V únoru 2023 se Gabriela Kováčová se svým přítelem dozvěděla, že čekají jednovaječná dvojčátka – dvě holčičky. Radost byla obrovská, všechno se však změnilo v 18. týdnu těhotenství. „Na běžné kontrole jsme si vyslechli ten nejhorší scénář – zkrácené děložní hrdlo a hrozící potrat,“ vzpomíná.
Následovala hospitalizace v porodnici v Hradci Králové, kde lékaři provedli cerkláž (uzavření děložního hrdla stehem). Steh vydržel do 23. týdne těhotenství, poté se přidal zánět dělohy. Porod byl nevyhnutelný.
Nejkrásnější a nejtěžší okamžik života
Čtyřiadvacátý týden těhotenství lékaři označují jako tzv. „šedou zónu“, kdy je dítě na samé hranici životaschopnosti. Místo radosti z narození dvou holčiček tak rodiče prožívali doslova noční můru. Jedno z dvojčátek zemřelo při porodu, druhá holčička Lilien boj o život zvládla. Narodila se s váhou 520 gramů a měřila 28 centimetrů. „Lékaři nám oznámili, že ani druhá holčička nemá velké šance na přežití. My se přesto snažili neztrácet víru,“ pokračuje Gabriela ve svém vyprávění.
I přes nelehké začátky to Lili zvládla – po neuvěřitelných 137 dnech si ji šťastní rodiče mohli odvést z nemocnice domů.
„Díky neuvěřitelným andělům, kteří pracují na dětské klinice, máme dnes doma dvouletý zázrak. Jsme jim nesmírně vděční za to, co pro nás udělali, a také za to, jak krásně se k nám po celou dobu všichni chovali,“ dodává.
Ačkoli příběh Gabriely měl alespoň z poloviny šťastný konec, bylo to pro ni i pro jejího partnera velmi náročné období. Holčičky byly doslova vymodlené – počaté z druhého cyklu umělého oplodnění. Lékaři přitom nedávali jejich dcerkám téměř žádnou šanci. „Celou dobu mě vlastně připravovali na to, že to nezvládne ani jedna z nich. Já jsem si to ale nechtěla připustit,“ říká Gabriela.
„Využila jsem všechny dostupné podpory. Byla za mnou paní z Centra provázení. Myslím, že komunikace s někým nestranným mi hodně pomohla. Partner a rodina pro mě byli samozřejmě také velkou oporou, ale i oni se báli a nikdo nevěděl, co v takové situaci dělat,“ popisuje nejtěžší chvíle svého života Gabriela, která dodnes nechápe, že se při porodu nezhroutila.
Všichni ji připravovali na nejhorší. „Dostáváte otázky, zda se budete chtít rozloučit s vaším mrtvým dítětem, jaké mu dáte jméno... Je to tolik informací najednou, zatímco máte kontrakce a čeká vás porod s nejistým koncem,“ vzpomíná.
Lilinka si svůj život vybojovala
Když jedna z holčiček – Karolínka – při porodu zemřela, Gabriela stále věřila, že Lilinka to zvládne. „Nikdy nezapomenu na to ticho, které na sále nastalo, když se Karolínka narodila. Ohromnou bolest však vystřídalo štěstí, když vykoukla na svět Lili, která byla živá. Spatřila jsem ji jen letmo – ihned ji museli napojit na přístroje a odvézt na dětskou neonatologii,“ říká.
Z rozloučení s Karolínkou měli rodiče velký strach. Nejprve lékařům odpověděli, že dcerku raději vidět nechtějí – báli se, že to nezvládnou. „Po porodu se ale vše změnilo a já si neuměla představit, že bych ji neviděla, nerozloučila se s ní. Byla to naše první dcera, vymodlená holčička, a my jí chtěli dát poslední sbohem,“ vypráví.
Bolest podle ní nikdy neutichne. „Všechen čas na světě na rozloučení je málo. Dodnes si vyčítám, že jsme se s ní měli loučit déle, a bojuji s pocitem a výčitkami, že jsme neudělali dost. Stále mám v hlavě to ‚co kdyby‘…,“ dodává.
Věčný boj mezi radostí a smutkem
Trvalo téměř půl roku, než dokázala skutečně truchlit a poddat se bolesti a smutku. „Je to věčný boj mezi radostí z Lili a bolestí za Karolínku. Přicházely výčitky, pocit selhání, přemýšlení nad tím, jestli jsem udělala pro její záchranu maximum,“ vysvětluje.
Mnoho žen popisuje, že se o smrti svého dítěte dozvěděly bez empatie, bez možnosti doprovodu, často v naprostém šoku a shonu. Způsob, jak s nimi bylo zacházeno, se stává součástí jejich traumatu.
Co se týče reakcí okolí, lidé podle ní často nevědí, jak na takovou situaci reagovat – a to je pochopitelné. Gabriela patří k lidem, kteří potřebují o své bolesti mluvit. „Když se mě někdo zeptá na Lili, automaticky řeknu, že byly dvě. Někoho tím zaskočím a neví, co na to říct. Nikdy o Karolínce nepřestanu mluvit. Navždy pro mě budou dvojčátka,“ uzavírá maminka dnes dvouleté Lilinky, která měří 80 centimetrů, váží 10 kilogramů a je temperamentní, usměvavá a šikovná.
Co jsou perinatální ztráty a jak časté jsou
Perinatální ztráta zahrnuje všechny ztráty dítěte v průběhu těhotenství i krátce po porodu od raných potratů přes situace, kdy se vývoj miminka zastaví, až po úmrtí po narození.
„V praxi často vidím, že ztráty v prvním trimestru bývají společensky podceňované, přestože pro rodiče znamenají hlubokou psychickou zátěž,“ vysvětluje poradkyně pro pozůstalé a terapeutka Lenka Pelechová z Institutu psychosociální péče.
Rozlišujeme několik forem perinatální ztráty – od spontánního potratu přes případy závažné diagnózy, která znemožňuje další vývoj plodu, až po situace, kdy se dítě narodí, ale krátce poté zemře. Každá z těchto forem má jinou dynamiku, ale společným jmenovatelem je silná emocionální bolest a často i pocit selhání, viny či prázdna.
Zvlášť citlivé jsou tyto situace u párů, které o těhotenství dlouho usilovaly nebo procházely asistovanou reprodukcí. Ztráta vytouženého miminka po měsících léčby bývá pro rodiče zdrcující. Proto si toto téma zaslouží maximální odbornou i lidskou pozornost – citlivý přístup, prostor pro truchlení a terapeutickou podporu, která pomáhá ztrátu začlenit do života.
Způsob, jakým je rodičům sdělena diagnóza, přitom zásadně ovlivňuje celý proces truchlení. „Necitlivé sdělení může zanechat hlubokou stopu, kterou pak v terapii dlouho ošetřujeme. Mnoho žen popisuje, že se o smrti svého dítěte dozvěděly bez empatie, bez možnosti doprovodu, často v naprostém šoku a shonu. Způsob, jak s nimi bylo zacházeno, se stává součástí jejich traumatu,“ dodává Pelechová.
Truchlení není nemoc, ale přirozený proces
Truchlení není nemoc, kterou bychom měli „léčit“, ale přirozený proces se svým rytmem. Neprobíhá lineárně, jak se někdy mylně uvádí. Po úvodním šoku často přichází fáze popření a smlouvání – rodiče doufají, že se lékař spletl, že ultrazvuk ukáže něco jiného, že se dítě zázračně probudí k životu. V této chvíli je klíčové, aby odborníci jednali s mimořádnou empatií.
Další fáze přicházejí a odcházejí ve vlnách. Střídá se vztek, smutek, vina i okamžiky klidu nebo naděje. Jeden den mají rodiče sílu jít do práce, druhý je přemůže zármutek. Truchlení má svou vlastní dynamiku.
Rodiče po ztrátě dítěte často slyší věty jako ‚Zkuste to znovu‘ nebo ‚Hlavně, že máte druhé dítě‘. Tyto výroky jsou sice myšlené jako útěcha, ale ve skutečnosti velmi zraňují. Popírají totiž jedinečnost dítěte, které zemřelo, a zlehčují jeho místo v životě rodiny.
Silné emoce se často vracejí kolem významných dnů – narozenin dítěte, dne porodu, Vánoc nebo Památky zesnulých. Říjen, věnovaný perinatálním ztrátám, bývá pro mnoho rodin obzvlášť náročný. Rodiče v té době často hledají podporu nebo vytvářejí drobné osobní rituály – zapalují svíčky, píší dopisy, vracejí se na místa, která mají symbolický význam.
„Úkolem odborníka není truchlení urychlit, ale vytvořit prostor, kde může mít každá fáze svůj čas a význam. Nejde o to přestat truchlit, ale naučit se s bolestí žít a najít nový způsob, jak být s miminkem ve vztahu, i když tu fyzicky není,“ vysvětluje Lenka Pelechová.
Rozloučení s miminkem může mít mnoho podob. Důležité je, aby rodiče měli možnost zvolit si formu, která je jim přirozená a bezpečná – v ideálním případě přímo v porodnici, v tichu, někdy jen mezi sebou, jindy s podporou zdravotníků.
„Pokud to zdravotní stav maminky a okolnosti dovolují, doporučuji, aby se rodiče s miminkem rozloučili. Důležité je pojmenovat ho, pochovat ho, obléknout, zabalit do peřinky či – pokud si přejí – pokřtít,“ říká psycholožka Pelechová.
Podle ní je důležité nespěchat a vzít si tolik času, kolik potřebují. V nemocnicích se dnes používají chladicí kolébky, které umožňují důstojné rozloučení. Do 96 hodin od porodu, potratu nebo úmrtí dítěte mají rodiče právo rozhodnout, jak bude s tělíčkem naloženo – mohou zajistit pohřeb, kremaci, nebo péči zcela přenechat nemocnici.
Součástí rozloučení bývá i vytvoření vzpomínek – otisky nožiček, fotografie, obleček, hračka či dečka. Tyto drobnosti pomáhají uchovat realitu dítěte a stávají se oporou, když se bolest ztráty znovu ozývá.
Rodiny si někdy vytvářejí vlastní box vzpomínek, kam vkládají dopisy, kamínky nebo obrázky. Do rozloučení se mohou zapojit i sourozenci či prarodiče – tento okamžik má pro proces truchlení velký význam.
Pokud se rozloučení nestihne v nemocnici, je možné se k němu vrátit i později – při terapii nebo doma. „Rodičům někdy pomáhám vytvořit symbolický rituál: zapálit svíčku, doprovodit je na hřbitov, vypustit lampion nebo poslat po vodě papírový vzkaz,“ dodává Pelechová.
Malé rituály s velkým významem
V terapii využívám i metodu sandplay – práci s pískem a symboly, která umožňuje vyjádřit to, co se nedá popsat slovy. Klíčové je, aby rituál vycházel od samotných rodičů a měl pro ně osobní význam. Neexistuje správná ani špatná forma rozloučení. Každý z těchto okamžiků, jakkoli drobný, pomáhá dát bolesti tvar, přináší úlevu a stává se součástí cesty, jak se naučit žít se ztrátou.
V Česku už vznikají pietní místa na hřbitovech pro rodiče po ztrátě dítěte – v Brně, v Olomouci nebo Českých Budějovicích. Taková místa pomáhají, protože dávají konkrétní prostor, kam se mohou vracet.
Rodiče po ztrátě dítěte často slyší věty jako ‚Zkuste to znovu‘ nebo ‚Hlavně, že máte druhé dítě‘. Tyto výroky jsou sice myšlené jako útěcha, ale ve skutečnosti velmi zraňují. Popírají totiž jedinečnost dítěte, které zemřelo, a zlehčují jeho místo v životě rodiny. Rodiče po ztrátě žádné jiné dítě místo toho zemřelého nechtějí. Chtějí, aby byla jejich bolest uznána.
Pomáhá spíš jednoduchá, lidská věta: ‚Je mi to moc líto‘ nebo ‚Nevím, co říct, ale jsem tady pro tebe‘. Není třeba hledat dokonalá slova. Rodiče potřebují cítit, že v tom nejsou sami.“
„Když opravdu nevíme, co říct, můžeme nabídnout praktickou pomoc – uvařit, nakoupit, doprovodit je na úřady, k lékaři, odvézt děti do školy, postarat se o sourozence nebo pomoci s organizací pohřbu. V období hlubokého zármutku lidé často nemají sílu řešit běžné věci. To, že za ně někdo na chvíli unese realitu, je často víc než jakákoli slova,“ upřesňuje Pelechová.
Obecně platí, že návrat k běžnému rytmu je pozvolný a trvá déle, než okolí často očekává. Pomáhá, když se lidé v jejich okolí neptají ‚Kdy už to bude lepší?‘, ale spíše ‚Co teď nejvíc potřebuješ?‘ nebo ‚S čím ti mohu pomoci?‘ – tedy otázky, které dávají prostor pro odpověď, nikoli tlak.“
Důležitá je odborná podpora
V takto těžkých situacích má velký význam odborná i institucionální podpora.
Pokud je smutek příliš silný, dlouhodobý nebo se přidají úzkosti, nespavost či pocity viny, je vhodné obrátit se na psychologa, psychoterapeuta nebo poradce pro pozůstalé. Pomáhají sdílet bolest i znovu se zorientovat v životě. Při závažnějších psychických či tělesných projevech je na místě konzultace s psychiatrem, který může nabídnout také krátkodobou farmakologickou podporu.
Důležitou roli hrají i sociální pracovníci – pomáhají rodičům zorientovat se v systému pomoci, například při žádosti o pohřebné, ošetřovné či pracovní neschopnost. Na úřadech práce lze žádat také o mimořádné dávky v hmotné nouzi, které pokrývají náklady spojené s obdobím bez příjmů.
Při přípravě na další těhotenství je třeba postupovat velmi citlivě. Nejde jen o tělo, ale i o duši – zda má znovu sílu doufat. Cílem odborníka není bolest odstranit, ale pomoci ji unést. Dát prostor, aby rodiče mohli mluvit, plakat, mlčet i hledat své tempo.
„Někdy se truchlení zkomplikuje a přidají se deprese či úzkosti, myšlenky na sebevraždu. V takových případech je vhodná spolupráce s psychiatrem a dočasná farmakologická podpora, která člověku umožní znovu se nadechnout a fungovat,“ uzavírá Pelechová.