chápat své lidské opatrovníky, neboť mají vrozenou schopnost vnímat energie všeho, co je obklopuje.

S jakými situacemi se na vás lidé nejčastěji obracejí?

Když zvíře prochází obdobím změn – mění se jeho chování, postoje, onemocní nebo v jeho těle nastane nerovnováha – lze prostřednictvím telepatické komunikace zjistit, co se skrývá za tím, co pozorujeme a čemu často nerozumíme. Informace, které zvíře sdělí „z první ruky“, nám umožňují pochopit příčiny toho, co se děje.

Znamená to, že zvířata vnímají i naše vlastní emoce a tělesné stavy?

Zvíře může prožívat depresi, stres z traumatického zážitku, nebo naopak emocionálně a fyzicky podporovat svého člověka. Kvůli těmto i dalším vlivům se pak může objevit nerovnováha – na úrovni emocí, chování nebo těla. Když se naváže telepatické spojení, můžeme skutečně naslouchat tomu, co zvíře potřebuje, a tím mu účinněji pomoci.

Zvířata žijící v rodinách například často přesně vědí, co dítě prožívá ve škole, aniž by o tom rodiče měli ponětí.

Jak konkrétně takové spojení probíhá? Potřebujete k tomu speciální přípravu nebo rituál?

Lidé mě často vyhledávají proto, aby zjistili, proč jejich zvíře trpí nemocí, a porozuměli jejím emocionálním či systémovým příčinám. Někteří chtějí lépe pochopit chování svého zvířecího přítele, zjistit, co má rád, co ho baví, nebo co mu naopak vadí. Často mě také oslovují lidé, kteří potřebují podporu v procesu umírání zvířete – i tam je telepatická komunikace neocenitelným nástrojem, protože odhaluje, jak se zvíře cítí a co potřebuje k důstojnému odchodu.

Kolik času obvykle trvá, než se podaří navázat skutečný kontakt?

Předem nevím, kolik ho bude potřeba. Zaměřuji se na konkrétní situaci, kvůli níž se na mě klient obrátil, a nechávám se vést samotným zvířetem. Podle potřeby pak doplňuji práci o energetické či systémové terapie.

Proč je důležité navázat kontakt se zvířetem opakovaně?

Ve většině případů komunikuji se zvířetem alespoň dvakrát až třikrát – v několika rozhovorech se totiž mohou objevit různé nuance, které odhalují další vrstvy daného tématu.

Setkáváte se i s lidmi, kteří přicházejí až ve chvíli, kdy jiné cesty selhaly?

Ráda bych, aby se na mě lidé neobraceli až ve chvíli, kdy tradiční medicína selže, nebo „už nevědí kudy kam“. Telepatická komunikace totiž může být úžasnou pomocí i v běžných situacích. Mám mnoho zkušeností, kdy se zvíře po komunikaci zklidnilo, změnilo staré vzorce chování, nebo se dokonce zlepšil jeho fyzický stav – a to právě díky možnosti být vyslyšeno.

Jak by se podle vás změnil náš vztah ke zvířatům, kdyby lidé telepatické komunikaci více důvěřovali?

Bylo by krásné, kdyby lidé začali vnímat telepatickou komunikaci se zvířaty jako plnohodnotný způsob, jak zlepšit život svých zvířecích společníků. Pomáhá totiž nejen jim, ale i nám – učí nás empatii, upřímnosti a zodpovědnosti ve vztazích se všemi živými bytostmi.

Existuje nějaká konkrétní zkušenost, kdy vám zvíře řeklo něco, co vás velmi překvapilo?

Musím přiznat, že mě stále překvapuje, jak moudrá zvířata jsou a jak dokážou vnímat celý svět kolem nás – různé dimenze, naše mentální a emocionální stavy. Vlastně o nás vědí mnohem víc, než si často myslíme, i věci, které prožíváme daleko od jejich přítomnosti. Například zvířata žijící v rodinách často přesně vědí, co dítě prožívá ve škole, aniž by o tom rodiče měli ponětí.

Je fascinující, jak přesně dokáží číst naši energii, což dokládá jejich schopnost pracovat na vyšší úrovni a přistupovat k univerzálním informacím. Další silnou zkušeností je komunikace se zvířaty po jejich fyzickém odchodu – jejich energie a zpětná spojení nás učí přijímat život takový, jaký je.

Jak reagují lidé, když zjistí, že komunikujete se zvířaty na této úrovni?

Na tuto otázku není jednoduchá odpověď. Ti, kteří žijí se zvířaty nebo je mají opravdu rádi, většinou chápou, že jejich zvířata nejsou pouhé „předměty“, jak nás učili. Vědí, že zvířata mají vlastní vnitřní svět a nejsou méněcenná. Na druhou stranu existují skeptici, kteří se spoléhají hlavně na racionální logiku, a proto těžko uvěří, že zvíře může například sdělit, že traumatický zážitek z mládí ovlivnil jeho chování a emoce. Takové zkušenosti mohou u zvířete vést k separační úzkosti nebo agresi, pokud je nezpracujeme.

Všichni, kdo máme zvířata, víme, že naše zvíře obvykle odejde dřív než my sami. Naučit se tento proces doprovázet je nejen praktické, ale i hluboce lidské; učí vnímavosti, trpělivosti a schopnosti být přítomný. Pomáhá to také lépe chápat vlastní vztah k životu, smrti a zodpovědnosti za péči o ty, které milujeme.

Mnoho lidí se tomu jen těžko otevírá, protože si nedokážou připustit, že zvířata opravdu cítí a komunikují s námi. Pak jsou ale i ti, kteří se nechají přesvědčit, a dávají zvířatům šanci ukázat jim něco jiného. U těchto lidí vzniká mezi nimi a mnou zvláštní pouto a často jsou překvapeni tím, jaký je svět kolem nás.

Jakou roli hraje v komunikaci se zvířaty intuice a empatie?

Tu nejdůležitější. Empatie vůči zvířeti vytváří spojení a soucítění, díky ní se otevíráte naslouchání bytosti, která stojí před vámi. Intuice pak umožňuje vnímat jemné nuance bytí, které v sobě neseme; bez ní bychom byli neúplní, protože intuice je úzce spojená s energií, a my jsme energetické bytosti.

Jak vám vaše zkušenosti se zvířaty pomáhají v terapii s lidmi?

Práce terapeuta zahrnuje mnoho aspektů, ale moje zkušenosti se zvířaty mě naučily vnímat energii a emoce lidí citlivěji. Díky nim lépe rozumím, jak je důležité podporovat klienty v převzetí odpovědnosti za své bytí a vnímání sebe sama místo toho, abych se snažila někoho „zachraňovat“. Když lidé přijmou odpovědnost za své jednání a rozhodnutí, může to vést k opravdovému posunu a většímu vnitřnímu klidu.

Co vás vedlo k tomu, že jste začala pracovat jako dula, a jak souvisí tato role s vaší další prací?

Ke službě duly zvířecí duše mě přivedla má fenka rotvajlera, která zemřela na rychle postupující nemoc. Předpokládala jsem, že bude žít dlouho a že bude poslední z našich zvířat, kterou uvidím odcházet, ale zemřela jako první. Chtěla jsem jí dopřát co nejklidnější odchod a sama proces smrti lépe pochopit. To mě přimělo více se zajímat o to, jak podpořit zvířata i jejich rodiny v okamžiku odchodu.

Doprovázet někoho při umírání považuji za základní dovednost – všichni máme někoho, koho milujeme a kdo jednou odejde. A všichni, kdo máme zvířata, víme, že naše zvíře obvykle odejde dřív než my sami. Naučit se tento proces doprovázet je proto nejen praktické, ale i hluboce lidské; učí vnímavosti, trpělivosti a schopnosti být přítomný. Pomáhá to také lépe chápat vlastní vztah k životu, smrti a zodpovědnosti za péči o ty, které milujeme.

Vidíte nějakou souvislost mezi porozuměním zvířatům a porozuměním ženám během porodu?

Ano, zajímavá otázka. Když je žena těhotná, aktivuje se její instinkt podobně jako u zvířat. Tento instinkt je čisté spojení s intuicí a s celým světem. Porod je nejintenzivnější fyzický akt, při kterém se tělo ženy spojuje se zemí, přežitím a výživou. Žena se stává Matkou Přírodou – rodí a bezpodmínečně pečuje o nový život. Tento proces je divoký, intimní a plný lásky, stejně jako u všech matek napříč živočišnými druhy. Porozumění zvířatům a přírodě nám tedy pomáhá lépe chápat samy sebe.

 Co vás život naučil o spojení mezi lidmi, zvířaty a přírodou?

Spíše než život sám mě učí zvířata, příroda a lidé. Každý z těchto vztahů mi ukazuje něco jiného – od trpělivosti a soucítění po schopnost vnímat jemné nuance a propojení mezi vším živým. Za své znalosti a pohled na život vděčím právě těmto propojením. Vlastně žiji díky zvířatům, která mě učí respektu a pokoře, lidé mi připomínají složitost a rozmanitost prožitků a příroda zase stabilitu a rytmus života. Společné zážitky mi pomáhají vidět svět nejen očima člověka, ale jako součást širší sítě života.

Jaké zásady nebo hodnoty vás vedou ve všech vašich rolích?

Snažím se naslouchat srdci a žít s vědomím, že vše je posvátné a dokonalé, i když mysl občas tvrdí opak. To znamená být přítomná v okamžiku, respektovat přirozený řád věcí a zároveň brát odpovědnost za to, jak jednám. V každém vztahu, s člověkem nebo se zvířetem, je pro mě důležité vnímat jemnost, naslouchat a respektovat, aniž bych předsudky přikrášlovala realitu.

Jakou radu byste dala někomu, kdo chce naslouchat zvířatům, ale neví, kde začít?

Začněte pozorovat svá zvířata nebo přírodu bez předsudků. Nesuďte, jen sledujte a vnímejte, co se kolem vás děje. Postupně si uvědomíte, že každé pozorování odhaluje hlubší souvislosti – někdy drobné, jindy zásadní – a pomáhá pochopit potřeby a projevy těch, kteří se nemohou vyjádřit slovy. Je to spíš o otevřenosti a trpělivosti než o technikách.

Který moment ve vaší práci vám přinesl největší pocit uspokojení?

Nepamatuji si žádný konkrétní okamžik, který by vyčníval nad ostatní. Každý malý úspěch mi přináší uspokojení a znamená další krok vpřed. Cítím, že všechno, co jsem zažila, mě formovalo a umožnilo mi pokračovat dál. Když se přiblížím tomu, kým skutečně jsem – bez nálepek, kterými nás obvykle označuje společnost – cítím hlubokou spokojenost. Jsem přesně tím, kým chci být, a moje práce je jasným zrcadlem toho, kým opravdu JSEM.

Reklama