„Oslovení slečno mi akorát připomíná, že už bych mohla být brzo v přechodu,“ svěřuje se skoro čtyřicetiletá Hedvika, kterou lidi odmítají oslovovat paní celý její dlouhý život.

Za dva měsíce bude Hedvice čtyřicet. Dávno je rozvedená, má dítě na druhém stupni a šediny si barví jednou měsíčně. Přesto ji lidé stále oslovují slečno. Kompliment? Společenská zvyklost? Nebo pozůstatek časů, kdy jazyk řešil, jestli jste „k mání“?

Doklady máte? A mohla bych je vidět?

Hedviku napadlo, že ji oslovování slečna začíná pomalu iritovat, když byla s kamarády na Šumavě. Z lyžování ji bolela kolena a moc se nevyspala, protože dospělí šli spát ve tři ráno a děti vstávaly v 7 a začaly dělat kravál. Na chatě došla Nutella a vodka, tak se rozhodla projít do místního obchodu. Za kasou seděla paní středního věku a četla si horoskopy.

„Prosím jednu Nutellu a dvě vodky,“ říká Hedvika. Prodavačka odložila esoterický časopis a asertivně se obrátila na zmrzlou Hedviku: „Slečno, potřebovala bych vidět doklady.“

Hedvika se zasmála: „To jste hodná, ale mám peněženku v chatě. Nechcete radši vidět křečové žíly po těhotenství nebo moje šedivé odrosty?“ Paní nechtěla. Tak se Hedvika vydala zpátky na chatu pěšky, dala dětem Nuttelu a kamarádům řekla, ať si pro ten chlast dojdou sami. A právě tehdy jí to došlo. Přes blížící se čtyřicítku a rozvod za sebou ji všichni od prodavaček přes lékaře po úředníky oslovují slečno. Jak dlouho to ještě potrvá? A proč to lidi dělají?

Dnes to takhle funguje hlavně na papíře, ale v osobním kontaktu pořád jede „slečna versus paní“ jako za první republiky a lidé kolem toho mají různé emoce a preference.

Když potkáme ženu, okamžitě začneme zvažovat: „Je mladá? Je starší? Vdaná? Rozvedená?“ Pokud nejste její sociální pracovník, mělo by vám to být úplně šumák.

Ladislav Špaček, televizní odborník na etiketu, má v otázce paní/slečna jasno. „Slečno oslovujeme dívky zhruba do 20 let. Pak už všechny ženy oslovujeme paní. Výjimkou může být obsluhující personál, například servírky,“ vysvětluje v České televizi. Slečnu neschvaluje tedy ani pan Špaček, který si jinak v genderových stereotypech a společenských atavismech libuje.

Problém není v úřední komunikaci ani v jazykových příručkách. Problém je v tom, že čeština nám nedala neutrální variantu. Němci mají Frau pro všechny, Francouzi Madame, Angličané už od 70. let používají Ms. a je po problému. Čeština se s tím pere. Když potkáme ženu, okamžitě začneme zvažovat: „Je mladá? Je starší? Vdaná? Rozvedená?“ Pokud nejste její sociální pracovník nebo terapeut, mělo by vám to být úplně šumák.

A co si o tom myslí samotné ženy? Podle dostupných informací to vypadá, že většina žen preferuje „paní“ bez ohledu na věk a rodinný stav. V roce 1983 více než dvě třetiny žen uvedly, že preferují oslovení paní. Proč? Protože je to neutrální, univerzální a nikoho nenutí vysvětlovat, jak to má doma. Přesto se v běžném hovoru „slečno“ drží jako klíště.

Proč čtyřicetiletou Hedviku zavile oslovují „slečno“?

  • Myslí si, že je to lichotka („vypadáte mladě“), nebo nechtějí urazit

  • Možná vás chtějí sbalit („Slečno, nešla byste na kávu?“)

  • Špatně vidí nebo mají kognitivní problémy. V 90 je pro vás padesátiletý člověk mladík.

  • V některých situacích je oslovení slečno pasivní agrese („Jste mladá, víte prd.“)

Když stojíte u pokladny, kde prodavačka tráví několik hodin na nohou, nebudete ji asi opravovat a vysvětlovat jí svoje preference, jak vás oslovovat. To byste asi chudince zbytečně znepříjemnila den. Ale jsou situace, kdy se vyplatí to zmínit – například v akademickém prostředí, v práci nebo při veřejném vystupování. Tam je lepší dát jasně najevo, že jazyk má své standardy a že paní je univerzální a správná forma budoucnosti a že slečnu si můžete strčit někam.

A co Hedvika? Možná až jí jednou někdo u kasy řekne paní, složí se, protože to bude znamenat, že už je to tady: Přestala být slečna, její infantilní obličej okamžitě potřebuje botox.