Sociální sítě, proč jim po všech zkušenostech s nimi tedy říkáme sociální, to vlastně nevím, ale co už; když jsme před x lety sedli ajťáckým asociálům – jejich zakladatelům – na lep, tak jim tak dál říkejme, alespoň máme vlastní hloupost stále před očima.

Tak tedy sociální sítě jsou plné skrytých i otevřených narážek na věk. Ono to není nic nového. Když nevíš, jak jinak vyvrátit odlišný postoj, tak se podíváš, jak ten člověk vypadá, a nazveš ho zaostalým staříkem či naopak holčičkou, která ještě ničeho v životě nedosáhla, a světe, div se, už si něco myslí. Jedni si podle mladých nakradli v devadesátkách a druzí jsou jen líní a slabošští rozmazlenci.

Když se ale opravdu zamyslíte, tak mladí a starší toho mají víc společného, než si připouštějí. Tak třeba aroganci, kterou překrývají nejistotou. Když je vám -náct, tak víte vše nejlépe. Stejně jako po padesátce. Jenže uvnitř své dušičky víte, že tomu tak není. Jako mladý tušíte, že gigantům ve vašem oboru nesaháte ani po kotníky, ale kdybyste si to přiznali, tak nevylezete z domova. I musíte se tvářit sebejistě a ze své slabosti udělat přednost a s drzým čelem házet po prezentační místnosti moudra, nejlépe v nejnovějším slangu, aby na ně nikdo nemohl reagovat.

Jedni spěchají, protože mají spoustu energie, a večer bude dlouhý. Druzí spěchají s rozhodnutím také, protože už chtějí mít meeting za sebou, neboť vědí, že brzy budou unavení, a bylo by to na nich vidět. To jen té střední generaci se nechce domů na večeři s tchýní a má čas vysedávat a řešit věci dlouho.

Starší lidé zase vidí, že vlak vývoje v jejich oboru jede rychleji než dřív a oni některé jeho zastávky znají jen z jízdního řádu. Svoji nejistotu také zakrývají, většinou světáckými a pohrdavými poznámkami ve stylu – jó, to když jsem dělal na Obamově kampani, tak jsme podobné nápady také měli, ale zavrhli jsme je. Zkušenost jako kouřová clona ignorance.

Obě verze mají slabé místo v podobě případných konkrétních otázek, a tak je třeba je servírovat s arogancí tak brutální, že se nikdo do debaty nepohrne, protože se bojí konfliktu. A konflikt lidé středního věku nemají rádi, protože mají hypotéky a děti v soukromých školkách, kroužcích a školách. Proto v diskusích tak často vítězí ti velmi mladí a starší, zodpovědný rodič se holt do nějakých zbytečných hádek nehrne. Vyřídí si to pak s dotyčným na těch sociálních sítích.

Také rychlost je silnou stránkou obou krajních generací. Jedni spěchají, protože mají spoustu energie, a večer bude dlouhý. Druzí spěchají s rozhodnutím také, protože už chtějí mít meeting za sebou, neboť vědí, že brzy budou unavení, a bylo by to na nich vidět. To jen té střední generaci se nechce domů na večeři s tchýní a má čas vysedávat a řešit věci dlouho.

Také ta nadúroda koučů všeho možného se týká spíš lidí z obou konců lidského času. Jedni mají pocit, že objevili něco nového, a musí se o to s každým podělit, protože ještě nepoznali, že lidský život se sestává většinou z neustálého opakování téhož. Ti starší to vědí a myslí si naopak, že nic nového přijít nemůže, a když, tak je to špatně, takže jsou mylně přesvědčeni, že vlastní recept na úspěch.

Našli bychom více podobností. Právě proto možná mají ony krajní generace pocit, že si tak vzájemně překáží, protože obsluhují – manažerským ptydepe – stejnou agendu a tvoří podobný obsah. Mezi nimi se plácá generace střední, která již ztratila entusiasmus a energii mladších a nezískala ještě ironický nadhled lidí před nimi. Ale protože někdo musí dělat i práci a nejen prezentace, tak většinou všechno odmakají.

Sny o budoucnosti i vzpomínky na hezké chvíle nás ženou dopředu či alespoň drží na cestě. Jsme nedočkaví nebo podráždění, to podle toho věku, ale vždy důvod potíží vidíme v těch druhých. Což sice není hezké, ale zřejmě se tak stále vytváří ona energie, která díky sváru generací posouvá lidstvo kupředu.

Někdy se to zvrtne, to je ale jiný příběh.