„Manžel vždycky říkal, že když necháme staré domy spadnout, zmizí kus paměti národa. A měl pravdu,“ vzpomíná Markéta. Z omítky na omítku, střechu po střeše vraceli zámku důstojnost. „Někdy s humorem, jindy s vypětím sil. Je to dřina, ale i zvláštní forma lásky.“
Dnes je Berštejn místem, kde se minulost potkává s přítomností – a signál se sem pro jistotu moc nedostane. „Dřív nás to štvalo, dnes to považujeme za dar. Být offline je luxus, který se jinde těžko hledá,“ říká Markéta.
Život na zámku není o historii. Žijeme tady přítomným okamžikem
Jak se vám dařilo zachovat historickou autenticitu, a přitom nabídnout pohodlí hostům?
Moderní komfort u nás znamená teplou sprchu, saunu a pohodlnou postel. Zdi jsou silné, takže mobilní signál sotva projde. Kdysi nás to trápilo, dnes si říkáme – konečně místo, kde si lidé odpočinou od všeho. A když se večer rozhostí ticho a nad zámkem se objeví stovky hvězd, máte pocit, že jste se propadli v čase.
V roce 1997 jste otevřeli jeden z prvních butikových hotelů v Česku. Jaké to bylo?
Byli jsme nadšení, ale naprostí začátečníci. Manžel – bývalý hokejista a trenér – měl sice zkušenosti ze stavebnictví, já z umění a reklamy, ale o hotelnictví jsme nevěděli nic. Možná právě proto to celé působilo tak osobně a rodinně. Učíme se dodnes, a protože spolu trávíme celé léto bok po boku, byla to i velká škola manželství.
Na Berštejně působíte jako sehraný tým.
Jsme malý tým, kde každý dělá všechno. Kuchař Kája je s námi přes třicet let, bez něj by to nešlo. Pracujeme spolu, smějeme se, hádáme, ale držíme při sobě. To je základ – bez vztahů a důvěry by se to rozpadlo.
Pokud byste měla shrnout, co znamená být „zámeckou paní“ v dnešní době, jak byste to popsala?
Oslovení „zámecká paní“ zní romanticky, ale realita je spíš mix princezny, Popelky a dobrodružného manažera. Znamená to zvládnout všechno od marketingu přes účty až po úklid starých chlévů.
Když si řeknu, že budeme mít beránky, musím je na jaře sama ostříhat (a někdy u toho připomínám spíš kovbojku než princeznu). Když chci bezlepkové koláče, nezbývá než se pustit do pečení a modlit se, aby trouba spolupracovala. A když je potřeba vyklidit konírny, nazouvám holínky, beru vidle a kolečko a hurá do akce.
Vaříte tříchodové večeře, často i pro hosty s dietami. Jak k tomu přistupujete?
Vaříme to, co máme sami rádi. Hodně inspirace ze světa, česká jídla jen tak pro oko. Hosté si u nás často vybírají alternativní menu – a někdy se stane, že bezlepkové večery převažují nad masovými. Pro lidi s celiakií to není trend, ale otázka přežití žaludku. Vegetariánské i veganské varianty připravujeme pečlivě, a ano, někdy při tom v kuchyni létají i vidličky.
Na zámku máte včely, slepice i beránky. Jak to zvládáte?
Táta mě naučil včelařit. Dnes vím, že včely jsou srdcem každé zahrady. Med, který sbíráme, má pokaždé jinou chuť – podle toho, co zrovna kvete. Hosté občas pomáhají, děti sledují včely nebo krmí slepice. Lidé si tady znovu uvědomí, odkud se bere jídlo. A když se ráno probudí a slyší jen ptáky, začnou dýchat jinak.
Jak se vám daří skloubit život v historickém objektu s každodenními nároky moderního života?
V létě je to pohádka – v zimě už trochu drsnější realita. Starý zámek se nevytopí tak snadno jako moderní byt, i když používáme dřevo, v kachlových kamnech a pomáháme si plynem i elektřinou. Vždycky se těšíme na první jarní sluneční paprsky, protože naši hosté by asi těžko sdíleli naši zimní otužilost. Proto otevíráme jen v sezóně, kdy je na Novém Berštejně nejkrásněji.
Největší soupeř? Jednoznačně byrokracie!
Před pár lety jste přikoupili barokní hospodářský dvůr – co vás motivovalo k jeho záchraně?
Chtěli jsme vrátit celému areálu jeho původní tvář. A také jsme měli obavy, aby se dvůr nedostal do rukou spekulantů nebo lidí, kterým na historii nezáleží. Už jsme si jednou zažili, že stát prodal příjezdovou cestu k zámku úplně někomu jinému, aniž by nám ji nabídl. Naštěstí to tehdy dobře dopadlo, ale řekli jsme si, že takové riziko už nechceme nikdy podstupovat.
Jaké jsou největší překážky při rekonstrukci a zpřístupnění historických budov pro veřejnost?
Největší soupeř? Jednoznačně byrokracie. A hned v závěsu nedostatek řemeslníků, kteří ještě ovládají poctivé řemeslo. Někdy je papírování tak zdlouhavé a drahé, že člověk nabývá dojmu, že zachraňuje spíš razítka než samotné zdi. A při té neochotě proces zjednodušit se občas bojíte, že budovy spadnou dřív, než je stihnete opravit. Přesto to nevzdáváme – chceme ten areál oživit a uchovat ho pro další generace.
Plánujete vytvořit jógové a meditační centrum – jak tato vize zapadá do vašeho celkového konceptu?
Na začátku jsme byli hlavně místem pro firemní akce – někdy se zdálo, že náš zámek víc, než relax nabízí logistickou výzvu. Pak přišlo období svateb a dnes k nám jezdí hosté, kteří hledají klid a přírodu. Jóga a meditace sem proto přirozeně patří, ráno mezi stromy zpívají ptáci, zvedá se mlha a vzduch je úplně jiný než ve městě. Cvičení venku má své kouzlo: občas se zapomenu a místo meditace jen pozoruju přírodu kolem.
V bývalé sýpce chceme vytvořit prostor, kde si lidé mohou zacvičit, protáhnout se nebo jen sedět a dívat se ven, ať už pravidelně, nebo jen jako součást pobytu u nás.
Vaši hosté často mluví o tom, že Berštejn léčí. Co si pod tím představit?
Tady se zpomaluje. Když jdete po trávě bosky, cítíte rosou chladnou zem. Lidé z měst se zpočátku stydí zout, ale pak se smějí a běhají jako děti. Věřím, že příroda má sílu člověka uzdravit – stačí se zastavit a poslouchat.
Co vás na životě na zámku nejvíce naplňuje a co je naopak nejtěžší?
Na zámku mě baví, že můžeme věci měnit po svém. Každá opravená část, každý drobný úspěch – to jsou takové malé vítězství. Největší zábava je, když se k nám hosté vracejí, někteří už 28 let, takže už skoro ani nepoznáme, kdo je host a kdo přítel. Nejtěžší? V sezóně prakticky žádné soukromí. Život a práce tu prostě splývají. Ale naučili jsme se to brát jako standardní zámecký životní styl. Žijeme tu naplno, i když někdy trochu na hraně.
Ptají se vás hosté, jestli na zámku straší?
Ano. Odpovídám jim, že jsem tady už víc než čtyři sta šedesát let, a ještě jsem žádné strašidlo neviděla. :-) Berštejn má velice pozitivní energii. Ale jednou se přece jen dělo něco zvláštního — v noci se ozývaly rány a dunění ze zdí.
Reklama
Na zámku tehdy spalo asi padesát lidí a všichni byli přesvědčení, že jsme pro ně připravili nějakou halloweenskou show. Teprve když odjeli, zjistili jsme, že jeden z hostů si zatopil v kachlových kamnech, nacpal je dřevem a úplně je uzavřel. Kamna pod tlakem praskala – a on se ráno tiše vytratil. Byli jsme rádi, že se mu nic nestalo. Ale strašidelnou historku měl celý zámek ještě dlouho.
Takže na Berštejně přece jen občas straší?
😊 Možná trochu. Mám kamarádku, která mi pomáhá s prádlem, a jeden čas jsme si byly tolik podobné, že si hosté mysleli, že procházím zdí. Tak možná přece jen straším – ale jen občas.