Z hlubin Facebooku na mě vykoukl profil baru, kde jsem trávil mnoho nocí v devadesátkách. Modří vědí. Navíc na profilu mají veliký fotoarchiv a světe, div se, byly tam i fotky staré téměř třicet let.
Pocit neskutečné rychlosti zmizelého času musel přijít. Mnoho z těch lidí, kteří tehdy tvořili moji sociální bublinu, i když jsme tomu tak neříkali, jsem ani nepoznával. Někteří se změnili ve tváři, o tělech ani nemluvím, ale cosi stále zůstalo. Charakteristické držení cigarety či sklenky, typický úsměv nebo naopak zamyšlenost. I když tehdy tam moc zamyšlených lidí nebylo.
Z fotek je cítit atmosféra radosti, bezstarostnosti a určité zvědavosti na budoucnost. Tedy přesně to, co nám nyní chybí. A není to jen věkem.
Dvacáté století ve střední Evropě nebylo ve své většině plné světlých zítřků, i když to propaganda tvrdila. Naopak to vypadalo, že jsme se, když ne na věčné časy, tak na pěkně dlouhé přesunuli ze středu na východ, protože ten střed geografický i politický přestal vlastně existovat.
Od listopadu 89 jsme si téměř třicet let říkali, že sice různé detaily váznou, ale bude líp a nějak se to napraví. Jenže najednou se nadějná budoucnost zastavila a my cítíme, že budoucnost jako automaticky lepší alternativa k současnosti není samozřejmost.
Popravdě není to nic nového. Dvacáté století ve střední Evropě nebylo ve své většině plné světlých zítřků, i když to propaganda tvrdila. Naopak to vypadalo, že jsme se, když ne na věčné časy, tak na pěkně dlouhé přesunuli ze středu na východ, protože ten střed geografický i politický přestal vlastně existovat. Byl východ – západ, nesvoboda – svoboda. A pak ale zase začala střední Evropa existovat a východ zmizel kdesi v ruských rovinách, aby se opět objevil a nutil nás přemýšlet i nad tím, že nic není samozřejmé, ani naše místo pod sluncem, ani šťastnější budoucnost.
Ještě k těm starým fotkám. Sice jsme o sociálních bublinách nic nevěděli, ale žili jsme si odděleně od nepražského světa. Zvláště reklamky byl prostor sám pro sebe, který umožnil přežít a docela dobře se uživiti lidem, kteří by jinak hledali složitě práci v organizacích, kde je důležitější struktura a systém než nápady a radost z jejich uplatnění. Těžko se vysvětluje dnes, že nás ta práce bavila a nebrali jsme noční hodiny strávené nad návrhy a prezentacemi jako něco nepříjemného. Ostatně další den jsme stejně zašli do nějakého baru nebo klubu, takže ono to nebylo tak, že bychom pracovali pořád.
Tak si říkám, že to jsou dva momenty, které bychom potřebovali přenést z té atmosféry rodící se svobodné společnosti. Za prvé onu samozřejmou víru, že když se budeme opravdu snažit, tak se budeme mít lépe. Což neznamenalo nutně miliony, ale dost na život nezávislý na státu a jiných lidech. Samozřejmě, že prací se do vztahu a závislosti na druhé dostáváme vždy, ale s dobrým výdělkem si ty hranice přeci jen posouváme dál od sebe. A za druhé, že práce má smysl nejen kvůli tomu výdělku, ale právě pro lepší zítřky, protože bez ní prostě nepřijdou. Nestačí udržovat daný stav.
Reklama
Možná je to jen iluze, která zmizela s třicítkou a čtyřicítkou, ale hodně z nás nemusí propadat do neustálého rozčilování se nad stavem města a světa. Naděje se nařídit nedá, popravdě ani ta práce jako užitečná náplň výrazné části života. Ale ty staré fotky mi přidaly náladu, že když ten čas nebyl tak špatně strávený, není důvod si sice myslet, že musí být stále lépe, ale ani cesta do té přivolávané krize není samozřejmostí.
Je dobré, že je to stále na nás. Což si mnozí nechtějí připustit. Staré časy, ať ty dobré i špatné, se nevrátí. Jako ty fotky zůstanou zasuté v archivu. Na minulosti se stavět nedá a budoucnost bez nového obsahu je jen opakováním téhož. Což by nám nemělo stačit.