Film s lehkostí vypráví o nevýznamném americkém kongresmanovi, který dokázal navýšit rozpočet na tajné operace, v tomto případě nákup účinných zbraní tak, aby afghánští bojovníci dokázali vzdorovat sovětské invazní armádě způsobem, který ji byl natolik nepříjemný, že nakonec z jejich země vypadla. Přičemž ale hlavní hrdina není žádný klaďas v soukromém životě a jeho postup také není zrovna jak z nedělní školy. Klasická ukázka schopnosti vyhmátnout klíčový problém a zvládnout ho i díky ochotě v těch méně podstatných záležitostech přistoupit na nehezké kompromisy. Něco, co by dnešní „Okamurové dobra“ na naší láskyplné části sítě X rozhodně neskousli.

Kongresman byl v jedné místnosti s kokainem, má sexistické poznámky, whisky si neoškliví v téměř jakoukoliv hodinu, spí se sponzorkou náboženské pravice, zbraně nakupuje způsobem, který musí zůstat utajený nejen před Sověty.

Aby dosáhl svého, obchoduje se svým vlivem v Kongresu a zapojuje do akce režimy, které mu rozhodně nejsou sympatické. Film a celý příběh ale není banalita na téma účel světí prostředky. Píšu o něm proto, že vystihuje něco, co nám v Evropě i Česku jaksi v posledních letech moc nejde. A sice soustředit se na skutečně podstatný úkol, který když zvládneme, tak zásadně posuneme svět, či alespoň naši část světa k lepšímu. A ty ostatní, o kterých se nyní hádáme, se sice nevyřeší tím pádem také, ale půjde to snáz.

Druhým, chcete-li ponaučením, které si z filmu můžeme vzít, je prostá skutečnost, že ani náš svět není ideální a nikdy nebude. Včetně lidí, kteří v něm žijí, ale se kterými musíme spolupracovat, chceme-li se pohnout z místa.

Soustředíme-li se na cíl, ne na osoby, jde to snáz. Mám dojem, že my to děláme obráceně.

A třetí moment je známá pravda, že mohu-li něco udělat já, nemá cenu spoléhat na to, že to vykoná někdo jiný, nýbrž se té práce jednoduše musím chopit sám. I když na začátku tím hlavním popíchnutím k akci může být tlak bohaté sponzorky, se kterou navíc máte milostný vztah. Ale nedělejte si naději, tohle je Hollywood, ve střední Evropě se vám nic takového nestane.

A pak samozřejmě za čtvrté, že po vítězné válce vše teprve začíná, a ne končí, jak se stalo i v tomto případě, ale druhý díl naštěstí nenatočili. Jak říkám, tohle je Hollywood a ten potřebuje happy end.

Mnozí z nás budou pro zábavu i poučení vyplňovat nyní ty různé předvolební ankety, ze kterých nám má vyjít, která strana je nejbližší našemu způsobu uvažování. Ale to je celé špatně. Protože tam máte třeba deset otázek, z nichž skutečně podstatné jsou dvě až tři. Vás může k volbě určitého subjektu přesvědčit shoda na těch marginálních. A už vůbec nezohledňují osoby, které za dané politické sliby mají ručit, či které se během svého života předvedly tak, že je úplně jedno, zda máte stejný názor na sňatky stejnopohlavních párů, protože na vlastní svatbu byste je nepozvali a nesvěřili byste jim ani její organizaci.

Budu si prohlížet kandidátky a hledat, kdo z nabízených děvčat a chlapců mi nejvíce připomíná kongresmana Wilsona. Mám na to víc než měsíc a určité tipy již jsem si napsal. Mimochodem, libí se mi jeho charakteristika v jednom z jeho rozhovorů s onou šestou nejbohatší ženou z Texasu: „Já jsem také liberál.“ „Ale ne když o něco opravdu jde.“

Zdá se, že jsem si zadělal na další shitstorm.