Zpátky ke kořenům: Jak vypadá život v ekovesnici mimo běžný svět

Ekovesnice nejsou jen běžné vesnice. Jsou to živé projekty návratu ke kořenům, kde se spojuje moudrost dávných časů s moderní touhou žít v souladu s přírodou. A právě o tom nám bude vyprávět Petr Skořepa, který sice není architekt v tradičním slova smyslu, ale svou cestu si našel jako mistr přírodního stavitelství. Věnuje se návrhům a stavbám z hlíny, slámy a dřeva a staví místa, kde soběstačnost není jen heslo, ale skutečný život.

Petrův příběh začal před dvaceti pěti lety v Himálaji, kde ho oslovila jednoduchost života lidí, kteří nemají téměř nic, ale mají své kořeny a komunitu. Po návratu do Evropy se začal věnovat permakultuře a projektům ekovesnic, které postupně realizoval u Liberce i na Slovensku. Dnes hledá větší pozemky, kde by mohly vyrůst vesnice pro stovky lidí, a zkoumá možnosti i za hranicemi Evropy.

Petr nám otevře dveře do svého světa, kde se prolíná touha po svobodě, propojení s přírodou a hledání nových forem soběstačnosti, které však ctí staré hodnoty a moudrost, kterou jsme pomalu začali zapomínat.

Petře, postavili jste ekovesnici na Slovensku, která je nyní na prodej, je to tak?
Ano, na Slovensku už nějaká ekovesnice stojí, ale momentálně je celá k prodeji a otevřená dalším rodinám, které by v ní chtěly žít. Nachází se kousek od Myjavy, blízko moravských hranic, v malebných Bílých Karpatech. Jsem nyní součástí větší komunity, kterou tvoří asi 40 rodin a soustředíme se na ambicióznější projekt, stavbu větší vesnice v Tanzanii, která by měla pojmout stovky lidí. Letos s realizací začínáme.

A vy se budete stěhovat do Tanzanie?
Ano, budu se tam pomalu a postupně stěhovat společně s dalšími československými rodinami, které do projektu jdou, budeme tam stavět a žít.

Proč jste si pro další projekt vybral právě Tanzanii? Co vás na tom místě oslovilo – příroda, komunita, legislativa nebo jiné podmínky?

Tanzanii jsem si nevybral, to ona si vybrala mě… Učím se vnímat znamení, přijímat tzv. náhody, které se mi dějí, a cesty, které mě vedou k mému záměru: být vděčný, zdravý a spokojený, mít šťastnou, zdravou a spokojenou rodinu…

Plánujete, že bude větší skupina lidí, která bude projekt budovat a společně tam i žít?
Ano, mělo by z toho vzniknout něco jako městečko. Aktuálně je projekt navržený pro 300 až 500 obyvatel, ale počítáme s tím, že se bude rozšiřovat až na tisíc lidí. Alternativní projekty jako tento se obvykle staví buď u měst, nebo vesnic, kde už existuje zázemí v podobě škol, obchodů a služeb. Nebo se hledají místa, která mají potenciál pro další rozvoj, aby se tam mohli uživit místní malí podnikatelé a farmáři.

Vy jste tedy během života změnil směr. Vyučil jste se elektrikářem a teď jste se posunul k ekologickému stavitelství a soběstačnosti?
Směr jsem několikrát změnil. Nejvíc mě táhne soběstačnost a k ní potřebuji znalosti a dovednosti. Hledal jsem svobodu a přišel jsem na to, že svobodu si můžeme vytvořit jen my sami, a abych se cítil být skutečně svobodný, musím co nejvíc vědět, znát a umět. Proto vznikla Škola přírodního stavitelství, kde už patnáct let učím lidi stavět domy z hlíny a slámy. Je to vlastně cesta od techniky k přírodě, od materiálů ke vztahům s krajinou i s lidmi.

Jaké jsou hlavní překážky při zakládání ekovesnic?

V Evropě jsou to zatím hlavně byrokracie a obavy z něčeho nového, a to jak ze strany úředníků, tak i obyvatel

Jak vypadá vaše cesta k soběstačnosti a proč dáváte přednost větším komunitám?
Na kurzech lidé získávají základní dovednosti, jak si postavit soběstačný dům, naučit se šetrnému větrání, svépomocně získávat vodu, energii i pěstovat potraviny. Co se týká komunit, zjistil jsem, že ty malé do dvaceti nebo třiceti lidí bývají nestabilní. Lidé se v nich často střídají, chybí sociální pestrost a vznikají zbytečné konflikty. Větší společenství dává lidem možnost najít si svou „bublinu“ podobně jako to funguje třeba u sportovců, rybářů nebo rodičů kolem školy. Právě tahle různorodost drží komunitu pohromadě a pomáhá jí dlouhodobě fungovat.

Co všechno obnáší soběstačné bydlení a jak funguje po technické stránce?
V našich domech využíváme obnovitelné zdroje. Máme velkou solární elektrárnu a také termočlánky zabudované do kamen, které z tepla vyrábějí elektřinu. Zajistí vytápění, ohřev vody a pokryjí běžnou spotřebu elektřiny menšího domu. V létě máme ze slunce obrovské přebytky, díky nim sekáme trávu, stavíme i jezdíme na elektrokolech a elektromotorkách a elektromobilech. Soběstačnost začíná u šetrnosti a chytrého využívání energie.

To zní jako velká energetická úspora. Kolik toho vyrobíte a využijete?
Od jara do podzimu vyrobí naše ekovesnice s asi třemi domy denně kolem 50 kilowatthodin elektřiny. Polovinu spotřebují domácnosti, druhou půlku využijeme k nabíjení elektromobilu, což vystačí na 100 až 130 kilometrů denně. Prakticky zadarmo ze slunce.

Jak se díváte na rozvoj elektromobility?
Lidé se jí stále trochu brání, hlavně kvůli bateriím. Ty ale rychle zdokonalují. Dnes už jsou dostupné železofosfátové baterie bez kobaltu, které vydrží i milion kilometrů a používají se nejen v domech, ale i v autech. Cena elektromobilů je navíc dnes srovnatelná s diesely a benzinovými vozy a dají se bez problémů nabíjet z přebytků solární energie.

Mnoho lidí si soběstačnost spojuje s návratem do minulosti. Vy ale využíváte moderní technologie jako elektrokola nebo elektromobily. Jak hledáte rovnováhu mezi pokrokem a přírodou?
Snažím se lidem neradit, spíš být inspirací. Rád na sobě testuju, co funguje, a to pak sdílím. Elektrokola používám často. Za covidu jsme začali vyrábět vlastní elektrokola s akcelerátorem, jako mají motorky.

Vy jste si ta kola opravdu vyráběli sami?
Ano. V době, kdy nám stát zakázal pořádat kurzy, to byl jeden ze způsobů, jak si přivydělat. Syn se tomu věnuje dodnes. Máme natočené i video, kde náš tehdy jedenáctiletý syn ukazuje, jak si z vašeho běžného kola udělat elektrokolo.

A to je cenově výhodnější než koupit hotové elektrokolo?
Určitě. Elektrokola bývají drahá, často přes 40 tisíc korun. My lidem pomáháme přestavět jejich stávající kolo, což je levnější. I když motor, a hlavně baterie, zůstávají největší položkou. Často radím, kde se dá něco sehnat levněji, třeba přes bazar. Všem známým jsme stavěli kola se středovým motorem, na který jdou běžně sehnat náhradní díly.

Používají to lidé i pro podnikání?
Ano. Kamarádka, která doma vyrábí kozí sýry, je rozváží na elektrokole. Najede ročně tři až pět tisíc kilometrů. Ušetří za auto, nepotřebuje řidičák a práce ji baví. Má příjem 800 až 1000 eur měsíčně, a přitom žije jednoduše a efektivně.

Takže se pohybujete mezi lidmi, kteří usilují o soběstačnost. Znamená to, že si vše vyrábějí sami a moderním technologiím se spíš vyhýbají?
Pozor, to ne. Já jsem měl krámky s mobilními telefony a moderní technologie miluju. Dnes dělám zážitkové jízdy s jedním z nejrychlejších elektrických aut na světě. Mám v technologiích přehled a často je testuju mezi prvními.

Když vytvořím suchý sklep nebo prostor částečně v zemi, můžu přes něj v létě nasávat vzduch a funguje jako klimatizace. V zimě je vzduch předehřátý, takže nepotřebuju ani tolik topit a ani rekuperaci. Tahle investice vydrží desítky až stovky let a je levnější než technická řešení.

U domů ale rád kombinuju to, co si sám dokážu opravit a udržovat. Nešel jsem do hlíny a slámy kvůli ekologii, ale kvůli nezávislosti. Materiál si umím vyrobit přímo na místě a nejsem tak závislý na nákupech a penězích.

Jde mi hlavně o soběstačnost, proto jsem založil web soběstačnost.cz, kde je mnoho inspirace. Nejsem žádný ekologický aktivista, spíš praktik. Technologie mám rád, ale vybírám jen ty, které dávají smysl. Například rekuperační jednotky mi přijdou složité a náročné na údržbu. Raději využívám jednoduché fyzikální principy, které budou fungovat i za sto let.

V čem vidíte nevýhodu rekuperace?
Za prvé vede vzduch plastovými a kovovými trubkami, které eliminují záporné ionty důležité pro zdraví. Ale hlavní důvod je jiný: dokážu si vytvořit nárazníkové pásmo s konstantní teplotou, a tím rekuperaci vůbec nepotřebuju.

Jak nárazníkové pásmo funguje?
Teplo stoupá nahoru, chlad klesá dolů, to je běžný fyzikální princip, který rád využívám. Dva metry pod zemí je stabilní teplota okolo 10 až 12 stupňů. Když vytvořím suchý sklep nebo prostor částečně v zemi, můžu přes něj v létě nasávat vzduch a funguje jako klimatizace. V zimě je vzduch předehřátý, takže nepotřebuju ani tolik topit a ani rekuperaci. Tahle investice vydrží desítky až stovky let a je levnější než technická řešení.

Soběstačný život znamená umět si poradit i v krizových situacích. Měl jste někdy moment, kdy jste si sáhl na dno? Co vás tehdy udrželo v chodu?
Jsem dobrodruh, takže těch „na dno“ bylo víc než dost. Například když jsme stopovali u afghánských hranic a obklopili nás chlapi s kalašnikovy, kteří nás nechtěli pustit dál. Byla to dost nepříjemná situace. Ale beru to jako školu života. Snažím se hledat řešení. A co nemůžu ovlivnit, tomu se raději vyhýbám.

Jak vypadá váš běžný den v ekovesnici? Co všechno obnáší život mimo běžný systém?

Vstávám přirozeně kolem páté ráno, bez budíku. Napiji se vody, protáhnu se, zacvičím a pak pracuji na počítači. Odpovídám na e-maily nebo připravuji nějaké projekty. Během dne se věnuji údržbě kolem domů, stavbě nebo tvorbě toho, co je potřeba. Odpoledne a večer patří rodině, sobě a zvířatům. Chodíme na procházky, hrajeme si, cvičíme, nebo děláme práci, kterou farma zrovna vyžaduje.

Když někdo chce začít žít udržitelně a soběstačně, ale neví jak, co byste mu poradil? Jak udělat první krok?
Na stránkách soběstačnost.eu je zdarma dostupný minikurz, kde najdete praktický návod, jak začít, hlavně v oblasti získávání energie. Nejdůležitější je ale začít v hlavě: představit si, co chci, cítit vděčnost, jako bych to už měl. Když si člověk stanoví jasný záměr a začne jít krok za krokem, ten cíl ho postupně přitáhne. Když chci do obchodu, nemůžu jít opačným směrem, třeba na hřbitov.

Má podle vás soběstačnost i duchovní rozměr? Změnil se váš vnitřní svět tím, že jste se oddálil od běžného systému?
Určitě. Můj duchovní učitel říkával, že celý život je cesta od hmoty k duchu. V mládí toužíme po věcech a majetku, ale jak stárneme, přirozeně se od hmoty odpoutáváme. Někdo jde přímo, jiný, jako já, spíše výkyvy. Občas vystoupám vysoko a pak zase spadnu na nos. Myslím si ale, že jsme tady proto, abychom se učili a rozvíjeli. A soběstačnost do toho patří.

Petře, máte manželku a děti, že?
Ano. Starší syn už nastupuje na střední školu, mladšímu je deset a chodí ještě na základku.

A budete se všichni stěhovat do Tanzanie?
Ne, vypadá to, že se přestěhujeme dolů do dědiny. Když máme děti, musíme se přizpůsobit hlavně jim. Nemůžeme je z toho prostředí jen tak vytrhnout. Já si v Tanzanii budu postupně budovat něco jako domov důchodců all inclusive pro klidné stáří, nejen pro sebe. Budu tam asi častěji jezdit na zimu a budovat dálkově. Tady zůstanu, dokud mě děti budou potřebovat.

Takže zůstáváte na Slovensku v nějakém menším domku?
Ano, někde dole ve vesnici, kde mají děti kamarády. Starší syn bude stejně dojíždět do města do školy. Bude to menší byt nebo domek, ale to už spíš nechám na ženě. Já si budu tvořit v Tanzanii a určitě to nebude nic klasického. Mám za ta léta nasbírané zkušenosti a tam bych chtěl postavit šestiúhelníkové apartmány. To je ale na delší povídání. Uvidíme, kam nás to zavede. Jeden z plánů je třeba postavit modulový nebo mobilní dům na nějakém pozemku. Necháme tomu volný průběh.

Jak si představujete svoji budoucnost?

Začínám věřit, že mě Bůh, vesmír nebo má duše vždy vede na místa, kde mě zrovna potřebuje. Proto si myslím, že se všechno děje ve správný čas tak, jak má, ať už si o tom myslím cokoli. Nemusím vždy chápat, jak to všechno funguje, podobně jako nechápu, jak funguje mobil, přesto ho používám. Vnímám, že mé tělo i duše vždy vědí, co je potřeba. Už přesně vím, co chci, a proto je mým záměrem být zdravý, šťastný a spokojený – a z toho vyplývá i moje budoucnost, stejně jako budoucnost mé rodiny.