Život za hranicemi. Buď v nějakém zářivém městě, jako je třeba San Francisco nebo Paříž. Anebo naopak někde na pustém ostrově, kde si kdykoli vylezete každé ráno pro kokosový ořech a do nejbližší civilizace se můžete dostat jen lodí. Budíte se do sluncem zalitého dne, usínáte za zvuku vln a svobodu doslova cítíte v každém póru vaší kůže. 

Že vám to zní jako sen? Pak tento sen můžete žít. Ale nemyslete si, že v tomto snu nejsou noční můry.

Výstup z komfortní zóny

Představte si, že si sbalíte kufry a přestěhujete se na místo, kde jste cizinci, kde pouliční cedule nedávají smysl a kde se snažíte rozluštit jídelní lístek se symboly, které vypadají jako hieroglyfy. To je ta vzrušující část – dobrodružství objevování nového světa. Ale brzy se dostaví realita.

Společně poodhalme příběh čtyř Čechů (a Češek), kteří v sobě našli tu odvahu a rozhodli se žít v cizině. Co je spojuje, je po jisté době touha po návratu domů. Tam domů, odkud tak rádi před lety odjeli, aby zjistili, že kouzlo domova je v mnohém nenahraditelné.

Karolína – deset let na pláži

„Když jsem se ve třiatřiceti najednou rozhodla z ničeho nic žít v cizině, většina mých přátel se na mě dívala s otevřenou pusou. Měla jsem velmi dobře rozjetou kariéru, vydělávala super peníze, neměla závazky. Jenže jsem se cítila vyhořená a strávit rok někde na pláži mi přišlo jako dobrý nápad,“ říká Karolína, která prožila deset let za hranicemi.

A dobrý nápad to podle ní nepochybně byl. Jenže nic není tak jednouché a snové, jak by se mohlo na první pohled zdát. Karolína byla šťastná a spokojená, protože si našla za hranicemi práci, která ji bavila. Měla přátele, pronajatý dům. Žila si to, co by mnozí nazvali snem. Jenže ona stoprocentně šťastná nebyla. Ne proto, že by byla ten typ člověka, který není nikdy spokojený. Narazila na problém osamění. Nešlo o „homesick“, tedy odloučení od domova. Ale byla v zemi s jinou kulturou, jiným náboženstvím, mimo Evropu… Obklopovali ji většinou muži, protože pracovala jako instruktorka kitesurfingu, ale vztah a přítele si nenašla.

Zatím stále čekáme, jak vše dopadne, ale myslím, že budu vězněm v zemi, kde jsem vždycky chtěla žít.

„Ono se to lehko řekne, najít si spřízněnou duši. Jenže v malých komunitách expatů to není taková legrace. Vybíráte ze značně omezeného množství mužů, z nichž valná většina hledá jen povyražení na jednu noc. Několikrát jsem naletěla, ale pak už jsem byla opatrná. Bylo mi strašně smutno, byla jsem pořád sama a kromě pár několikaměsíčních známostí, které vlastně nestály za nic, jsem se opravdu trápila pocitem odloučení, osamění a nepochopení. Přitom přátel, klientů i známých jsem měla kolem sebe mraky.“

Karolína se po deseti letech vrátila zpět do Čech. Na své desetileté prázdniny na pláži ráda vzpomíná, ale už by se zpět nevrátila. O úskalí jejího návratu si řekneme později.

Markéta – módní redaktorkou v Paříži

Dnes 40letá Markéta se sice necítila sama, protože to měla z Paříže domů jen kousek. Podařilo se jí, o čem vždycky snila – stala se módní redaktorkou v Paříži, kde pracovala pro známý lifestylový časopis. O této práci snila celou svou kariéru, až skutečně dostala příležitost a chopila se jí za pačesy. Vydělávala skvěle, dělala v redakci snů, obklopená lidmi se stejnými zájmy. Dokonce si v práci našla i partnera – módního fotografa. Všechno znělo jako pohádka. Dokud Markéta neotěhotněla.

Na miminko se oba těšili, ale „long story short“ (tedy ve zkrácené verzi), brzy po narození dvojčátek nastaly problémy a partnerské neshody, které její přítel vyřešil odchodem od rodiny. Markéta tak zůstala sama na dvě dcerky. Najednou už její vysněná práce nebyla takovým snem. Neměla na děti čas – anebo si musela vybrat. Kariéra, která ji a děti zabezpečí, anebo život mámy… Její sen se rozplynul a nejsnazší řešení bylo vrátit se zpět do Čech, kde by ji pomáhali rodiče.

„Jenže ono to nebylo tak, že se sbalíme a odjedeme. Partner sice o holky nejevil extra zájem, ale občas je vídal, takže když jsem mu řekla, o čem přemýšlím, jednoznačně byl proti. Navíc podle zákona má na děti právo a celá situace došla až před soud. Zatím stále čekáme, jak vše dopadne, ale myslím, že budu vězněm v zemi, kde jsem vždycky chtěla žít. Musíme doufat, že nakonec všechno vyřešíme hlavně pro dobro holek,“ říká s nadějí Markéta. I o jejím dalším osudu si řekneme později.

Martin – se zadrženým dechem do problémů

„Rozjel jsem byznys v cizině. Otevřel jsem si potápěčské centrum na jednom indonéském ostrově. Myslel jsem, jaká to bude paráda. Nějakou dobu jsem tam už žil a pracoval pro jiné, měl jsem zázemí i kamarády, měl jsem se skvěle, protože za mnou jezdili i kámoši z celého světa, takže o práci jsem neměl nouzi. Pak mě už ale nebavilo pracovat pro někoho a rozhodl jsem se, že si otevřu svou školu freedivingu, tedy volného potápění,“ říká Martin. A narazil. Na co? Nejen na odlišnou mentalitu, v níž peníze skutečně zmůžou všechno. Ale i na byrokracii, problémy s důvěrou a nakonec opět na osamění.

Sen o životě v Indonésii skončil v troskách. (zdroj: Shutterstock)


„K tomu, abyste si v Indonésii otevřeli byznys, musíte mít vždycky lokálního byznys partnera a vždy budete mít minoritu, tedy menšinový podíl ve společnosti. A musíte mít poměrně hodně peněz. Ty jsem vyřešil prodejem bytu v Čechách a důvěru jsem vložil do rukou 'kamaráda', Indonésana, který byl jako můj brácha.“ Brácha fungoval. Všechno společně zařídili: papíry, dokumenty, povolení, potápěčskou základnu. Trvalo jim to tři roky. Jenže z bráchy se postupně vyklubal vykuk, který na konci Martina z byznysu vyštípal. Navíc to šlo poměrně jednoduše, protože on byl místní a všechno mu hrálo do karet. Martin se nakonec po třinácti letech vrátil do Čech. I k jeho příběhu se vrátíme.

Milena – do světa s batohem, zpátky se třemi dětmi

Dnes 45letá Milena se dlouhou dobu bez cíle toulala světem. Spala, kde se dalo, chodila hodně po svých anebo se svezla stopem, na vlak anebo autobus zbylo jen někdy. Spala na ulici, v lese, na pláži anebo v kempu. Snadno se seznamovala a jako dvacetiletá toho moc nepotřebovala. Prošla a projela kus světa. Nakonec se seznámila se Španělem. Vzala si ho a usadili se v jednom polorozpadlém domě, který koupili a postupně zvelebili. V průběhu šesti let se jim narodily tři děti. Byli spokojení, i když na stylu života toho moc nezměnili. Některá období byla snazší, protože si toho hodně doma vypěstovali. Jiná těžší, protože neměli peníze a José se moc do práce nehrnul. Ale nějak to dávali. Až do okamžiku, kdy Milena onemocněla.

Zdravotní pojištění si neplatila, takže neměla ani řádnou lékařskou péči. Po deseti letech kontaktovala svoje rodiče v Čechách a svěřila se jim. Ti zaplatili statisícové dluhy na jejím pojištění a nabídli jí, ať se i s rodinou vrátí do Čech, tedy na Moravu. Milena otevřela debatu s Josém, ale ten s ní a dětmi do Čech jít nechtěl. Ale návrat jim neznemožnil. Milena se tak s dětmi vrátila. A jak je to dál?

K řešení vždy nevede přímá cesta

Zajímá vás, jak se tyto příběhy vyvíjejí dál? To si hned řekneme, ale nyní se pojďme na problematiku života za hranicemi a následného případného návratu podívat obecně a objektivně.

Nejde jen o to, že se vám stýská po rodině a přátelích, ale také o stesk po důvěrně známém pohodlí vlastní kultury – po jídle, hudbě, festivalech a jemných nuancích, díky kterým se doma cítíte jako doma.

Život za hranicemi – ať už jste se vydali do světa za prací, studiem nebo dobrodružstvím – je zkušenost, která může být vzrušující. Otevře vám nové možnosti, umožní lépe poznat sebe sama, ale zároveň je neuvěřitelně náročná. Je to jako vystoupit ze své komfortní zóny do země, kde se jazyk, kultura a způsob života mohou výrazně lišit. Přesto pro mnohé z těchto „dobrodruhů“ nelze lákadlu nových zážitků a příležitostí odolat.

Co nás může překvapit

Jedním z největších problémů, kterým čelí ti, kdo opustili domov, je jazyková bariéra. Můžete mluvit plynně pěti jazyky, ale když se ocitnete na místě, kde nemluvíte místním jazykem, je to jako dočasná ztráta řeči. Budete se spoléhat na gesta, ukazovat na obrázky a dopouštět se zábavných a nezapomenutelných komunikačních nehod.

Kulturní rozdíly mohou být také nepříjemné. Zvyky, tradice a společenské normy, které jsou pro místní obyvatele druhou přirozeností, vám mohou připadat jako cizí. Jednoduché věci jako pozdravy, etiketa stolování, a dokonce i osobní prostor se mohou značně lišit od toho, na co jste zvyklí.

Pro mnohé se stesk po domově stává stálým společníkem. Nejde jen o to, že se vám stýská po rodině a přátelích, ale také o stesk po důvěrně známém pohodlí vlastní kultury – po jídle, hudbě, festivalech a jemných nuancích, díky kterým se doma cítíte jako doma. Jak se dny mění v týdny a pak měsíce, může být stesk po domově emocionálně náročný.

Zprvu je to jako líbánky

Abychom pronikli hlouběji do emocionální horské dráhy života za hranicemi, vyhledali jsme názory doktorky Emily Anderson, psycholožky, specializující se na mezikulturní adaptaci.

„Překračování hranic může být jak vzrušující, tak emocionálně náročné. Jednotlivci prožívají celou škálu emocí od vzrušení a zvědavosti až po úzkost a stesk po domově. V počáteční fázi se často projevuje jakési období líbánek, kdy je vše nové a fascinující. Jakmile však novinka vyprchá, začnou se více projevovat problémy spojené s adaptací na nové prostředí.“

Za dobrodružství a romantiku se někdy platí vysoká cena - osamělost. (zdroj: Shutterstock)


Stesk po domově je běžnou a přirozenou reakcí. Je známkou toho, že si jedinci váží své domácí kultury a vazeb. Strategie zvládání, jako je udržování kontaktu s blízkými, poznávání místních kulturních aktivit a vyhledávání sociální podpory, mohou pomoci stesk po domově zmírnit.

„Je však nutné si uvědomit, že adaptace je proces,“ zdůrazňuje doktorka Anderson. „Postupem času si jedinci často vytvoří odolnost, mezikulturní kompetence a hlubší porozumění sobě samým. Stávají se přizpůsobivějšími a získávají širší pohled na svět.“

Naši čtyři hrdinové by se možná více či méně adaptovali, ale tuto šanci už nedostali, nebo byli vehnáni do situace, kdy se rozhodli pro návrat. A to byla další výzva…

Cesta zpět domů: Pocity z návratu

Jak naše příběhy pokračují?

Karolíně se podařilo zapojit zpět do jejího života „před odjezdem“. Nějaký čas bydlela v Praze u kamarádky, ale postupně si našla práci a začlenila se do normálního života. Našla si přítele a společně plánují budoucnost. „Jasně, že na to někdy vzpomínám. Nejvíce když potkám někoho, kdo si stěžuje, jak je to tady hrozné a jak rád by někam odjel. Nerada o svém příběhu mluvím, ale vždycky mám v hlavě jen: Tak to zkus, seber se a prostě odjeď. Tu možnost máme všichni, ale ne každý má koule na to to udělat. A nikdo nemůže být připraven na pocity, které zažije. Já jsem ráda, že jsem doma, ale stejně ráda i za to, že jsem tenkrát odjela za svým snem. Teď mám sen jiný,“ uzavírá spokojeně Karolína.

Markétin další vývoj tak pozitivní není. Pořád čeká na soud, který podle všeho proběhne v Paříži, protože její dcery se tam narodily. S otcem svých dětí spolu nejsou a jejich vztah je zcela chladný. Markéta by si moc přála odjet k rodičům do Čech, ale zná spoustu případů, kdy soud rozhodl tak, že děti musejí mít střídavou péči a styk s oběma rodiči. Obává se budoucnosti, protože už vlastně neví, co sama chce. „Zatím pracuju pořád v redakci, ale jen na poloviční úvazek. Hodně dělám z domu, ale není to jednoduché. Maminka se sem z Čech prakticky přestěhovala a pomáhá mi. Doufáme, že soud bude co nejdříve, abych věděla, jaké máme možnosti. Problém je, že čím jsme tu déle, tím více vidím, jak se holky stávají 'Francouzkami'. Nevím, jak to bude dál,“ končí zatím otevřeným koncem Markéta.

Martin je zpět doma a protlouká se, jak se dá. O byt přišel, o byznys v Indonésii také. Práva se nedovolá a vzdal to. „Snažím se neohlížet se za tím, co bylo. Plánuju, co dál, ale zatím se mi nedaří sehnat takovou práci, kterou bych měl rád. Takže dělám, kde se dá, v létě je to lepší, protože jsou festivaly a můžu pracovat v pohostinství. Nepotápím se a ani netrénuju, nějak mi ta moje zahraniční zkušenost vzala do freedivingu chuť. A to jsem jogín! Měl bych se umět hodit do klidu, ale asi to chce ještě čas,“ doufá Martin, který začíná od nuly.

Rozšířili jste si obzory, rozšířili své chápání světa a pravděpodobně jste navázali kontakty, které vám vydrží po celý život. Je však také běžné, že cítíte nostalgii po místě, které jste opustili, po lidech, které jste potkali, a po verzi sebe sama, které se v tomto prostředí dařilo.

A poslední je Milena. Té se zatím daří úspěšně bojovat s nemocí. Pomáhají jí rodiče a kamarádi. „Mám štěstí, že jsem se i s dětmi vrátila opravdu domů. Mám tu rodiče, na které jsem na tak dlouho zapomněla, a snažím se jim vynahradit všechny ty roky. Naštěstí tu teď mají vnoučata a všichni se těšíme, jak to bude, a věříme, že dobře. S Josém jsme v kontaktu a možná se stane i to, že za námi přijede. Doufám v to nejlepší. Dětem vyprávím můj příběh a snažím se jim vštípit to, jak důležité je mít v životě domov, zázemí a kořeny.“

Vidíte? Každý příběh je jiný, ale všechny aktéry spojuje to, že šli za svým snem a jiný sen nyní hledají nebo již následují.

Návrat je stejně těžký a někdy i těžší než odjezd

Cesta zpět po pobytu za hranicemi je v mnoha ohledech stejně náročná jako počáteční odjezd. I když je zde vzrušení ze shledání s blízkými a přijetí známého, může být doprovázeno i pocitem ztráty. Změnili jste se. Vyrostli jste. Už nejste sami. Anebo naopak jste tak moc sami, že potřebujete odbornou pomoc.

Stali jste se syntézou kultur a zkušeností. Znovuzačlenění do starého života se může zdát jako nacpání hranatého kolíku do kulaté díry.

Doktorka Anderson vysvětluje: „Reverzní kulturní šok je jev, který navrátilci často zažívají. Vyznačuje se pocity dezorientace a odcizení ve vlastní kultuře. Jedinci mohou zjistit, že se již plně neztotožňují se svou domácí kulturou nebo že se jejich hodnoty a perspektivy změnily. To může být jak náročné, tak obohacující.“

Po návratu domů si s sebou nesete vzpomínky, ponaučení a nově nabyté perspektivy z pobytu za hranicemi. Rozšířili jste si obzory, rozšířili své chápání světa a pravděpodobně jste navázali kontakty, které vám vydrží po celý život. Je však také běžné, že cítíte nostalgii po místě, které jste opustili, po lidech, které jste potkali, a po verzi sebe sama, které se v tomto prostředí dařilo.

Sny jsou od toho, aby se žily

Život za hranicemi je transformativní zkušenost, která představuje pro jednotlivce hlubokou výzvu. Nutí je přizpůsobovat se, učit se a růst. Je důležité přistupovat k této cestě s otevřenou myslí, odolností a ochotou přijmout vzestupy i pády. V konečném důsledku může vést k osobnímu růstu, větší empatii a hlubšímu pochopení bohaté tapiserie našeho světa.

Život za hranicemi je nakonec dynamická cesta, která zahrnuje vstup do neznáma, plavbu v neprobádaných vodách a návrat domů s navždy změněným srdcem. Je to připomínka toho, že ať už je to jakkoli náročné, snaha o získání nových zkušeností a kontaktů je hluboce lidským úsilím – úsilím, které nás formuje, obohacuje naše životy a udržuje ducha dobrodružství naživu.

Související…

Cestovatel Martin Šimek: Každou destinaci musíte ochutnat všemi smysly
Zdeněk Strnad

foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek