V jednom z mnoha dokumentů o vzniku a podhoubí nacismu, kterých jsou sice televize plné, ale varování z nich plynoucí zdá se nefungují, popisovali, jak vyšší německá společnost na přelomu devatenáctého a dvacátého století byla plná nostalgie po prý krásných a čistých minulých časech. Tato nostalgie vedla k vzniku spolků, které se snažily znovuobjevit ten prapůvodní ideální způsob lidského spolužití.

Protože víme, že devatenácté století bylo století páry, tak se obraceli k přírodě, vegetariánství, idealizovali si venkovský styl života. O pár desítek let později pak fantasmagorie o venkovských komunitách do praxe přenesli v Kambodži Rudí Khmérové, což stálo zemi miliony životů a spoustu utrpení, ale to je jen ukázka, jak řetěz - ideál a jeho pomatené a fanatické uskutečnění vede k neštěstí. V čele Rudých Khmérů stáli mimochodem vzdělaní lidé, vystudovaní ve Francii, ale tu již opravdu košatím, kterýmžto slovem mě s laskavou pozorností vracel vždy k tématu jeden významný politik.

Takže jsme začali o nostalgii...

Je to totiž nostalgie, nikoliv konzervatismus, co je ve skutečnosti onou emocí, která vede mnoho lidí k pofňukávání nad současným světem. Lidská paměť je laskavá a nechává nám na homepage vzpomínek pouze ty naše starší příběhy, které nám umožní dál fungovat. Víme, že prokliknutím hlouběji bychom se dostali do minulosti, která by vůbec, ale vůbec nepřipomínala mile omšelé retropohlednice.

Vydávání nostalgie za konzervatismus, tedy naši zapomětlivost a nepřesnost za hodnoty, je chytrý a zákeřný trik těch, kteří vědí, že strach z neznámého je základní lidská emoce, která zůstává, jen kulisy a čas kolem ní se mění.

Konzervativec ale vůbec nemá strach z neznámého, protože jeho postoje nejsou idealizovanými vzpomínkami, nýbrž oním pověstným klubíčkem, které známe z pohádek, díky němuž najde cestu z bludiště. Konzervativec nemá strach z budoucnosti, protože ví, na čem je postaven jeho úspěch. Nostalgik žije svou iluzi minulosti a marně touží po jejím návratu, což není možné už proto, že taková nikdy nebyla. Konzervativec je praktický budovatel, nostalgik nerealistický spáč, který se bojí probudit.

Opakem pamětníků neexistující minulosti jsou progresivisté. Ti také spí ve svém snu. Rozdíl mezi nimi je v tom, že jedni žijí v báchorkách o minulosti a druzí ve snových konstrukcích budoucnosti. V těch jedněch vystupují lidé, jací nikdy nebyli, a v těch druhých lidé, jací být nemohou. Jedni skládají z odlišných dějů obraz něčeho, co nebylo, další si představují svět, jaký být nemůže, ale oni by moc chtěli, aby takový byl.

Společné mají to, že jejich představám překáží skutečnost. Proto ji ignorují. Nenásledují-li je do jejich virtuálních světů ostatní, vydávají svoje ideje za realitu a násilí, ze začátku pouze myšlenkové, za možný nástroj nápravy. Souboj těchto dvou extrémů je natolik agresivní, že ve veřejném prostoru vzniká dojem, jako by neexistovala jiná možnost než volba mezi nimi. Je to falešné dilema.

Vzpomenu-li si na dokumenty o důvodech úspěchu nacismu v minulém století, pak mně na mysl přijdou souboje hnědých a rudých v berlínských ulicích.

Existuje možnost jiné volby. Znamená to vzít život i svět, jaký je, a krok za krokem jej měnit. Při této činnosti vznikají chyby, které bolí, protože ve spánku nic nepostavíte. Vzpomínky na minulost i sny o ještě dokonalejší budoucnosti tu budou stále. Problém není existence těchto dvou extrémů. Potíž je, pokud ovládnou naši mysl. Což se myslím děje. Stačí zavítat na některou ze sociálních sítí. Což je jen jiný druh spánku. Stane-li se smyslem útěk od reality místo jejího zlepšování, pak si opět jedním takovým snem budeme muset zase projít. Opět a doopravdy.