Byl to jeden z těch večerů, kdy se jeho nálada nepotkala s mým osobním rozvrhem. Konečně teplo a atmosféra na Výtoni, když jsem vystoupil z tramvaje, byla náplavkově pražská. Lidé vyvaleni na zahrádkách, lodě u břehu plné, obloha pomalu zhasínala, od stolků bylo slyšet první ne zcela střízlivé hlasy, svíčky blikaly a tlumené hlasy hostů byly doplněné vůní všech možných rostlin vhodných ke kouření. Přesně takový večer, kdy jeden ocení, že bydlí pár metrů od Vltavy.

Jenže pracovní myšlenky v hlavě mě tížily víc než taška pověšená na rameni. Věděl jsem, co mě večer ještě čeká za povinnosti, a tak jsem se ploužil pomalu, bez šance na změnu směru ke svému domu. Minul jsem poslední kavárnu s výhledem na řeku a železniční most a zahnul do již poklidné vedlejší ulice, když mě na rohu zastavila dívka.

„Nevíte, kde se tady dají koupit cigarety?“ zeptala se mě hlasem, z něhož bylo patrné, že pár deci již asi Na břehu Rhôny ochutnala. Překvapen a současně potěšen, že mám důvod se přeci jen pozdržet od cesty domů a psaní prezentace, ukázal jsem na nedalekou hospodu s logem známého irského piva.

Vykračoval jsem si potemnělou ulicí jak klouček po prvním doteku s holkou. Spokojenej z toho, jak jsem schopen zaujmout mladá děvčata.

„Na konci této ulice doprava, tam je večerka a tam mají cigára,“ odpověděl jsem ochotně a tak trochu závistivě. Také bych chtěl mít starosti spojené s večírkem, a ne komunikační strategií.

Hodila na mě smutný pohled, který říkal, že taková dálka do neznáma je cosi neskousnutelného v tak příjemně rozjetý večer. „Hele, nemám cigarety, jen doutníčky,“ řekl jsem smutně a ochotně, aby viděla, jak jsou boomeři připraveni pomáhat nastupující generaci.

„Jé, a dal byste mi? Dva?“ vykřikla nadšeně, s nadějí, že dalekou cestu za závislostí nebude muset absolvovat. Vytáhl jsem krabičku, vysunul šuplík s doutníčky a ona mě hbitě zbavila dvou kousků. „Máte oheň?“ následovala logická otázka. Jsa drobný škudlil, nechtěl jsem jí věnovat zapalovač, a tak jí připálil oba kousky najednou. Poděkovala a ještě než zmizela k partičce postávající v nedalekém parčíku, mě políbila na tvář.

Vykračoval jsem si potemnělou ulicí jak klouček po prvním doteku s holkou. Spokojenej z toho, jak jsem schopen zaujmout mladá děvčata. Asi po deseti vteřinách poletování v nebeské radosti začal mozek klást nepříjemné otázky.

Co když si jen vytipovala kořena, kterého správně odhadla, že by mohl mít cigára, a jednoduše jí záměr vyšel. Líbezný úsměv i milý polibek byly jen součástí plánu, žádná odměna, natož upřímné potěšení. Jsi trouba, říkalo mi mé cynické já a ego dopadlo na chodník před zaparkovaná auta.

Když jsem míjel loučící se dvojici u kavárny v mé ulici na rohu, vlna nálady se opět proměnila. No a co. Není jedno, proč se ta událost stala? Potěšilo mě to? Ano. Jsem v lepší náladě, než jsem byl před pár minutami? Ano. Udělal jsem někomu radost? Ano. Tak nemudruj a raduj se.

Díky té nově nabité energii jsem si dokonce ani nepřivolal výtah a vyběhl do svého patra jako v dobách, kdy bych otázku po cigaretě bral se samozřejmostí jako výzvu přidat se k zábavě.

Někdy moc dumáme nad důvody, proč se věci dějí, a hledáme samé složité a zákeřné úmysly za událostmi kolem nás. Možná je lepší přijímat věci jako šanci na vnímání světa coby prostoru, kde se setkáváme s lidmi, a můžeme jim dělat radost. Pro ten pocit samotný, bez nějakých dalších úmyslů. Pak se napojíme na energii, která nám umožní alespoň na chvíli být usměvaví. Což nic nestojí. Jaké překvapení v době, kdy se za všechno platí, nejvíce vlastním stresem a chmury.

Nakonec to byl krásný okamžik a prezentaci jsem napsal docela rychle. Ani jsem si nemusel zapálit svůj domácí doutník, stačilo mi cítit vůni těch dvou cigárek v ústech oné neznámé.