Je po půlnoci, horká letní noc a otevřeným oknem ke mně doléhají zvuky milostných hrátek sousedů. Bohužel nejen ve středu, ale každý den. Zjevně prožívají fázi, kdy se od sebe nemohou odlepit, a já prožívám fázi, kdy zvažuji špunty do uší nebo stěhování. Dávám si polštář přes hlavu a snažím se být velkorysá.

O rok později. Od sousedů se ozývá řev mimina, jak nečekané. Začíná pravidelně v devět večer a jede několik hodin. Druhé dějství začíná hluboko v noci, kdy se vrací z barů rozjuchaná mládež. Jelikož bydlím v přízemí a na křižovatce, mám tu čest být svědkem jejich nekonečného loučení. Jestli ještě někdy v životě uslyším „hele kámo“ ve čtyři ráno, tak dobrovolně vyskočím z okna, i když je půl metru nad zemí.  Po probdělé noci začne v šest ráno třetí dějství, tentokrát ve složení sbíječka, bagr a tři muži v oranžových vestách, kteří evidentně kopou stále totéž místo, jen z jiného úhlu.

Ani zima není malovaná na růžovo. Sousedé nade mnou oproti těm vedle už sice nevzdychají ani nepřebalují, ale jejich puberťáci zjevně trénují na olympiádu, podle zvuků tipuji basketbal, švihadlo a občas i step. Můj strop v obýváku se otřásá a já nechápu, že to jsou ti samí tvorové, co se ráno zmrtvěle plouží do školy. Ať žijí novostavby, navoněná bída, nákup bytu znamená rozprodat všechny orgány, ale zvuková izolace žádná a člověk pak slyší, jak člověk vedle polyká polévku. Do toho se ve třetím patře rekonstruuje, někteří rádi nechávají odpadky za dveřmi, ať si trochu toho smrádku užijí i ostatní, a jiné sousedy lze snadno vystopovat podle blátivých stop čtyřnohého mazlíčka na chodbě.

Stádo slonů v paneláku

Sousedský evergreen, každý to známe. Je jedno, jestli žijete ve městě nebo na vsi, kde zase jedou s železnou pravidelností cirkulárky, seká se tráva a občas někdo otráví vzduch, protože nejspíš topí holinami a PET lahvemi. Ať tak či onak, největším nepřítelem sousedských vztahů je hluk.

„Naši sousedé nad námi měli dva malé syny, kteří se každé ráno budili kolem šesté hodiny a začali házet hračky, míče a honit se navzájem. Podobná večerní rutina začínala kolem šesté hodiny večer, když jsme se vraceli z práce, a trvala celý večer,“ popisuje svoji zkušenost jedna z rodin pro web Nautil. Nakonec se rodina odstěhovala. Možná si budete myslet, že je to přehnané, ale sousedé nám skutečně mohou udělat ze života peklo.

Rodiče často vůbec netuší, jak hlučné jejich děti ve skutečnosti jsou. Což potvrzuje i studie. To, co sousedé vnímají jako každodenní peklo dupání, křiku a házení míčem, oni slyší jen jako jemné pozadí rodinného života. Důvod není neochota nebo bezohlednost, ale obyčejná lidská slepota. Když vám padá strop na hlavu, rodiče ratolestí slyší jen lehké cupitání. V takovém případě nezbývá než zazvonit a asertivně upozornit, že jejich milované dítko otřásá celým domem. 

Hluk není jen otravný, je to i zdravotní problém. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) může dlouhodobá expozice hluku zvýšit krevní tlak, způsobit únavu, úzkost, nespavost i podrážděnost. A nejde jen o decibely. Psycholog Mathias Basner z University of Pennsylvania upozorňuje, že „nejhorší není samotná hlasitost, ale nečekanost, mozek se nedokáže adaptovat na náhlé bouchání nebo dupání.“ Z evolučního hlediska to dává dokonalý smysl. Naši dávní předkové žili v prostředí, kde ticho znamenalo bezpečí a každý nečekaný zvuk, prasklá větev, šustnutí v trávě, mohl značit blížícího se predátora. Mozek proto vyvinul systém okamžitého poplachu a spouští stres. To všechno narušuje náš pocit domova, prostoru, který má být pod kontrolou a bezpečný. Podrobně jsme psali o negativních účincích hluku v článku zde.

Pokud nežijete na samotě uprostřed hvozdu, tak se problémům se sousedy asi nevyhnete. Svoje zkušenosti popisují i lidé na sociálních sítích. „Když venku neřvou děcka, tak někdo seká trávník. Když doseká trávník, zapne někdo frézu. když vypne někdo frézu, začne někdo vrtat. Když přestane někdo vrtat, tak zase začnou řvát děcka nebo nějaký jiný neidentifikovatelný hluk. Mně z toho hrábne,“ zoufala si například jedna z diskutujících.

Konflikty se nemusí řešit paličkou na maso

Hluk je nejznámější sousedský neduh, ale rozhodně ne jediný. Když už přežijete noc za zvuků basketbalového míče a milostného vzdychání, začne válka v podobě bojů o parkovací místa, chodeb, které nahrazují popelnice i skladiště, a mazlíčků, co dokáží kvílet celý den. A kdo má dům se zahradou, ten ví, že i tam má sousedský život své pevné tradice. Věčné debaty o tom, komu kam přesahuje větev, kde začíná plot a kam padá listí, patří ke koloritu téměř každé obytné zóny. Výzkumy potvrzují, že právě „mikrokonflikty“ kolem hranic pozemků, stromů či hluku ze sekaček patří mezi nejčastější zdroje sousedských třenic, podle studie Urban Affairs Review (2021) jde až o 30 procent všech sousedských sporů.

Často jsme ve výsledku tak podráždění, že když přeteče pohár trpělivosti, tak na souseda sprostě hulákáme nebo voláme policii. Lepší je pochopitelně nereagovat pod vlivem silných emocí, i když to se hůř dělá, než říká. Když půjdete na Pepíka vedle s paličkou na maso nebo se mu pomstíte sirkou strčenou do zvonku, moc se toho nevyřeší. Takže vydechnout, pár dní klidně počkat nebo si vzít Neurol a se zenovým klidem sdělit svůj problém. Soused totiž vůbec nemusí tušit, že vás nějak obtěžuje.

Jak uvádí web Consensus, základem je – jako ve všech sporech – komunikace. Komunikace respektující a vhodně načasovaná. Když to nepomůže, tak je dobré kontaktovat správce domu nebo majitele bytu, pokud jste v nájmu, případně zkusit mediaci, což je řešení sporů mimosoudní cestou. Krajní možností je i právní spor. Konkrétně u hluku si stačí naměřit hlasitost decibelů. „Existují hygienické hlukové normy, které omezují intenzitu hluku nejen v noci, ale i přes den. Pokud by pronikající hluk přesahoval od 6 do 22 hodin 40 decibelů a v noci 30 decibelů, lze se domáhat ochrany ve správním řízení, popřípadě v řízení přestupkovém,“ vysvětlil Milan Jelínek z advokátní kanceláře Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři. 

Sousedy si nevybíráme, jedni vzdychají, druzí vrtají a třetí vychovávají malé tornádo. I když by člověk chtěl po probdělé noci volat exorcistu nebo alespoň strážce pořádku, je to zkouška moderního lidství. Vydržet vedle cizích lidí, kteří nás dohánějí k šílenství, a přitom si připustit, že my je také třeba někdy rušíme. Ostatně, hrobového ticha si ještě užijeme dost.