„Bylo nebylo, potkala jsem člověka, o kterého jsem prosila vesmír. Dokonce jsme se setkali přesně tak, jak bych si přála – sama jsem se vydala na horolezecký výlet a díky sérii osudových a nepravděpodobných událostí jsme se náhodou jako jediní dva ubytovali na odlehlé farmě. Hned první večer, kdy jsme se setkali, jsme vedli hluboký rozhovor dlouho do noci. Od té chvíle jsme byli jako jeden. Prožili jsme bouřlivé dobrodružství – lezli jsme, milovali se a projížděli krajinou. Jeden druhému jsme sdíleli svá největší tajemství a pomáhali si v těžkých chvílích. Na konci výletu jsem se zavázala, že se přestěhuji do jeho státu. Vypadalo to jako dokonalá pohádka. A přesto nebyla,“ popisuje v textu publikovaném na portále Better Humans autorka May Pangová.

„Navenek jsme měli stejné životní cíle, stejné vášně a stejné zájmy. Komunikovali jsme ale odlišně, konflikty jsme řešili diametrálně rozdílnými způsoby a naše myšlení se neshodovalo. Nakonec jsme se rozešli,“ píše.

Sňatek se stává nadějnou, velkorysou, nekonečně laskavou hrou dvou lidí, kteří ještě nevědí, kdo jsou a kdo by mohl být ten druhý. Zavazují se k budoucnosti, kterou si ještě nedokáží představit a pečlivě se vyhýbají jejímu zkoumání.

A pak potkala někoho, kdo byl přesným opakem toho, co si myslela, že chce. „Neměli jsme stejné životní cíle a hned první den to nezajiskřilo. A přesto je dnes, o několik let později, každý okamžik strávený s ním čirým blahem. Nikdy jsem se necítila tak skutečně viděná a zbožňovaná taková, jaká jsem. Ačkoli jsme se v době, kdy jsme se potkali, pohybovali po naprosto odlišných životních trajektoriích, zdá se, že jsme si nějakým způsobem spoluvytvořili dokonale sladěnou realitu,“ říká.

Z lásky, nebo z rozumu?

Jak je ale možné, že pro nás nebývá náš vysněný člověk „tím pravým“? Je to jedna z věcí, kterých se nejvíce bojíme, že by se nám mohly stát. Děláme vše pro to, abychom se jí vyhnuli. A přesto si bereme „špatného“ člověka, píše ve svém článku pro The New York Times autor románu The Course of Love Alain de Botton. Částečně je to podle něj proto, že sami máme jisté problémy, které vyplavou na povrch až ve chvíli, kdy se snažíme s druhými sblížit. „Normální“ se zdáme jen těm, kteří nás dobře neznají.

Nikdo není dokonalý. Problém je ale v tom, že před manželstvím se do složitých témat ponoříme jen zřídka. Kdykoliv hrozí, že se vynoří nedostatky, zabalíme to. „Sňatek se stává nadějnou, velkorysou, nekonečně laskavou hrou dvou lidí, kteří ještě nevědí, kdo jsou a kdo by mohl být ten druhý. Zavazují se k budoucnosti, kterou si ještě nedokáží představit, a pečlivě se vyhýbají jejímu zkoumání,“ píše de Botton.

Po většinu zaznamenané historie lidé uzavírali sňatky z rozumu – jeho rodina měla prosperující podnik, její otec byl úředníkem nebo byli oba rodiče stejného náboženského vyznání. Takové svazky byly ale plné samoty, nevěr, nebo dokonce zneužívání. Manželství z rozumu tedy při zpětném pohledu vůbec rozumné nebylo. Asi i proto manželství z lásky, které sňatky z rozumu nahradilo, bylo do značné míry ušetřeno nutnosti zodpovídat se. U sňatků z lásky záleží na tom, že to dva lidi k sobě zkrátka táhne, a v srdci vědí, že to tak je správné. A čím nerozvážněji se manželství jeví – například když nastane půl roku po seznámení – tím bezpečněji se mohou milenci cítit. Nerozvážnost je totiž považována za protiváhu všech chyb, které napáchala staletí sňatků z rozumu.

Co vlastně chceme?

„I když se domníváme, že v manželství hledáme štěstí, není to tak jednoduché. Ve skutečnosti hledáme hlavně to, co je nám známé,“ podotýká de Botton. V rámci našich dospělých vztahů se tak snažíme obnovit pocity, které jsme zažívali už v dětství. 

U sňatků z lásky záleží na tom, že to dva lidi k sobě zkrátka táhne, a v srdci vědí, že to tak je správné. A čím nerozvážněji se manželství jeví – například když nastane půl roku po seznámení – tím bezpečněji se mohou milenci cítit. Nerozvážnost je totiž považována za protiváhu všech chyb, které napáchala staletí sňatků z rozumu.

„Jak logické tedy je, že jako dospělí někdy odmítáme kandidáty na manželství nikoli proto, že jsou špatní, ale proto, že jsou příliš správní – příliš vyrovnaní, zralí, chápaví a spolehliví – pokud naše dětství nebylo pohádkové, taková správnost na nás totiž působí jako něco cizího. Bereme si špatné lidi, protože si nespojujeme to, že jsme milováni, s pocitem štěstí,“ vysvětluje autor. Podle něj je problém i v tom, že si připadáme osamělí. „Někdo, kdo se cítí být nesnesitelně sám, nemůže být v dobrém rozpoložení pro výběr partnera. K tomu, abychom byli přiměřeně vybíraví, musíme být zcela smířeni s vyhlídkou na mnohaletou samotu – jinak riskujeme, že se zamilujeme do toho, že už nejsme sami, spíše než do partnera,“ dodává.

Nakonec se podle de Bottona bereme, abychom prodloužili určité příjemné pocity. „Představujeme si, že nám manželství pomůže udržet si radost, kterou jsme cítili, když nás poprvé napadla myšlenka na manželství: Možná jsme byli v Benátkách, večerní slunce se odráželo na hladině, povídali jsme si o něčem, co nikdo předtím nepochopil. Rozhodli jsme se pro sňatek, abychom tyto pocity zachovaly, ale nedošlo nám, že mezi nimi a institucí manželství není žádná pevná vazba,“ upozorňuje. Manželství nás výrazným způsobem přesouvá do jiné, zcela odlišné a administrativnější roviny, která se možná odehrává spolu s blázincem kolem dětí, které zabíjejí vášeň, z níž vzešly. Jedinou společnou složkou je partner, který nemusí být tou správnou ingrediencí.

Musíme vyměnit romantické představy za tragické – a místy komické – vědomí, že každý člověk nás bude frustrovat, rozčilovat, štvát a zklamávat. A my mu budeme, bez jakéhokoliv zlého úmyslu, dělat totéž.

Konec nevyhnutelný?

Je tu ale i jedna dobrá zpráva. „Když zjistíme, že jsme si vzali 'nesprávného' člověka, vlastně to nevadí,“ tvrdí de Botton. „Nemusíme kvůli tomu opouštět jeho – pouze tu původní romantickou představu, na níž bylo posledních 250 let založeno západní chápání manželství: že existuje dokonalá bytost, která dokáže uspokojit všechny naše potřeby a každou naši touhu. Musíme vyměnit romantický pohled za tragické – a místy komické – vědomí, že každý člověk nás bude frustrovat, rozčilovat, štvát a zklamávat. A my mu budeme, bez jakéhokoliv zlého úmyslu, dělat totéž,“ píše de Botton. Podotýká, že jakkoliv to může znít zvláštně, takovýto pesimismus zmírňuje nadměrný imaginativní tlak, který naše romantická kultura na manželství vyvíjí.

„Selhání jednoho konkrétního partnera, který nás nezachrání před naším smutkem a melancholií, není argumentem proti této osobě ani znamením, že je svazek odsouzený k zániku nebo potřebuje vylepšení. Člověk, který se k nám nejlépe hodí, není ten, který ve všem sdílí náš vkus – takový ani neexistuje – ale osoba, která dokáže o rozdílech ve vkusu inteligentně vyjednávat. Spíše než nějaká pomyslná představa dokonalé kompatibility je skutečným znakem 'ne příliš špatného' člověka schopnost s velkorysostí tolerovat rozdíly. Kompatibilita je výdobytkem lásky, nesmí být jejím předpokladem,“ zdůrazňuje de Botton. Podle něj bychom se měli naučit vyrovnat se s „nesprávností“ a snažit se zaujímat shovívavější, laskavější pohled na její četné příklady v nás i v našich partnerech – a brát je s humorem.

Související…

Manželství má být pečetí lásky. Některé vztahy naopak zabíjí
Milada Kadeřábková

foto: Shutterstock, zdroj: New York Times