Titul Nositel tradice lidových řemesel uděluje Ministerstvo kultury těm, kdo ovládají tradiční rukodělné techniky. „Je to ocenění pro nositele tradičních řemesel ohrožených zánikem,“ vysvětluje etnografka Petra Hrbáčová. Tito mistři svého oboru dovednosti nejen uchovávají, ale také je předávají svým následovníkům či dalším zájemcům a představují veřejnosti. Jde o techniky a postupy, které se po staletí uplatňovaly zejména ve venkovském prostředí Čech, Moravy a Slezska, a jejichž výrobky byly určeny pro venkovský trh.
V rozhovoru Hrbáčová vysvětluje, jak se tradičním řemeslům daří přežít i v moderní době, jak se mění skladba oceněných a proč i dnes lidé hledají věci, které mají duši.
Podle jakých kritérií se vybírá, a co musí daný člověk splňovat, aby mohl být takto oficiálně uznán?
Do této kategorie tedy nespadají různá umělecká řemesla, vztahující se ke slohovému umění. K udělení titulu je každoročně nominováno několik výrobců, z nichž odborná komise vybírá kandidáty, které následně navrhne k ocenění. Komise uchazeče posuzuje podle kritérií, mezi která patří, její ohrožení zánikem, kvalita výrobků a schopnost a ochota výrobce předávat své znalosti a dovednosti dalším generacím.
Mění se nějak charakter těchto nositelů? Přicházejí i mladší generace, nebo je to spíš doména lidí, kteří už desítky let pracují ve svém oboru?
Od roku 2001, kdy byl udělen první titul Nositel tradice LŘ, bylo oceněno více než 100 výrobců. V jejich rámci můžeme vysledovat určitou proměnu. Zatímco v prvních ročnících byli oceňováni zejména dlouholetí výrobci, jejichž činnost často souvisela s existencí Ústředí lidové umělecké výroby, v pozdějších letech můžeme čím dál častěji pozorovat oceňování výrobců také v mladších věkových kategoriích.
Ovšem i zde existují výjimky, například hned ve třetím ročníku titulu v roce 2003, bylo ocenění uděleno tehdy osmnáctiletému Milanu Machovi, který je dosud nejmladším výrobcem, jenž titul obdržel. Komise u něj ovšem ocenila ojedinělost technologie pletení košů z borového loubku, které navíc zhotovoval ve vynikající kvalitě. Můžeme jen dodat, že pan Macho (dnes pod jménem Urban) se pletením z loubků zabývá dodnes a o zákazníky nemá nouzi.
Jak se daří jednotlivým řemeslům přežít?
Ocenění Nositel tradice LŘ zahrnuje výrobce zabývající se celou řadou nejrůznějších řemesel – od kovářů po vyšívačky, tesaře, výrobce obuvi a další. Řada z těchto řemeslníků si vybudovala prosperující firmy a živnosti. Za všechny můžeme jmenovat např. bednáře Josefa Fryzelku, pokrývače Jaroslava Lakomého nebo výrobce došků Františka Pavlicu.
Mnoho z nich má tak velký počet zákazníků, že je jen s obtížemi zvládá uspokojit, a na jejich zboží jsou dlouhé pořadníky. Jedná se zejména o výrobce lidových krojů, obuvi a další. Jiní výrobci provozují své řemeslo spíše jako doplňkovou činnost k civilnímu zaměstnání nebo při penzi.
Která z nich považujete za nejohroženější, a která naopak zažívají určitý návrat nebo renesanci?
Podle mého názoru jsou nejvíce ohrožena řemesla, kterým konkurují levné alternativy z dovozu, nebo ta, která se zaměřují na velmi úzkou skupinu zákazníků. Jiným případem ohrožení některých technologií je nedostatek vhodného základního materiálu, např. v případě pletení z orobince.
V čem je největší hodnota toho, že tato ocenění existují? Je to podpora konkrétního člověka, nebo spíš signál směrem ke společnosti, že tradiční řemesla mají stále význam?
Domnívám se, že obě roviny ocenění, které uvádíte, mají velký význam. Pro každého Nositele tradice je udělení titulu výjimečným okamžikem, kdy je oceněna nejen jeho práce, zároveň se tím ale řadí do určité prestižní skupiny výrobců.
Udělováním titulu se ale snažíme také řemesla propagovat v obecné rovině, upozornit veřejnost, že stále existují, mají svůj kulturní význam i společenskou hodnotu.
Máte pocit, že společnost dnes chápe důležitost lidových řemesel, nebo se na ně díváme jako na něco folklorního, ale „do muzea“?
Myslím, že značná část dnešní společnosti si uvědomuje význam a hodnotu lidových řemesel. Spousta lidí obdivuje řemeslné mistrovství, trpělivost a um, které výrobci při své práci uplatňují. Nicméně nezřídka se stává, že jen obtížně akceptují ceny, které za své ručně vyráběné zboží požadují. Porovnávají je s cenami továrního zboží, které je ovšem ve většině případů méně kvalitní.
Reklama
V tomto případě ale velmi pozitivní roli sehrává osobní kontakt s výrobcem, např. na jarmarku nebo při předváděcí akci. Často až když člověk vidí, kolik času a námahy stojí výroba těchto ručně vyráběných výrobků, zjistí, že jejich cena je vlastně podhodnocená.
Co bývá u těchto mistrů nejčastější motivací? Je to výchova učedníků, zanechání odkazu, nebo čistě radost z práce?
U některých výrobců, jejichž rodiny předávají řemeslo po generace, je hlavní motivací pocit závazku vůči předkům. Jde o udržení kontinuity a tradice. Pokud je řemeslo obklopovalo už od dětství, často se pro ně stane samozřejmou životní cestou. Často se ale k řemeslu svých předků vracejí až ve vyšším středním věku. Mají pak více volného času a přirozeně nacházejí smysl života v činnostech, které v mládí poznali u svých rodičů či prarodičů.
Jindy je motivem potřeba kreativně trávit volný čas. Někdy zase tlak veřejnosti, která chce udržet určitý lidový zvyk nebo tradici, třeba mládeneckou vonici ke kroji nebo specifický typ výšivky. Samozřejmě jsou i motivy ekonomické.
Pro mnohé je řemeslo hlavním nebo důležitým vedlejším zdrojem příjmů. Ale žádné řemeslo nelze dělat na vysoké úrovni bez opravdového vztahu k ruční práci, přírodnímu materiálu a radosti z kvalitně zhotoveného výrobku, který potěší svého nového majitele.
A daří se jim opravdu vychovávat nástupce?
Ne vždy je to pro výrobce jednoduché. U některých řemesel, zejména u těch vysoce specializovaných a úzkoprofilových, může být zajištění učedníka velkým problémem, i když se o to výrobce snaží. Jiné činnosti, zejména ty, které nabízejí výrazný ekonomický profit, mají následovníků dostatek.
Jakou roli v tom všem hrají regiony?
Každý kraj v České republice má své řemeslníky a mistry, kteří udržují staré a vzácné lidové technologie. Většinou navazují přímo na historii regionu a jeho tradiční kulturu. V severních Čechách je to například výroba skleněných figurek, na Českomoravské vysočině soustružených hraček či dýmek, v jižních Čechách výšivka z rybích šupin nebo výroba z borových loubků.
Existují oblasti, kde se daří tradice držet přirozeně, bez podpory, a jinde zase mizí navzdory veškeré snaze?
Podle držitelů titulu Nositel tradice lidových řemesel se nejvíce řemesel udržuje tam, kde jsou stále živé zvyky, kroje a folklor – zejména v Jihomoravském, Zlínském, Pardubickém a Jihočeském kraji a na Vysočině. Je to logické: folklor vyžaduje kroje, jejich doplňky a obuv. Lidé, kteří mají k tradici blízko, pak často tíhnou i k dalším projevům lidové kultury, například k ruční práci se dřevem, výrobě hudebních nástrojů či keramiky.
Předávání tradice – děje se především v rodinách, nebo už spíš ve školách a komunitních dílnách? Kde dnes tradiční řemesla reálně „přežívají“?
V dnešní době má velký význam a smysl pořádání různých workshopů, kurzů a prezentačních akcí, při kterých má široká veřejnost možnost se s řemeslem seznámit a poznat jej. V případě hlubšího zájmu pak jsou výrobci zpravidla velmi ochotní věnovat se zájemcům individuálně či na pokračovacích kurzech. Velmi pozitivní je také ochota výrobců prezentovat své řemeslo školním dětem.
Spolupracujete s některými školami, učilišti či univerzitami, které mají zájem řemesla zařazovat do výuky? A jaký je o to zájem ze strany studentů?
Propojování jednotlivých výrobců se školami je bohužel mimo naše možnosti. Určitě ale probíhá na úrovni některých krajů, kde se touto činností zabývají regionální pracoviště pověřená péčí o tradiční lidovou kulturu, či na úrovni jednotlivců, kdy např. kovářští mistři se podílejí na výuce odborných škol.
Je některý z nositelů tradice pro vás osobně výjimečný příběhem, přístupem nebo třeba tím, jak bojuje o zachování konkrétní techniky?
Těchto příkladů je celá řada. V podstatě každý z oceněných výrobců má za sebou nějaký příběh, který je zajímavý, ať již jde o pokračování či vzkříšení staré rodinné tradice nebo o osobní cestu, která jej k řemeslu přivedla.
Petra Hrbáčová o další z českých tradic: Veselské svatbě
Pokud mohu být konkrétní, obdivuji pány Milana Bartoše a Jaroslava Pluchu – jediné dva formíře, výrobce modrotiskových forem v Česku. Jsou nejen vynikajícími mistry, ale i velkými propagátory formířství a modrotisku. Úzce spolupracují s modrotiskovými dílnami ve Strážnici a Olešnici, které mají za sebou silné rodinné příběhy Danzingerových a Jochových. Tyto rodiny hledají nové cesty, jak modrotisk uplatnit a rozvíjet i v dnešní době.
Vidíte prostor, jak by stát mohl nositele tradic více podpořit? Ať už finančně, legislativně, nebo v rámci propagace?
Podle mého názoru by výrobci ocenili metodickou a poradenskou podporu v oblastech, jako je digitální vzdělanost, způsoby propagace a prezentace, finanční nebo právní poradenství. S problémy v těchto oblastech se potýká řada drobných živnostníků, přitom jejich znalost je dnes mnohdy klíčovým předpokladem pro úspěch. Další pomocí by bylo propojování designérů a výrobců, mezi kterými by mohla vzniknout oboustranně přínosná spolupráce.
Co byste na závěr vzkázala čtenářům, kteří by se rádi o tradičních řemeslech dozvěděli více?
Určitě bych všem doporučila osobní setkání s Nositeli tradic, např. v rámci akcí pořádaných muzei, jako jsou dny řemesel, tradiční jarmarky nebo workshopy. Potkají se tam totiž nejen s velmi talentovanými tvůrci, ale také s úžasně přátelskými a ochotnými lidmi, kteří mají srdce na dlani. Zní to jako fráze, ale u Nositelů tradice lidových řemesel se mi ve většině případů potvrzuje pravidlo, že čím větší odborník či mistr ve svém oboru, tím skromnější a milejší člověk.
Proto všechny srdečně zvu na slavnostní předávání titulu Nositel tradice lidových řemesel, které se letos uskuteční 13. září v Českých Budějovicích, v rámci Národního zahájení Dnů evropského kulturního dědictví. K ocenění jsou navrženi pan Stanislav Baťa (tradiční výroba dýmek), Petr Číp (výroba lidových hudebních nástrojů), Jan Šup (pletení z proutí, loubku a kořene) a Ivo Rudolf (tradiční kovářství).