Zdeňka pochází z Moravskoslezského kraje a narodila se předčasně. Kvůli komplikacím při porodu má dětskou mozkovou obrnu. Už deset let píše blog Zdenička DMO, kde otevřeně a s nadhledem sdílí svůj život na vozíku. Píše o věcech, o kterých se často mlčí, a dává jim lidskou tvář – bez sebelítosti, zato s ironií a úsměvem, který z jejích textů přímo čiší.
Zdenka miluje kontakt s lidmi. Není typ, který by se uzavíral doma, naopak – všude, kde se něco děje, bývá slyšet její smích. Přátelé ji přezdívají „Keliška“, protože dokáže rozproudit každou debatu a neztratit humor ani v těch nejtěžších chvílích.
Ráda vyráží na různé pobyty a výlety, a i když to pro ni často znamená složité plánování, nikdy ji to neodradí. Auto se pro ni stalo druhým domovem. Vozí ji k lékařům, na dovolené i za přáteli. A právě proto teď potřebuje nové, speciálně upravené vozidlo, ve kterém by mohla zůstat na vozíku. Není to jen otázka pohodlí, ale především svobody. Možnosti být víc samostatná, žít naplno a ulevit rodičům, kteří ji den, co den fyzicky přesazují z vozíku na sedadlo a zpět.
Jak to vlastně začalo? Kdy jste si uvědomila, že svůj život nechcete jen prožít z elektrického vozíku, ale že ho uděláte vlastním jevištěm?
Před zhruba deseti lety jsem do toho skočila bez očekávání. Tehdy mi to přišlo jako skvělá zábava. A vlastně se musím přiznat, že mě to pořád stejně baví. Blogování naplňuje můj život, stále hledám nové čtenáře a fanoušky, ale zároveň si čím dál víc užívám čas offline. Ráda se potkávám s přáteli, ať už na akcích pro lidi se zdravotním postižením, nebo na běžných setkáních, kde se prostě sejdou lidé bez rozdílu. Ta rovnováha mezi online světem a osobními zážitky mě moc těší. Díky ní mám o čem psát. A hlavně z čeho žít.
Říkáte o sobě, že život na vozíku vás neodradil, spíš naopak. Kde berete tu energii a humor, když život někdy hází pořádné rány?
Upřímně – nevím. Lidé se mě na to často ptají, a já nikdy nemám jasnou odpověď. Když se nad tím ale zamyslím, mám obrovské štěstí. Mám milující rodinu a spoustu přátel. A právě oni mě drží nad vodou. Díky nim vidím svět s větším nadhledem a učím se nevnímat překážky jako něco, co mě zastaví, ale jako něco, co mě formuje.
Zdeni, i přes různá omezení si užíváte adrenalinové zážitky, kterých by se bál i leckterý „zdravý“ člověk. Co vás k nim přitahuje a jaké konkrétně jste si vyzkoušela?
Bylo toho opravdu hodně. Například slaňování na festivalu Dobrý den, Kociánko, vyzkoušela jsem si jízdu na raftu, bobovou dráhu, v zimě monoski, což jsou speciální lyže pro vozíčkáře. Dále pak jízdu na čtyřkolce, větrný tunel a také jsem šla do tandemového seskoku. To byl opravdu nezapomenutelný zážitek. Velkou výzvou byla také jízda na motorce, kterou jsem zažila na vozíkohraní od Ligy vozíčkářů. Pro mnohé lidi jsou to obyčejné zážitky, pro mě jsou to splněné sny.
„Nevyčítej životu, co ti nedal, ale uč se oceňovat, co ti dal.“
Co z toho byl pro vás největší adrenalin?
Jednoznačně sportovní seskok v tandemu před šesti lety – to byl zážitek, který mi dodnes žene krev do žil a na který moc ráda vzpomínám.
Málokdo si umí představit, jaké to je být manažerkou a blogerkou s DMO. Co vás nejvíc překvapilo na cestě k těmto rolím?
Vždycky jsem tušila, že najít práci s mým typem postižení nebude jednoduché, zvlášť po absolvování speciálního vzdělávání. Ale měla jsem štěstí. V projektech Tango a Daruj hračku mi hodně pomáhají, protože jsem pořád trochu roztržitá, bojuju s pravidelností a občas i s logickým myšlením. Přesto jsem nesmírně ráda, že můžu být součástí těchto týmů. Pracuju z domova, v klidném prostředí a mám kolem sebe lidi, kteří mi pomáhají zapojit se do práce i zorganizovat si den.
Kvůli svému handicapu nemůžu chodit do práce běžným způsobem, ale práce v Daruj hračku mě opravdu naplňuje. Mám díky ní důvod ráno vstát z postele. A to je k nezaplacení.
Nejdůležitější je, že mám kolem sebe tým, na který se můžu kdykoli obrátit. A za tu radost, kterou vidím u obdarovaných dětí i dospělých, to rozhodně stojí. Tímto posílám pozdrav Pavlovi, Markétě a Vaškovi – mým kolegům z projektu Daruj hračku. Nejsou jediní, ale právě s nimi jsem v nejbližším kontaktu.
Upřímnost a humor jsou vaše poznávací znamení. Jaký je váš recept na to, aby člověk i v těžkých chvílích neztratil úsměv?
Žádný univerzální recept nemám. I já občas vybuchnu jako papiňák – ne často, ale stává se to a je to přirozené. Nemohu lidem radit, jak úplně zabránit těžkým chvílím, ale mohu se podělit o své oblíbené motto, které mi pomáhá najít rovnováhu: „Nevyčítej životu, co ti nedal, ale uč se oceňovat, co ti dal.“ Snažím se soustředit na to, co je dobré, co funguje, a co mi dává radost – a to i v okamžicích, kdy všechno kolem vypadá náročně. Humor je pak přirozeným spojením, které mě drží nad vodou a pomáhá mi nahlížet věci s nadhledem.
Jak reagují lidé, když otevřeně mluvíte o životě na vozíku? Překvapuje vás někdy, co si lidé myslí a co vám třeba říkají?
Nevím, většinou to ani moc nevnímám. Prostě mluvím o svém životě a lidé reagují přirozeně. Když si všimnu překvapení nebo nečekané reakce, odpovídám hned – často s úsměvem nebo drobným vysvětlením, bez pocitu, že bych se měla omlouvat za to, jak žiju. Je těžké zpětně přesně vybavit jednotlivé situace, ale většina lidí reaguje s respektem a porozuměním. Někdy mě mile překvapí jejich odvaha ptát se na věci, o kterých se obvykle mlčí, a to mi připadá opravdu hezké.
Máte v plánu nějaké nové projekty nebo nápady, kterými chcete svým fanouškům dál ukazovat, že život na vozíku není omezující?
Teď opravdu nevím, co říct, protože můj život bude vždycky do určité míry omezený. Už ho ale nechci prezentovat jen v růžových barvách. Nemám žádné velké plány ani ambice. Nejsem profesionální influencer a ani jím nikdy nebudu. Chci se blogování a sdílení příběhů věnovat tak dlouho, dokud mě to bude bavit a naplňovat.
Musím ale přiznat, že obrovskou radost mi udělal právě náš rozhovor. Je to můj první takhle velký rozhovor a navíc ho držím v naprostém utajení, takže až vyjde, všichni kolem mě budou koukat. Už od dětství mi říkají Keliška, takže pro mě bylo opravdu náročné udržet něco v tajnosti, a právě to přidává celé zkušenosti zvláštní kouzlo.
A na závěr – co je na životě v elektrickém vozíku úplně nejvíc cool, co byste ostatním přála zažít na vlastní kůži?
Na životě s handicapem vlastně nic cool není. I já si to čím dál víc uvědomuju, možná až příliš. Ale svým zdravým kamarádům často ze srandy říkám: „Jak je důležité míti svého vozíčkáře – můžete s ním jít třeba na koncert se zlevněným vstupem.“
Jinak žádné velké rady nedávám, protože hodně záleží na tom, jestli jste na vozíku od narození, nebo se vám něco stane v průběhu života.