Fotografická paměť, často také označována jako eidetická paměť, představuje schopnost uchovávat vizuální obrazy v paměti po dlouhou dobu a s vysokou přesností. Touto výhodou se může chlubit pouze velmi malé procento lidí a ve většině případů se vyskytuje u dětí. Na stole navíc leží otázka, kterou s naprostou jistotou zatím nemůže zodpovědět žádný vědec ani odborník – je fotografická paměť opravdu skutečná?

Není paměť jako paměť

Lidský mozek představuje komplexní a vysoce funkční stroj, který v sobě dokáže uchovávat několik druhů paměti. Přirovnat ho lze k pevnému disku, jaký známe z počítačů a který obsahuje velké množství rozdělených dat a informací. A stejně jako u počítače i u pevného disku narazíme na limit, který množství uložených dat omezuje. Německý neurolog Boris Konrad tvrdí, že většina lidí dokáže ve své pracovní paměti držet pět až devět nových informací. To je poměrně obdivuhodný výkon s přihlédnutím na to, že pracovní paměť je pamětí krátkodobou.

Sama fotografická paměť tedy umožňuje si dlouhodobě vybavovat informace z různých materiálů, kterými mohou být knihy, obrazy nebo jakékoliv jiné dokumenty, a to i po velice krátkém čase stráveném jejich pozorováním. Neurovědci a další odborníci v oblasti fungování mozku a lidské paměti se již dlouho snaží pochopit a vysvětlit, jak celá záležitost s fotografickou pamětí vlastně funguje.

Co už víme s jistotou, je, že náš mozek je schopen v dlouhodobé paměti uchovat poměrně velké množství informací, i pokud jste danému materiálů vystaveni pouze krátce. S jejich vědomým vybavením to ale už není tak jednoduché.

Vizualizace je klíč

V úvodu článku jsme si řekli, že fotografická paměť je často označována také termínem eidetická. Toto pojmenování ale není tak úplně správné, protože se nejedná o jedno a to samé. Eidetická paměť je jistým typem fotografické paměti, ale nereprezentuje ji jako celek.

Osoba s hypertymézií neboli extrémně rozvinutou pamětí si dokáže vybavit i ty nejmenší detaily ze svého osobního života, které ostatní zapomenou během několika málo okamžiků.

Když si zapamatujete detail nějakého vizuálního obrazu hned poté, co jste měli možnost ho vidět, a zároveň si ho dokážete dopodrobna vybavit, pak se jedná právě o eidetickou paměť. Některými odborníky nazývaná také jako super-nabitá pracovní paměť. Trvání této paměti je pouze krátkodobé, a to v řádu několika vteřin až několika minut. Jak plyne čas, eidetická paměť slábne. Po dobu jejího trvání je ale vizualizace v mysli natolik živá, že je to skoro, jako bychom daný předmět měli stále před sebou.

Tento jev je možné pozorovat zhruba u 2 až 10 % dětí a zejména pak u těch, které mají autismus. Zatím nebyl shromážděn dostatek důkazů o tom, že by se eidetická paměť vyskytovala také u dospělých. Někteří odborníci navíc tvrdí, že to, co považujeme za fotografickou paměť, může souviset s jinými příčinami a duševními procesy. Například se schopností udržet pozornost, mírou motivace a vnímáním okolního světa celkově.

Může to být porucha?

Jsou známé i případy záměny fotografické paměti s extrémními paměťovými stavy, jako je syndrom učence nebo hypertymézie. Jedinec trpící syndromem učence, což je vývojová porucha, má výjimečné intelektuální nadání v jedné nebo více specifických oblastech – třeba právě díky zvýšené funkci paměti. Tito lidé často spadají do autistického spektra stejně jako děti, u kterých je možné sledovat eidetickou paměť. Osoba s hypertymézií neboli extrémně rozvinutou pamětí si pak dokáže vybavit i ty nejmenší detaily ze svého osobního života, které ostatní zapomenou během několika málo okamžiků.

Ačkoli věda nikdy nedokázala existenci fotografické paměti prokázat, známe i několik případů, kdy významní lidé naší historie tvrdili, že ji mají. Mezi ně patřil Wolfgang Amadeus Mozart, Nikola Tesla i Leonardo da Vinci. Ze současné doby můžeme uvést britského umělce Stephena Wiltshirea, který dokáže načrtnout detailní panoramata měst několik hodin, nebo dokonce dní poté, co je pozoroval při rychlých proletech z vrtulníku.

Ve většině případů údajných eidetických a fotografických schopností však vědci později zjistili, že lidé k posílení paměti používali různé mnemotechniky nebo kognitivní strategie. A ačkoli se vzorky vzpomínek často zdály být opravdu výjimečné, aby splňovaly definici eidetické paměti, musely by být ještě daleko solidnější.

Související…

Terapeutka paměti: Silně emočně zabarvené vzpomínky v nás zůstávají nejdéle
Milada Kadeřábková

foto: Shutterstock , zdroj: Discover Magazine