Když jsem ve své oblíbené aplikaci Českého rozhlasu hledal, kterou knihu si pustím do sluchátek, abych užitečněji strávil čas v tramvaji, zastavil se můj netrpělivý palec na Toulkách českou minulostí. A zrovna – jistě náhodou – jsem se ocitl v dílech, které se zabývaly ději předcházejícími Bílé hoře. Nebudu zde rozebírat, zda ustálený český mýtus o veliké prohře není spíš politická interpretace hodící se do obrozeneckého devatenáctého století, jen doporučím si přečíst něco od historika Josefa Pekaře. Že tento nesouhlasil s Masarykovou interpretací událostí, nesnižuje inteligenci a přínos ani jednoho z nich.

Na podrobnějším představení osob a klíčových momentů, které se zásadní změny v zemích Koruny české týkaly, mě přesto v seriálu Českého rozhlasu zaujaly dva momenty, hodící se k zobecnění i do našich časů.

Zaprvé název jedné z kapitol: Loajální rebelanti. Autoři tak nazývají české pány, kteří vyhodili z oken jejich kanceláří na Hradě královské místodržící s cílem je zabít. Víme, že tito přežili. Ale o to nejde. Útok byl směřován na královské úředníky, ne krále samotného. Alespoň ze začátku. Což zmátlo pak i případné evropské spojence této tuzemské šlamastyky, protože těm nebylo zcela jasno, o co Čechům jde.

Pomiňme, že česky hovořili ti prohabsburští vyhazovaní, ne mnozí z těch vzbouřenců, ale to bychom to vlastencům jen komplikovali. Mnohem větší problém – i v současnosti často viděný – je nesrozumitelný plán vzbouřenců. Něco chceme, gesto výrazné uděláme, ale případně bychom se dohodli, kdyby u těch gest zůstati ráčilo a další nepříjemnosti nebyly nutné. Nejasnost v cílech, teatrálnost místo realismu, spíš improvizace než plán, následky, které nejsme schopni zaplatit. Nepřipomíná vám to něco?

Jistě, toto byla osudová dějinná chvíle. Ale česká pozice bývá podobná: slovně silná, dlouhodobou reálnou politikou nepodpořená, spojencům nejasná. O vnitřní rozhádanosti ani nemluvě. Ten název loajální rebelanti je kratším vyjádřením geniálního názvu Haškovy Strany mírného pokroku v mezích zákona. Většinou nejsme ani loajální, ani rebelanti a pak se věci vyvinou o nás bez nás. Čímž Mnichov neomlouvám, jen se mi to sem hodilo. Měl jsem na mysli naše dnešní pozice bruselské, chcete-li evropské.

Druhý moment, který mě z popisu předbělohorských událostí zaujal, byl subtilnější, ale pro moji práci a jistě i některých ze čtenářů velmi důležitý. Václav Budovec z Budova, přední rebelant, muž vzdělaný a zcestovalý, žádný Čecháček, napsal pro evropské státníky text, takovou prezentaci povstání, jejíž cílem bylo získat podporu pro stavovskou věc. Leč ten spis byl tak složitý, že evropští politici ho zčásti nedočetli, zčásti nepochopili, každopádně jako prezentace to byl propadák. Dlouhá a nesrozumitelná.

Kolikrát jsem to sám zažil. Naštěstí ne v tak důležitých okamžicích. Ale je zajímavé, jak i lidé světa znalí přecení myšlení těch, na které se obracejí, a podcení význam jednoduchých a jasných sdělení. Podle mě tam neměl onepager na závěr, který by korunované hlavy pochopily.

Vlastně je až roztomilé, kterak stále stejné chyby plodíme a nedokážeme se poučit. Dílem proto, že neznáme pořádně důvody porážek našich předchůdců, a dílem proto, že naše vlastní ego nás často vede k vymýšlení kola, a místo jednoduchého a jasného sdělení prezentujeme svoji chytrost až namyšlenost.

Takový Masaryk zjednodušovat uměl, abych ho zde za něco pochválil, když už jsem ve sporu o smysl českých dějin vytáhl na něj toho Pekaře. Ale zapamatovali jste si třeba jediný výrok někoho z vedení SPOLU, abych původně historické téma prezentace aktualizoval?