Je jedno, jestli to (podle věku) jsou Přátelé, Hra o trůny, Stranger Things, Rick a Morty, nebo pokud jsme fajnšmekři, tak třeba Dallas nebo Třicet případů majora Zemana. V nabídce je toho tolik nového, a my stejně skončíme u oblíbeného seriálu, ke kterému jsme si už koupili trička, hrnečky a nálepky na notebook. V podvědomí hlodá kritická myšlenka: nebudeme tady navěky, neměli bychom se dívat na něco nového? Můžeme vás uklidnit, nemusíte se cítit nijak provinile. Dívání se dokola na totéž může být dokonce zdraví prospěšné, pokud to děláte záměrně, s chutí a správně. Když se díváte znovu počtvrté (nebo po čtyřicáté či po čtyřsté) na Rachel a Rosse, Jona a Daenerys, Eleven a Mika, Sue Ellen a JR nebo Honzu Zemana a Mirka Kalinu, přibrzdí to mentální kolotoč, stabilizuje náladu a dodá pocit bezpečného útočiště.

Proč se při známých příbězích cítíme tak dobře?

Když uslyšíte známé tóny oblíbené znělky, ani se nemusíte dívat a v žilách začne kolovat hřejivé uspokojení. Nervový systém vnímá, že se nacházíte v přátelském prostředí. „Někdy potřebujeme prostě pořád dokola to stejné, abychom se cítili bezpečně a stabilně,“ říká klinická psycholožka Aimee Daramusová z Chicago Clarity Clinic. Svět je plný lépe či hůře skrytého nebezpečí, špatné zprávy se na nás hrnou ze všech stran a známé postavy a předvídatelné konce dodávají našim přesyceným mozkům potřebnou chvilku oddechu. Když víme, co daná postava řekne, jak dopadne tahle hádka, kdo přežije tuhle bitvu a koho po právu roztrhají psi (zdravíme Ramsay Boltona), mozek není nucen zabývat se otázkou, jak to asi dopadne? Žádné dějové zvraty. Žádná překvapení na konci dílu, která nás nutí pouštět si nové a nové epizody, až pak usneme ve 3 ráno, a přitom si z poslední hodiny stejně nic nepamatujeme. Veškerou emoční zátěž již jsme si odbyli v minulosti a teď už se prostě jen bavíme. Behavioristka Clarissa Silva vysvětluje, že to není jen o pohodlí, ale o zklidnění nervů: „Stejně jako svaly potřebují po namáhavém výkonu oddech, potřebuje mozek čas na odpočinek po emocionálně intenzívním dni.“ Sledování známých příběhů také snižuje množství stresových hormonů a usnadňuje organismu dobití ztracené energie.

Nostalgický emocionální stroj času

Slavný spisovatel Umberto Eco měl doma knihovnu s desetitisíci knihami. Když se ho ptali proč, jelikož logicky není v lidských silách přečíst všechny, řekl, že hodnota knihovny spočívá také v těch nepřečtených knihách, tedy v tom, co všechno v nich ještě můžeme objevit. Nassim Taleb ve své Černé labuti mluvil o anti-knihovně čili sbírce nepřečtených knih, které nám připomínají, kolik toho všeho nevíme. Obojí zní velmi vznešeně a intelektuálně, ale buďme k sobě upřímní. Opravdu potřebujeme nonstop prozkoumávat hranice možného i nemožného? Hlava není nekonečný harddisk, a když nové informace neuvádíme do souvislosti s těmi starými, ztrácíme perspektivu. Jenže k tomu potřebujeme ty staré informace dobře znát.

Pamatujete si na tu teen komedii, kterou sjížděl každý, když jste se připravovali na maturitu? Ten horror, ke kterému se k vám tiskla vaše drahá polovička, když jste si ji poprvé přivedli domů? Psychologové tomu říkají terapeutická nostalgie, pocit emočního tepla, které nás propojuje s dobou, kdy jsme se cítili dobře a bezpečně a kdy svět byl ještě v pořádku.

Když se díváme na dobře známé seriály, důležité je také kdy, kde a s kým jsme je viděli poprvé. Psychologové tomu říkají terapeutická nostalgie, pocit emočního tepla, které nás propojuje s dobou, kdy jsme se cítili dobře a bezpečně a svět byl ještě v pořádku. Pamatujete si na tu teen komedii, kterou sjížděl každý, když jste se připravovali na maturitu? Ten horror, ke kterému se k vám tiskla vaše drahá polovička, když jste si ji poprvé přivedli domů? Dobrodružný příběh, na který jste šli do kina s celou partou? Když se na to díváte znovu, vracíte se tak trochu zpátky do starých dobrých časů a prožíváte šťastné chvíle znovu. A podle vědeckých poznatků právě taková nostalgie zlepšuje náladu a může dokonce zlepšit sebevědomí. Je to, jako když doma vaříte jedno jídlo pořád dokola. Recept je pořád stejný a chutná vám to stejně dobře jak před deseti (dvaceti, třiceti, čtyřiceti…) lety.

Mozek miluje předvídatelnost. A je to tak dobře

Psychologové popisují efekt pouhého vystavení (mere exposure effect), který říká: čím častěji něco vidíme, tím víc se nám to líbí. Oblíbená písnička se zdá lepší po dvacátém poslechu, oblíbený seriál je prostě nejlepší na světě a „zraje jako víno“. Z neurologického hlediska se jedná o předvídatelné dávky dopaminu, spojované s pocitem odměny a spokojenosti. Když sledujeme známou epizodu, mozek dostává malé dávky očekávaného potěšení. Je to pravý opak doomscrollingu, kdy díky algoritmům sociálních sítí jsme nuceni listovat dále a dále řadou navzájem zdánlivě nesouvisejících videí, která nás nutí prostě listovat dále a dále. V obou případech tělo dostává to, co potřebuje. V druhém ovšem nedobrovolně, pod nátlakem a ve stresu. V prvním dobrovolně, záměrně a s pocitem pohody.

Někdy prostě nechceme novinky. Chceme se cítit dobře v prostředí, které známe, a to nám nepředvídatelné algoritmy sociálních sítí prostě nedovolují.

Psycholog Barry Schwartz zase popisuje tzv. paradox volby: čím víc máme možností, tím víc nás to psychicky vyčerpává. Když jsme postaveni před stovky nových seriálů a nekonečné posouvání nabídek, pustit si něco známého působí jako úleva – jako místo, kde nemusíme dělat žádné rozhodnutí. Americký futurolog a vizionář George Gilder kdysi tvrdil, že internet zničí televizi, protože lidem přestane stačit unifikovaný program, a začnou si vybírat a sestavovat si interaktivní a personalizovaný obsah podle svých vlastních preferencí. Jak to dopadlo, všichni víme: internet televizi nejen nezničil, ale dokonce ani nepředehnal, reklama v televizi je stále nejdražší reklamou vůbec. Někdy prostě nechceme novinky. Chceme se cítit dobře v prostředí, které známe, a to nám nepředvídatelné algoritmy sociálních sítí prostě nedovolují. Stejně tak když se díváme na známé seriály, je to vlastně úleva: zbavuje nás to nutnosti činit zodpovědná rozhodnutí. K tomu nás společnost nutí vlastně neustále, tak proč si tím kazit ještě večer, když máme konečně klid?

Bezpečná společnost imaginárních přátel

Jsme homo socialis, společenský druh. Potřebujeme přátele, ale ti jsou dost často nespolehliví. Proto je někdy lepší propojit se s fiktivními postavami, které nás prostě nikdy nezklamou. Psychologové tomu říkají parasociální vztahy, jednostranné napojení na postavy, které považujeme za své přátele. Když se díváme na starý seriál, je to jako sejít se s přáteli, kteří prostě nikdy nezklamou. Víte, jaké budou mít vtipy, jak se zachovají, jsou předvídatelní. „Navíc jsou k dispozici kdykoliv, když potřebujeme,“ dodává Daramusová. Není to samozřejmě dostatečná náhražka reálných vztahů, může nám ale pomoci zaplnit prázdnotu ve chvílích, kdy se cítíme sami, nebo když někoho potřebujeme, a nikdo zrovna není po ruce. Někoho, kdo nemoralizuje, kdo nás nesoudí a kdo od nás nic neočekává. Na rozdíl třeba od Bible, jejímž cílem je vyvolat v nás pocit viny, seriály vám nenutí nic. Je to bezpečné útočiště, do kterého se tak rádi uchylujeme, když jsme smutní nebo unavení. Všechny ty známé hlášky, známé melodie, barevné scény i způsob vyprávění, to všechno jsou pro náš mozek předvídatelné signály bezpečí. U lidí, kteří v minulosti zažili trauma, to může mít až překvapivě pozitivní terapeutické účinky. Klinické studie potvrdily, že známé příběhy snižují úzkost, pomáhají regulovat emoce a nalézt ztracenou sebekontrolu. A navíc když víte, že má seriálový příběh šťastný konec, může dobře skončit taky ten váš vlastní.

Pár přátel stačí mít

Samozřejmě, podobně jako kterýkoliv mechanismus vyrovnávání se s negativními vlivy se může sledování známých seriálů zvrhnout v únik a odmítání skutečnosti. Psychologové varují, že když už trávíte před televizí tolik času, že se vyhýbáte reálným vztahům, nespíte dobře nebo máte problémy v reálném životě, je čas zamyslet se, před čím vlastně utíkáte. Většina odborníků se ale shoduje, že ve většině případů je to zdravý přístup: „Dívat se na oblíbený seriál je zdraví neškodné, a hlavně zábavné,“ říká Daramusová. Všechno je to o vyváženosti. Mít imaginární přátele je fajn, ale pouze pokud máte také ty skutečné. Navíc každé nové zhlédnutí přináší něco nového. Výroky, kterých jste si nevšimli, vtípky, které vám dojdou až na potřetí, významy slov a vět, které mají v různém věku různý význam. Kognitivní psychologové tomu říkají „něco starého, něco nového“ a doporučují namíchat vyváženou směs staré jistoty a nových zážitků. Přesně proto se můžeme dívat na Četnické humoresky nebo Jak jsem poznal vaši matku stále dokola a pořád z toho mít radost: vnímáme nejen to, jak uzrál seriál, ale jak jste uzráli vy sami.

Opakování je matka moudrosti

Není to stagnace, je to znovuobjevování spolehlivého v nespolehlivém světě. Naše děti po nás často chtějí před spaním jednu a tu samou pohádku stále dokola a podobný princip si přenášíme i do dospělosti. Takže až se příště budete po stopadesáté dívat na Dobyvatele ztracené archy nebo Jak básníci přicházejí o iluze, nemusíte se cítit provinile. Dáváte tělu i mozku to, co potřebují, aby byly připraveny na novou budoucnost. A až se vás Netflix zeptá: „Ještě se díváte?“ můžete odpovědět bez uzardění: „Ano. A je to boží.“