Na pódiu se objevuje muž v blyštivém saku a před dvaceti tisíci nadšených diváků zahajuje koncert v O2 Aréně. Je vyprodáno, hudebník otevírá show baladou Máma. Michal David, skvělý jazzman, jenž dal přednost popu a stal se králem české normalizační diskotéky, znovu ukázal, že nostalgie je nejprodávanější komodita současnosti. Publikum je dojaté, ne snad ani tolik jako z hudební kvality, jako z návalu vzpomínek na dobu, kdy všechno bylo nějak jednodušší.

Zpěváci režimu jako anestetikum

Michal David, vlastním jménem Vladimír Štancl, byl v 80. letech všude. Jeho hity jako Discopříběh, Nonstop nebo Pár přátel stačí mít zněly z každého tranzistoru, spartakiádního stadionu i televizních estrád. Nebyl disidentem, nebyl v undergroundu, byl součástí showbyznysu, který fungoval podle pravidel doby. A ta pravidla psala komunistická strana.

Jeho popularita mu otevřela dveře na večírky, kde se to hemžilo dcerami a syny prominentních komunistických kádrů. A Michal David jim byl ochoten vyhovět, ať už šlo o soukromé koncerty nebo dedikace. Diskotékový idol s kytarou Casio na krku byl bezpečnou volbou, bezproblémovým interpretem pro kulturu, která potřebovala kulisu, ne kritiku.

Písně Michala Davida byly za socialismu v mnoha ohledech únikem, jednoduché, chytlavé, neškodné. V kontrastu s depresivní realitou front na banány, cenzurovaných knih a šedivých ulic nabízely aspoň něco barevného. A právě tato role normalizačního anestetika z něj dnes dělá paradoxní symbol minulosti, která se začíná idealizovat. Protože kdo by si nechtěl aspoň na dvě hodiny připomenout dobu, kdy byl mladý, měl jistou práci, levné bydlení a pravidelně se díval na Televarieté?

A Michal David není sám. Stále si hýčkáme skupinu Olympic nebo zpěvačku Helenu Vondráčkovou, která v dobách minulých plnila kulturní plány i hlediště. Česká společnost se ráda ohlíží zpět, zejména na období, které bylo všechno, jen ne svobodné. Přesto se na něj vzpomíná s překvapivou něhou. Odpoledne na zahrádce, fronty na rohlíky, vzpomínky na školu v přírodě a hlavně „všichni jsme byli stejně chudí, ale měli jsme klid“. Jak to, že se lidem po něčem takovém stýská?

Vzpomínkový optimismus a nostalgie po socialismu

„Michala Davida jsem sice nikdy neposlouchal, ale musím se přiznat, že když slyším nějaký z jeho hitů, tak mám v sobě různé emoce, připomíná mi to hlavně mládí. Vzpomínám si, že ho hráli na školních diskotékách, kdy jsme s holkama tančili ploužáky asi metr od sebe. Tak je to takové sentimentální. Ale upřímně, kdyby mi ho dnes pustili do sluchátek, tak si to asi hodím,“ usmívá se Zbyněk (52) z Prahy.

„Osobně jsem ho několikrát zažil hrát, to už ale byla 90. léta, kdy jeho sláva po revoluci upadla, a vystupoval různě po diskotékách, aby měl alespoň nějaký kšeft,“ říká Zbyněk pro Flowee. Na otázku, co si myslí o tom, že dnes se dostávají normalizační umělci zase do kurzu, krčí rameny. „Domnívám se, že lidem se nestýská ani tak po té době, jako spíš po tom, kdy byli mladí,“ dodává Zbyněk.

Češi jsou mistři v disciplíně zvané „vzpomínkový optimismus“. Na socialismus se často vzpomíná jako na období stability, přestože šlo o čas nesvobody, cenzury a izolace od světa. Je to, jako kdybychom si pamatovali jen školní výlety a zapomněli na šikanu a tresty.

Místo pohádkového Západu přišly divoké devadesátky: privatizace, nezaměstnanost, podvody, krachy podniků. Ze dne na den se svět změnil, a ne každý se v něm dokázal zorientovat.

„My si filtrujeme vzpomínky na to, co je příjemné, a co ne,“ vysvětlil v rozhovoru pro Flowee sociolog Vojtěch Bednář příčiny, které nám lakují dobu minulou na růžovo. „Pocitově to působí, že dřívější doba byla jistá, a tím pádem bylo všechno lepší, zatímco dneska je všechno špatně,“ uvedl dále Bednář. Psycholog Dalibor Špok má podobný názor. „…vracíme se do doby, kdy jsme byli mladí. Tehdy jsme zažívali mnoho věcí poprvé. Cítili jsme mnohem větší nezávislost. Kdežto mnozí lidé žijí v pozdějším věku rutinně,“ vysvětluje v rozhovoru pro magazín Téma 23/2025.

Stesk po jistotách

Není to jen obliba Michala Davida, Heleny Vondráčkové nebo retro akcí v Lidlu. Sice žijeme v době, kdy si můžeme koupit mango v každém supermarketu, sledovat Netflix nebo jet na víkend do Říma, a přesto stále častěji slyšíme, že „za komunistů bylo líp“.

Uprostřed zrychlené doby, nabité svobodami i frustracemi, se v Česku stále ozývá hlas, který s jistou melancholií vzpomíná na éru, již historie označila za období „normalizace“. Nejde jen o výstřelky několika staromilců či nespokojenců. Tento fenomén, nostalgie po komunismu, má své paralely po celé postkomunistické Evropě: od východního Německa přes Polsko, Slovensko, Maďarsko až po bývalý Sovětský svaz či Jugoslávii. A nelze jej jednoduše odbýt jako selhání paměti nebo ztrátu orientace.

Když v roce 1989 padl komunismus, všude panovalo nadšení. Lidé mluvili o „návratu do Evropy“ a těšili se na svobodu, spravedlnost a blahobyt. Jenže místo pohádkového Západu přišly divoké devadesátky: privatizace, nezaměstnanost, podvody, krachy podniků. Ze dne na den se svět změnil, a ne každý se v něm dokázal zorientovat.

Sociologové tomu říkají postrevoluční rozčarování. Jinými slovy: lidé čekali hodně, ale realita byla složitější. A tak se mnozí začali dívat zpět. Do dob, kdy sice nemohli říct, co si myslí, ale věděli, že jejich děti budou mít školu, práci a bydlení. A že v neděli bude řízek.

Nespokojení volí nostalgii

Podle výzkumnice Kristen Ghodsee je tahle nostalgie vlastně jazykem zklamání. Lidé si nevzpomínají na cenzuru nebo estébáky, ale na to, že měli „svůj klid“. Byt, práci, jasně daný životní rytmus. Nikdo se nemusel bát, že přijde o práci, protože mu onemocní dítě, a taky nikdo netlačil na výkon jako dnes.

Zajímavé je, že právě v Česku má tenhle stesk zvláštní chuť. Na rozdíl od jiných zemí nebyla změna režimu krvavá. Totalita tu byla spíš „v papučích“, nenápadná, dusivá, ale bez velkého násilí. O to snadněji se idealizuje. Navíc pro spoustu lidí byla normalizace dobou, kdy byli mladí, zdraví a všechno měli před sebou.

„Ti nespokojení volí nostalgii. A když je jim v tom dobře, jejich mozek bude přinášet tyto vzpomínky víc a víc,“ říká Špok a dodává, že vzpomínky nám do určité míry pomáhají. Problém nastává, když žijeme jen a pouze v zajetí minulosti. „Když nám nostalgie pomáhá, je to v pořádku, ale když nám současnost zošklivuje, je toho vzpomínání už příliš mnoho,“ uzavírá psycholog.